Barbora Mockováučitelka28 let, PrahaMohla bych dlouze povídat o tom, jak nás to s dětmi doma na “onlajnu” štve, jak se děti často ptají, kdy už se konečně potkáme ve třídě, jak nám hodiny narušuje slabá Wi-Fi, nefungující mikrofon nebo zaseknutý obraz. O tom ale už všichni slyšeli nebo četli. Ráda bych spíš řekla, co dětem ve 4.A jde a co nás všechny baví. Můžeme spát déle. Během “skupinovky” se děti naučily sdílet obrazovky těm, kterým se virtuální úkol nekonečně dlouho načítá. I při on-line matematice diskutují o řešeních jako za starých časů. Zkouší s nadšením všechny aplikace, hry a sdílené tabule, které si vymyslím, i když někdy zjistíme, že jsou na nic. Odevzdávají včas a kvalitně zpracovanou domácí práci. Každý den si najdeme pár minut na popovídaní si o každodenních radostech i starostech. A to je jen zlomek toho, co nám dělá radost. Už bychom ale do té školy přece jen rádi šli. Jestli nemluvím za všechny děti, tak alespoň za 4.A ano.
×Jiří Chlebekstevard35 let, Frýdek-Místek Můj život koronavirus ovlivnil zásadně. Nejhorší bylo, když ze dne na den skončily lety. Ze začátku jsme to nebrali tak vážně, ale dopad na naši leteckou společnost to mělo ohromný, protože letadla stála. V létě pak začaly aerolinky propouštět, i když slibovaly, že to neudělají. Ze 75 tisíc zaměstnanců jich propustily okolo třiceti tisíc. A já jsem byl jeden z nich. Po devíti letech jsem skončil. Nicméně už předtím jsem si hledal jinou cestu, chtěl jsem nějaký posun. Psychicky mě to tedy nijak nezasáhlo, naopak ta doba udělala obrovský krok za mě. Konečně jsem se mohl rozhodnout a udělat to, co jsem udělat chtěl už dlouho. Opustil jsem Emirates a teď pracuji na velkém projektu. Budu spravovat nemovitosti v Dubaji se zaměřením na českou a slovenskou klientelu. Létání mi tedy vůbec nechybí. Jediné, co postrádám, je životní styl, který jsem jako stevard vedl. Chybí mi například možnost létat za kamarády po celém světě. Věřím ale, že všechno zlé je k něčemu dobré.
×Michal Thomesředitel Rock for People56 let, Plzeň Loňský rok pro nás měl být v mnoha ohledech přelomový. Po úspěšném "jubilejním" 25. ročníku festivalu Rock for People jsme se rozhodli, že do dalšího čtvrtstoletí vstoupíme velkolepě a navýšili jsme si rozpočet teměř na dvojnásobek. Oznámený program v čele s Green Day měl za následek vyprodání festivalu již na konci ledna, což pro nás byla naprosto nová zkušenost. Rovněž jsme měli před premiérou nového projektu Prague Summer festival, který se rozjížděl také velmi slibně a rozjednáno bylo asi 50 koncertů zahraničních interpretů s několika českými premiérami. Koronavirová epidemie nám tedy zhatila naprosto rekordní rok. Jako jedno z mála pozitiv, které nám epidemie přinesla, však považuji akceleraci vývoje situace v hradeckém Festivalparku, kde Rock for People od roku 2007 pořádáme. Od ledna letošního roku jsme se stali jeho novým provozovatelem a máme s ním velké plány. Pro návštěvníky Rock for People připravujeme mnohá vylepšení, na která se mohou těšit, až se vrátíme zpátky k běžnému životu.
׊těpán Černošstrojvedoucí38 let, PočátkyStrojvedoucí vede vlak bez ohledu na okolní apokalypsu. Vzhledem k tomu, že veřejná doprava nebyla zcela zastavena, tak dopad na moji profesi na mém pracovišti byl nevelký. Těch několik zrušených vlaků pouze pozměnilo podobu některých směn. Nejmarkantnější změna byla znát hned v první jarní vlně covidu, kdy byly zavřené i průmyslové provozy. Vlaky jezdily téměř prázdné a všichni měli větší či menší strach o své zdraví. Tento stav však dlouho nevydržel a situace se vrátila téměř do normálu. Nebýt zavřených škol, a tedy méně cestujících, jeden by nepoznal, že okolo řádí smrtící pandemie. Daleko víc cítím dopady pandemie doma. Manželka musí být doma, protože její zaměstnavatel musel zavřít, a dětem střídavě zavírají tu školu, tu školku, tu obojí. Zkrátka, největší tíhu pandemie nesou jiní. Já "pouze" vedu vlak.
×Jakub Georgiev herec21 let, OstravaV první vlně jsem si ze začátku užíval volna, rodiny a toho, že jsem měl čas pro sebe a pro práci na zahradě. To ale netrvalo dlouho a přišel pocit zmaru. Hodně mi začala chybět práce v divadle a hlavně společnost lidí a kolektiv. Loňské prázdniny byly velmi příjemné, protože po čtyřměsíčním odpočinku jsem v plné síle mohl vyrazit na jeviště. Ale od podzimního znovuuzavření divadel už je to jen horší a horší. A pro mě je to nejspíš tím, že je to teď celé ,,napůl’’. Zkoušíme v divadle nové inscenace, ale pro lidi je hrát nemůžeme. Škola je povinná, ale je doma přes počítač. Takže si vlastně člověk nemůže pořádně užít ani jedno a to je pro mě hrozně vyčerpávající. Těším se, až bude vše v normálu. Až doma bude doma a nebude to také kancelář, fitko, škola, divadlo, restaurace, hospoda i kavárna.
×Ivana Ježíkováprovozovatelka fitness centra 48 let, Frýdek-Místek Předminulé září jsem si po třech měsících každodenní dřiny otevřela fitko. Na jaře pak bez varování přišel první lockdown. Cítila jsem naprostou bezmoc, strach a nejistotu, co bude dál. V červnu jsme pak s rozvolněním dostali další pokus otevřít. Měla jsem radost, znovu se naplňovaly sály a my jsme mohli fungovat, byť v omezeném počtu. Sotva jsme se ale vzpamatovali z jarního šoku, přišla další rána. Přes noc a bez varování nám opět uzavřeli provozovnu. Dcery, které žijí v zahraničí, mi koupily letenku a já odletěla do Anglie, kde jsem pár dní zůstala. Po návratu, v očekávání změny k lepšímu, přišlo jen další zklamání. Dokonce mě napadlo odstěhovat se z Česka a zůstat natrvalo v Anglii, kde, ač byla situace také špatná, je přístup státu úplně jiný. Vláda nám slíbila stoprocentní proplacení nájmů, k tomu ale nikdy nedošlo. Také kompenzační bonus pro podnikatele jako by nebyl, protože musíme vše hradit v plné výši. Situace je hrozná, naštěstí mám ale spoustu přátel a kolegů, kteří mě podporují. Bez nich bych to nezvládla.
×Michaela Hrubáprofesionální atletka23 let, PrahaJako pro každého byl i pro sportovce minulý rok velkou nejistotou. Uzavření prostorů pro trénink a regeneraci je pro nás něco jako uzavření kanceláří. Každý jsme se museli podle situace zařídit, například odjet trénovat do zahraničí - v mém případě na Tenerife - nebo vymyslet, jak trénovat a regenerovat doma. Závody se nejprve ani neměly pořádat, ale nakonec se některé menší mítinky přece jenom uskutečnily, což nás potěšilo. Nyní naštěstí reprezentanti nemají skoro žádná omezení a mohou se dále připravovat na odloženou olympiádu, která by se měla konat v létě. Vše tomu nasvědčuje. Jak to bude ale s dalšími závody, zatím nikdo moc neví. Byl to těžký rok. Každý sportovní klub nebo individuální sportovec se s ním popral, jak jen mohl, ale plně doufám, že všichni budou moci prodat to, co v sobě mají, i v dalším covidovém roce 2021.
×Lenka Miklíkovámasérka43 let, OstravaKvůli covidu jsem musela loni v březnu ze dne na den uzavřít provozovnu, přišla jsem tak o práci a o jediný finanční příjem v naší domácnosti. Pro mě jako matku samoživitelku to bylo velmi stresující. Nevěděla jsem, co dělat. Zpočátku nebyly k dispozici žádné informace o tom, jak postupovat a na co všechno jako OSVČ mám nárok. První finanční pomoc od státu přišla po téměř dvou měsících. Naštěstí jsem v té době dosáhla i na ošetřovné a navíc se šest měsíců nemuselo platit zdravotní a sociální pojištění. Byla to velká pomoc. V letním období, kdy byly služby povoleny a já mohla pracovat, mě mí věrní klienti podpořili a opět využili mých služeb. Na podzim ale přišlo náročnější období, když se vše opět zavřelo a finanční pomoc státu byla jen 500 korun na den a opět začala povinnost platit zdravotní i sociální pojištění. Každý OSVČ ví, že se s touto částkou nedají zaplatit veškeré osobní i pracovní závazky. Doufám, že to většina z nás ustojí. Před rokem bylo příjemné se na chvíli zastavit, odpočinout si, strávit více času se svou rodinou a užít si jaro. Je to však už rok, co žijeme v nejistotě, izolaci, ve strachu, a je to velmi frustrující. Těším se, až skončí toto covidové období, až se naše děti vrátí zpět do škol a my všichni začneme zase svobodně žít a volně dýchat bez roušek a respirátorů.
×Martin Benešprovozovatel restaurace47 let, Zábřeh Restauraci v Zábřehu provozujeme ve dvou lidech jedenáctým rokem. V této době je pro nás nejtěžší nejistota, nejasný výhled a spousta slibů a nepravd o podpoře. Těžce se potom tvoří jakékoli plány. Čerpáme převážně z rezerv, které jsme si vytvořili v minulosti. Nyní vydáváme obědy z okénka nebo i rozvážíme po městě. Velkým přínosem ale nejsou, zisk z okénkového prodeje je minimální. Jako rodina jsme se zatím naštěstí nemuseli omezovat vzhledem k tomu, že příjem mé manželky, která pracuje ve zdravotnictví, zůstal nedotčen. Vládní programy nepomáhají včas a dostatečně, ale přesto jsme vděční. Zatím jsme totiž nemuseli propouštět. Bez programu Antivirus, který zatím dobře funguje, bychom touto dobou již neměli žádného zaměstnance. Jestli naše restaurace pandemii přečká, závisí na systému podpor, ale taktéž na chuti a elánu kolegů v oboru pokračovat. Tato doba mi přináší alespoň nějaká osobní pozitiva. Jako rodina jsme více spolu a taky mohu trávit čas zvelebováním restaurace. Rovněž mě těší, že si k nám věrní zákazníci přece jen přijdou pro oběd s sebou.
×Pavel Tomeš stand-up komik 43 let, Brno Uplynulý rok pro mě znamenal spoustu změn. Karanténa byla opravdu dlouhá, takže jsme s partnerkou třikrát přeskládali byt. Já doma seřadil 1500 knih podle autora a podle abecedy, vyklidili jsme sklep, ze zahrady vynesli tři čtvrtě tuny bioodpadu, zničil jsem jeden zarputilý pařez, pořídili jsme si psa, naučili ho sedm povelů, které pak všechny zapomněl, takže jsme ho ty povely naučili znova. A taky jsem dopsal svou knihu, a protože byl lockdown fakt dlouhý, začal jsem psát další. Občas jsem si pustil video na YouTube se svým stand-upem, nejen abych se trochu pobavil, ale abych uvěřil, že jsem to opravdu někdy dělal a živil se tím. Takže doufám, že už brzy budu moct naživo vystupovat, což bych samozřejmě přál nejen sobě, ale všem svým kolegům, kteří nemají psa, a také všem divákům a fanouškům stand-up comedy.
×Jaromír Sýkoraprůvodce36 let, Český KrumlovJako průvodce jsem pracoval v podstatě od maturity, takže celý svůj profesní život. Moje práce mě velmi naplňovala. V průběhu let jsem provedl jistě desetitisíce klientů zejména z Rakouska a Německa. Udělal jsem si určité jméno, etabloval jsem se a spokojených klientů přibývalo. S loňským březnem se všechno změnilo. Ze dne na den jsem se ocitl bez práce a tedy i bez příjmů. Najednou přestaly chodit rezervace, přestal zvonit telefon. Průvodcům důvěrně známé turistické destinace byly najednou prázdné. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že přišla pandemie, která vám změní život od základu. Bez úspor a finanční podpory od státu se člověk s hypotékou na krku ocitá v prekérní situaci. S uvolněním opatření v červnu jsme vítali s otevřenou náručí tuzemského návštěvníka, pokles objemu rezervací prohlídek byl ale oproti předchozímu roku markantní. Se zářím vše skončilo. Využil jsem znalost cizího jazyka a nastoupil na podzim jako učitel na jednu střední školu. Pandemie mi vzala nejen práci, ale také svobodu. Važme si jí. Kdykoliv o ni můžeme přijít.
×Michaela A. Dobrovolnáředitelka Kühnova dětského sboru38 let, PrahaKdyž pracujete pro organizaci s téměř devadesátiletou tradicí, nenapadne vás, že se její fungování může ze dne na den úplně změnit. Když jsme loni 10. března odvolávali děti ze zkoušky v Národním divadle, protože se kvůli pandemii uzavřely školy a všechny volnočasové aktivity, nečekali jsme, že se situace vyřeší za dva týdny, ale nečekali jsme ani to, že v červnu budeme rušit všechny závěrečné koncerty. Nedovedli jsme si představit, že celý advent, který jsme vždy trávili téměř výhradně společně na koncertech, nezřídka dvou i třech v jeden den, budeme trávit doma, bez zpěvu, bez hudby. Nechtěli jsme si připustit, že rok od prvního uzavření sboru se budeme pořád setkávat pouze on-line, udržovat kontakt jenom pomocí e-mailů a telefonů. Během toho roku jsme ale zažili spoustu hezkých momentů, kdy jsme mohli být spolu na soustředění, kdy jsme cítili obrovskou podporu „našich“ dětí a rodičů a všech, kteří sbor podporují. Nevzdáváme to, těšíme se na cvrkot na zkouškách, na plnou aulu, na hektický advent, na to, že budeme zase spolu!
×Richard Laněmajitel holičství31 let, OlomoucKdyž pandemie vypukla, byli jsme obezřetní. O státní podporu jsme nežádali s vidinou toho, že bude v budoucnu vytvořen systém pro každé odvětví postižené lockdownem. S podzimní druhou vlnou však nebylo po systému ani stopy. Tehdy jsme už museli začít stříhat u klientů, protože podpora státu byla hrubě nedostačující. Otevření před Vánoci nás ekonomicky zachránilo, bez něj bychom tu už nebyli. Od Nového roku jsme se pak žádné státní podpory nedočkali. Jsme zavření tři měsíce a teď v podstatě přežíváme. Z toho důvodu jsme se rozhodli holičství navzdory restrikcím poslední březnové pondělí otevřít, avšak za velmi přísných hygienických podmínek. Klienti by museli mít negativní test, stejně tak měli být testováni holiči. Deset minut od otevření se objevila policie, což jsme čekali. Naším cílem nebylo rebelovat, ani hledat skulinky v opatřeních, ale poukázat na to, že systém funguje nelogicky, a že lepší a naprosto bezpečná řešení, jak by náš obor mohl fungovat, existují. Ostatně je spolu s Asociací kadeřníků vládě zasíláme, odezvy se nám však nedostává. Teď nás tedy čeká stříhání po domácnostech, což paradoxně podle policie zakázané není. Potřebujeme z něčeho zaplatit nájem. Dva holiči nám budou odcházet, bojí se, že na podzim přijde další vlna. Mají rodiny a potřebují stabilní příjem. V našem odvětví se jistota pomalu vytrácí. Navíc kvalitní zaměstnance bude těžké nahradit. Řešení tu přitom je, jen ho asi ve vládě nechtějí vidět."
×Alice Vaculováprůvodčí53 let, ChebJá měla dobrý rok. V práci hodně dobrodružný a pohodový zároveň. Ze začátku, když se moc nevědělo, co to ten covid je, jsme měli nařízeno neprodávat jízdenky a lístky zakoupené v pokladně jsem mohla kontrolovat jen pohledem. To trvalo asi tři týdny. Pak jsem vyfasovala ochranné brýle, rukavice a roušky. Díky tomu jsem mohla znovu prodávat i označovat jízdenky. Ze dne na den jsme dostali nařízeno nepoužívat píšťalku k slyšitelnému upozornění cestujících před odjezdem vlaku. Jenže ono stejně není na zastávkách koho upozorňovat. Zavřeli školy, obchody, lázně, a tak ve vlaku, kde dříve jezdilo šedesát lidí do školy a práce, jich jezdí deset a míň. Pozdě večer a brzy ráno nikdo. Tedy kromě mě a fíry. Přestože mám o hodně míň práce, výplata mi vždy dorazila na účet v termínu a celá včetně všech odměn. Já to vnímám tak, že za málo práce mám moc peněz. I v soukromí jsem měla dobrý rok. Mám ráda svou samotu, ze které pozoruju život okolo sebe. Už před covidem jsem se hodně toulala s našimi psy. To dělám i teď. Muž je popelář a po práci se věnuje zahradě a počítači. Děti nemáme, žijeme v zahradním domku. Vlastně mi chybí jen cukrárna, pospolitost a možnost se ve volnu sebrat a vydat se kamkoli.
×Adam Kollerbubeník34 let, PrahaCovidové období přineslo kromě známých negativních dopadů i řadu pro mě pozitivních věcí. Jsem o víkendech víc doma s rodinou, což se mi v předpandemické době dařilo málokdy. Naučil jsem se péct chleba a taky vyrábět audioknížky. S kapelama se snažíme vymýšlet nové věci, vyrábíme videoklipy a zkoušíme dohromady i individuálně. Samozřejmě že pociťuji mírnou frustraci z toho, že nemůžeme hrát, ale pořád ještě vidím světlo na konci tunelu a doufám, že mi ho naše nekompetentní vláda nezhasne.
×Markéta Stloukalovákosmetická poradkyně29 let, HlubočkyJsem maminka dvou malých dětí. Když nebudu řešit to, že můj syn nemůže do školky a připravuje se tak o nenahraditelné chvíle s dětmi, a samozřejmě zdravotní komplikace ostatních lidí, nejsem problémem covidu až tak moc ovlivněna. Jako kosmetická poradkyně teď bohužel nemohu dělat naživo hodinky krásy, které mě naplňovaly a během kterých radím ženám, jak správně pečovat o pleť, jak se líčit a cítit se krásně. Tato doba mě ale naučila přizpůsobit se. Nečekat, až to všechno skončí, ale změnit styl práce. Naštěstí to je u společnosti, pro kterou pracuju, možné. Posílám kosmetiku poštou nebo nechám krabičku za dveřmi a potom on-line popisuji, co má žena dělat. Zjistím, co by chtěla vyzkoušet, a to jí pošlu. Přizpůsobila jsem se době. Nic nenahradí osobní kontakt, ale jsem ráda, že já osobně můžu alespoň takto fungovat.
×Alena Radoušováknihkupkyně67 let, TurnovVlastním nezávislé knihkupectví v Turnově přes třicet let. Loni na jaře jsme měli zcela zavřeno, města byla stejně „mrtvá“. Na podzim jsme zprovoznili okénko a během prosincového rozvolnění bylo otevřeno, ale bohužel prosincová tržba absolutně nenahradila výpadek za listopad, který nám stále chybí. Nejtěžší pro nás bylo před rokem období jarního zavření malých prodejen, šlo o podivné rozhodnutí. Supermarkety, kde se covid neomezeně šířil, nám braly tržby i zákazníky. Momentálně prodáváme přes okénko předem objednané knihy. Celkově naše roční tržby poklesly o 20 procent, což je pro nás velká částka, ale jsme vděční za vládní kompenzace, i když je státní pomoc rozporuplná. Přišli jsme o program Antivirus za březen 2020, který nám hradil 80 procent mezd, a to jenom kvůli dvoudennímu zpoždění v podání žádosti. Připadá mi, že ministerstvo práce jen dělá, že chce podnikatele podpořit, ale skutečnost je jiná. Je to směšné. Kompenzační bonus pro OSVČ od ministerstva financí naopak funguje velmi dobře. Zaměstnávám dlouhodobě dvě prodavačky. Chtěly jsme to ustát, ale netušila jsem, jaké klacky pod nohy nám budou házeny.
×Pavel Bazgerčíšník43 let, OlomoucV Moravské restauraci pracuji více než dvacet let. Tato profese je pro mě nejen prací, ale i koníčkem. Za poslední rok jsem zažil obavy o živobytí i nejistotu. Mám rodinu, děti a další finanční závazky. Osobně mě situace ovlivnila i ztrátou osobních kontaktů a obavou o životy blízkých. Vzhledem k našetřeným úsporám jsem však stále schopen plnohodnotně zabezpečit svou rodinu. Majitelé Moravské restaurace nepropustili žádného zaměstnance, velmi si nás váží. Přitom ostatní provozovatelé propouštěli. Zvažoval jsem přivýdělek formou brigády, ale situace se zkomplikovala, když děti onemocněly covidem. Manželka pracuje v sociálních službách, tudíž jsem zajišťoval péči o ně a chod domácnosti. Trápí mě, že neexistuje jasná vidina konce pandemie a návratu k normálu. Moravská restaurace má ale mnohaletou historii a obrovské renomé. Obsluhovali jsme nejednoho pana prezidenta. Pevně věřím, že společnými silami situaci zvládneme, že za naší restaurací stojí kvalitní tým lidí, kteří do své práce dávají to nejlepší.
×Jiří Gieslmajitel kavárny34 let, ŠumperkKavárnu na malém městě v Šumperku jsme s manželkou otevřeli před šesti lety. Poslední rok je extrémně složitý, nejtěžší je nejistota. V podstatě nikdy nevíme, jak budeme fungovat druhý den. Zároveň tu ale chceme být pro naše hosty a aspoň trochu jim zpříjemnit těžkou dobu. Zvládáme to především díky nízkému nájmu a věrným zákazníkům, kteří si nás za tu dobu oblíbili. Kvůli zavřeným okresům jich ovšem spousta ubyla. Styl našeho provozu se několikrát měnil kvůli ne úplně dobře promyšleným vládním opatřením. Momentálně fungujeme jako obchod s kávou, dezerty a naturálním vínem. Během podzimní vlny jsme navíc přece jenom otevřeli druhou pobočku v Olomouci, espresso bar s kávou jen s sebou. Měli jsme prostor hotový a přišlo nám škoda čekat na jaro a nechat to zavřené. Stejně musíme platit nájem. Pandemie nás naučila lépe ekonomicky přemýšlet a soustředit se na vlastní produkty, o kterých jsme do té doby jen uvažovali. Více jsme se přesunuli do on-line světa, na e-shopu nabízíme kávu z naší pražírny a různé vybavení na její přípravu nebo třeba sirupy. Nemůžeme se dočkat plné kavárny, která praská ve švech a všichni se usmívají po dobrém jídle, dezertu a kávě. Do toho hraje příjemná hudba a my jsme na konci dne na pokraji sil, ale šťastní!
×Fotografie: archiv respondentů