Kdy na naše území přijeli vůbec první Vietnamci?
To byly takzvané Chrastavské děti, velmi specifická skupina. Byla jich asi stovka a často se říká, že šlo o válečné sirotky, ale nebyli to jen oni. Děti přijely v roce 1956 v rámci navazování vztahů s Československem a nějakou dobu žily v dětském domově v Chrastavě nedaleko Liberce. Během své cesty do Československa je v roce 1957 dokonce navštívil prezident Ho Či Min. Většina z nich po nějaké době odcestovala zpět do Vietnamu, někteří tady ale vystudovali.
Tradice studijních a pracovních pobytů tedy vznikla až později?
Začalo to v roce 1966 požadavkem Vietnamu na přijetí 2100 praktikantů. Pak se postupně nároky zvyšovaly a země uzavřely několik bilaterálních smluv. Na jejich základě sem přijížděli experti, kádři, ale také praktikanti nebo studenti či učni. Počty rostly a do 80. let do Československa takto postupně přijelo přibližně 40 až 50 tisíc Vietnamců. Zároveň vyjížděli také čeští experti do Vietnamu.
Byl Vietnam pro socialistické Československo důležitý třeba z hlediska mezinárodního obchodu?
Obchodní styk byl velmi intenzivní a Československo k tomu přistupovalo pragmaticky. Ačkoliv všechno bylo zaobaleno v hávu internacionalismu a bratrské pomoci, čeští komunisté viděli ve Vietnamu obrovský potenciál. A pro naše firmy byl odbytištěm nejrůznějších výrobků, strojů a podobně. My jsme naopak dováželi třeba jutu, arašídy a další zemědělské plodiny.
I Vietnam sledoval pragmatické zájmy. Které obory byly pro tamní komunisty zajímavé, s čím potřebovali "soudružskou" pomoc?
Co se lidí z Československa týče, jednalo se o expertní výpomoc například ve zdravotnictví nebo chemickém průmyslu. Díky ní vznikla třeba Nemocnice československo‑vietnamského přátelství v Hai Phongu. Češi a Slováci pomáhali taky s výstavbou cementáren nebo pivovarů. K nám Vietnam vysílal pracovní sílu a studenty ve snaze získat know‑how. Největší zájem byl o technické obory. Později Československo potřebovalo dělníky do méně atraktivních oborů, kde byl nedostatek lidí.
Marta Lopatková
Vystudovala bakalářský obor etnologie se specializací na vietnamistiku a navazující magisterský program etnologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Během studia byla několikanásobnou stipendistkou na Ústavu vietnamistiky a vietnamského jazyka a Ústavu religionistiky na Národní univerzitě v Hanoji. V současnosti je asistentkou na Ústavu Dálného východu a studentkou doktorského programu dějiny a kultury zemí Asie a Afriky na Filozofické fakultě.
Kde pracovali?
Především v průmyslu, v nejrůznějších továrnách po celé republice. Podniky si to do určité míry řídily samy - vznesly požadavky na dovoz nějakého množství pracovní síly, která měla vyřešit nedostatek našich lidí.
Přijížděly do Československa prověřené kádry, děti z rodin straníků?
Do jisté míry museli být jistě prověření, ale zároveň Vietnam vybíral velmi schopné lidi. Nejprve rok studovali češtinu a pak se zapojili do běžného studia s českými studenty. Nároky na ně byly opravdu vysoké, museli mít vynikající studijní výsledky, jinak jeli domů. Totéž platilo v případě prohřešků. V dělnických oborech už to fungovalo jinak, ale studovat sem jezdili ti nejlepší.
V tomto případě už sem tedy nejezdila elita.
Ano, navíc s růstem přílivu pracovní síly ubývalo taky jazykové přípravy. V 60. a 70. letech bylo studia jazyka hodně, potom postupně klesalo a ten nejmenší požadavek byl na tříměsíční jazykový kurz.
Přijeli pracovat a studovat, ne si užívat
Jak to vypadalo v průběhu let se zapojením Vietnamců do české společnosti? Měli u nás volnost?
Do 80. let byl režim jejich života v Československu velmi přísný, měli omezené možnosti pohybu. Zpočátku se studenti nemohli samostatně pohybovat po Praze a dalších městech, museli chodit ve skupinách. Od 80. let se pravidla postupně zmírňovala, život Vietnamců u nás byl výrazně volnější, což jim umožňovalo více se stýkat nejen mezi sebou, ale také s Čechy a Slováky.
Například v továrnách to fungovalo tak, že skupinu Vietnamců měl na starosti mistr. Nechci to nějak idealizovat, ale vztahy byly poměrně dobré a Vietnamci už nebyli nějak extrémně izolovaní. Ano, žili spolu na ubytovnách, ale nebyli tam zavření. Zároveň si v téhle době začali různě přivydělávat, šili například džíny a prodávali je na burzách. A taky byly častější partnerské vztahy mezi Čechy a Vietnamci, do té doby tabu.
První Vietnamci si tady nemohli najít známost?
Přijeli sem pracovat a studovat, rozhodně si neměli užívat a hledat partnery, nedejbože uzavírat manželství a mít děti. Ambasáda kladla velké překážky, a to jak ve vztazích Vietnamců mezi sebou, tak s domácími. Takže když při pobytu v Československu nějaká žena otěhotněla, byl to problém a musela se vrátit do Vietnamu. Druhá věc je, že se tomu nedalo úplně zabránit, takže se stávalo, že se tady žena s mužem seznámili, odjeli do Vietnamu, vzali se tam a k nám se vrátili v 90. letech, kdy už to bylo možné.
Jak to bylo po revoluci, v novém režimu? Směli tu Vietnamci, kteří u nás studovali nebo pracovali, už zůstat?
Veškeré smlouvy s Vietnamem byly vypovězeny, takže všichni Vietnamci, kteří tady byli, mohli dokončit uzavřené kontrakty a pak se měli oficiálně vrátit domů. Ale to se samozřejmě nestalo. Část zůstala.
A také se jich mnoho vrátilo.
Ano. Odjeli do Vietnamu, tam nějakou dobu žili, ale když viděli, že je možnost se vrátit k nám, přijeli a založili si tady byznys. Znali prostředí, věděli, co v Československu chybí a že se tu dají vydělat peníze. V 90. letech to bylo relativně snadné, navíc chyběla migrační legislativa, protože před rokem 1989 sem nikdo nejezdil a nebyla potřeba. Začala se formovat vietnamská komunita, zároveň přijížděli další, kteří na ni měli vazby. A začali obchodovat.
Díky tomu vznikl fenomén vietnamských tržnic?
Když se dnes bavím se studenty, vůbec si neumějí představit, že se spousta dnes běžných věcí nedala koupit. Vietnamci to věděli a uměli je sehnat. Vietnamská komunita se usadila hlavně v pohraničí s Německem a Rakouskem, kde prodávali nedostatkové zboží z Asie - elektroniku, oblečení, hodinky a podobně. Postupně se pak vietnamští podnikatelé začali stěhovat do dalších lokalit.
Podnikání vietnamské komunity procházelo určitými vlnami, trendy. Jak k těmto změnám došlo?
Hodně to souviselo s vlnami ze zahraničí. Nejprve se vietnamští obchodníci přestěhovali z tržnic do kamenných obchodů, zakládali večerky. Pak se ale na Západě jejich krajané začali orientovat na služby, především nehtová studia a bistra. Tím se inspirovala i místní komunita. Třeba ona nehtová studia se osvědčila a dorazila k nám z Anglie.
Výrazně nadprůměrný podíl Vietnamců má živnostenské oprávnění. Souvisí to s jejich podnikavostí?
Částečně ano. Vietnamci jsou obecně hodně podnikaví i doma. Jejich země nesplňuje představy o sociálním ráji, kde se stát postará. Každý se musí otáčet, panuje tam vlastně nesmírně dravý kapitalismus. Kromě toho fenomén živnostenských oprávnění souvisí i s nefunkčním migračním systémem, o němž jsem mluvila. Jedním z nejjednodušších způsobů, jak v 90. letech získat oprávnění k pobytu, bylo přes pobyt za účelem podnikání. Drtivá většina Vietnamců v 90. letech proto byli podnikatelé.
Jak se vyvíjela migrace z Vietnamu v novém tisíciletí?
Poslední větší vlna příchozích Vietnamců byla za první Topolánkovy vlády (2006), která dojednala dovoz pracovní síly, a začali tak přijíždět lidé na práci do továren. V této vlně přicházela z velké části nejzranitelnější skupina lidí, často z chudých provincií, vesnic, nevzdělaní lidé, kteří neuměli česky.
Začaly vznikat pracovní agentury, byly jich desítky, i mnoho nelegálních. U nich byli lidé, kteří přijeli za prací, naprosto ožebračení. Nevydělali si ani na splacení peněz, které si museli půjčit na cestu do České republiky.
Pak přišla ekonomická krize a propouštění postihlo mnoho Vietnamců. Bylo to dost příšerné období, mnoho lidí se dostalo do neřešitelných problémů, došlo i k sebevraždám. Vydávání víz do Česka navíc provázela obrovská korupce ve Vietnamu, další pracovníci v krizi nebyli potřeba, a tak se od roku 2008 vyhlásil stop stav na víza. Od té doby lidé z Vietnamu přibývají v Česku v minimálním množství.
Vietnamská menšina je v Česku kladně přijímaná, na rozdíl od jiných menšin. V čem vidíte příčiny této vstřícnosti?
Záleží na tom, koho se zeptáte. Mladí lidé mají spolužáky vietnamského původu a berou je normálně. Vliv má i to, že vietnamská menšina je i v médiích zobrazována skoro výhradně pozitivně, jako jakási modelová menšina - na rozdíl třeba od muslimů nebo Romů. Píše se o nich hezky, až na nějaké výjimky, jako je třeba pěstování konopí.
Přitom i v oblasti drog uměly vietnamské gangy sledovat trendy a po trhu s konopím ovládly třeba i výrobu pervitinu.
Ano. Ale média Vietnamce zobrazují narativem bezproblémových lidí, kteří mají extrémně chytré děti, všichni jsou pilní, úspěšní ve studiu a podobně. I mezi Vietnamci jsou pochopitelně líní nebo neúspěšní lidé, kterým se nevyhýbá ani kriminalita. I když jde jen o zlomek té komunity u nás.
