Na prvním stupni základní školy byly vztahy Šárky Tomečkové se spolužáky v pořádku. Po přechodu na druhý stupeň se ale vše změnilo. Začala čelit urážkám a posměchům ze strany svých spolužáků, a to především kvůli vzhledu. "Nevypadala jsem jako moje spolužačky, rozhodně jsem nebyla tak fyzicky vyspělá jako ony," vypráví nyní už studentka gymnázia, která se o své zkušenosti rozhodla napsat knihu Svačinka.
Verbální šikaně čelila celý druhý stupeň. Během školního roku se střídala období, kdy čelila útokům ze strany spolužáků, s těmi, kdy si jí nikdo ve třídě nevšímal. Cítila, že mezi spolužáky nepatří. Ke konci základní školy byly útoky Šárčiných spolužáků častější, což se podepsalo na její psychice. Bála se chodit do školy a uzavřela se do sebe. "Obviňovala jsem se a vyčítala si, že si za šikanu můžu sama," popisuje své pocity.
Podle Šárky mohl někdo namítat, že narážky na vzhled jsou v dospívajícím kolektivu normální a běžné, a proto se styděla o svých problémech mluvit a bála se svěřit dospělým.
Jednou však přece jenom vše řekla doma rodičům, ti ale podle ní nevěděli, co mají dělat a jak jí pomoct. A ve škole se o tom bála s kýmkoliv mluvit. "Myslela jsem si, že mi řeknou, že o nic nejde, a tím se moje problémy ještě zhorší," vysvětluje, proč se rozhodla nesvěřit například někomu z učitelů, nevyhledat pomoc dospělých a šikanu spolužáků vydržet.
Šikanu je třeba řešit
Podle psychologa Martina Hofmana by mělo dítě šikanu řešit, jinak se může s jejími následky potýkat i v budoucnu. "Spoustu dospělých řeší v dospělosti zážitky šikany, kterou zažili ve škole. Nevěří si, mají pocit, že za nic nestojí, že nejsou dost dobří a špatně se začleňují do kolektivu," říká. Oběti šikany podle něj bohužel často žijí v mylném přesvědčení, že se nemohou bránit, šikanu si zaslouží a ubližování spolužáků jim přijde oprávněné.
Šárka věřila, že se její problémy vyřeší až s přechodem na střední školu, kde nebudou lidé, kteří jí ubližují. Konec základní školy tak pro ni byl vysvobozením, ale taky obavou, jací budou její noví spolužáci, jak se k ní budou chovat a zda se dokáže začlenit do nového kolektivu. Bála se ale zbytečně. Poznala kamarády, díky kterým pochopila, že to, jak se k ní chovali spolužáci na základní škole, nebylo v pořádku.
Na gymnáziu si začala psát deník, kam si zapisovala svoje myšlenky a pocity. Byly v něm i dopisy určené jí samé o tom, jak celou situaci vidí a co všechno na základní škole prožívala. To jí pomohlo utřídit si myšlenky. "Přišla jsem na to, že si za šikanu ze strany mých spolužáků rozhodně nemůžu sama a že jde o závažný problém," vypráví Šárka.
A její deník, který ve spolupráci s psychology přepracovala do knihy, v níž se dělí o svůj příběh a návody, jak se šikanou bojovat, má nyní pomáhat dalším dětem, které se dostaly do podobné situace jako tenkrát ona. "Chci ukázat, že psychické napadení je pro oběť častokrát mnohem horší než například fyzické útoky a dokáže člověka poznamenat, což se stalo i mně," říká.
Rizikové chování je přítomné na každé škole
Podle České školní inspekce je téma šikany ve školách zcela zásadní a školy se mu věnují. "Projevy rizikového chování žáků jsou přítomny v každé škole," uvádí Ondřej Andrys, náměstek ústředního školního inspektora, a dodává, že charakter, intenzita a četnost toho chování se v každé škole liší, stejně tak způsoby prevence a řešení těchto situací.
Šikana, která probíhá v třídním kolektivu, se přitom netýká jen oběti a agresora, ale také všech přihlížejících spolužáků, kteří danou situací rovněž trpí. "Z takové situace si mohou odnášet pocity a do budoucna trápení, že se oběti nezastali, že se situace dostatečně neřešila či že nezasáhl dospělý," tvrdí dětský psycholog Hofman.
Přesné statistiky o počtu šikanovaných dětí školní inspekce nemá, vede pouze statistiky o rizikovém chování žáků ve školách navštívených inspektory. Minulý i předminulý školní rok byl z hlediska vzdělávání a hodnocení škol kvůli protiepidemickým opatřením a distanční výuce netypický. Ve školním roce 2018/2019, tedy v zatím posledním, který neovlivnila epidemie koronaviru, řešilo alespoň jeden případ šikany 41,4 procenta základních a 36,7 procenta středních škol.
Se šikanou se setkávají také na Lince bezpečí, kde děti mohou hledat pomoc. "V loňském roce se na linku bezpečí ozvalo kvůli šikaně 1777 dětí, což je o 20 procent více než v předchozím roce," říká mluvčí linky Regina Jandová. Podle ní nárůst případů souvisí s návratem dětí do škol a obnovením prezenční výuky ve školách. "V roce 2020 přešly děti na online výuku, a proto oproti předchozím letům případů šikany výrazně ubylo," dodává.
Psycholog Hofman však upozorňuje, že vyjasňování si rolí a vztahů vůči sobě či experimentování s určitou mírou agrese je v třídním kolektivu běžné a nejde vždy o problém. "Ideální je, když si sám agresor uvědomí, že už to přehnal, nebo ho napomenou spolužáci. Jindy je třeba, aby zasáhl dospělý," říká. Dospělý by měl děti učit, jak pracovat s hranicí vztahů, s agresory nebo co dělat, když někdo udělá nějakou chybu.
Když to přeroste do šikany, je podle psychologa důležitá angažovanost dospělého, nejlépe třídního učitele, který by měl mít zájem o dobré vztahy ve třídě a šikanu řešit už na úrovni prevence. Při vážnějších problémech se do řešení může zapojit i školní psycholog, který by měl být schopný si s dětmi povídat hlouběji a jít dál tam, kde končí schopnosti učitele.
