Události po 17. listopadu 1989 nabraly v Československu rychlý spád. Za deset dní se konala generální stávka, po níž už leckdo tušil, že komunisté definitivně ztrácí moc. A uvědomovala si to i Státní bezpečnost (StB), politická policie v područí Komunistické strany Československa, která pomocí ní umlčovala a likvidovala oponenty tehdejšího režimu.
První prosincový den začala skartovat některé své svazky, které si vedla a které na konkrétních případech popisovaly fungování jednoho z hlavních nástrojů komunistického teroru. Co je jejich obsahem, si samozřejmě uvědomovali i funkcionáři StB, s pádem režimu se proto chtěli těchto důkazů zbavit. Cílem byly zejména ty svazky, které si vedli na opravdové, ale i domnělé vnitřní nepřátele.
"Věděli, že když se režim změní, tak se právě disidenti dostanou k moci a začnou vyšetřovat, co estébáci dělali. A ve svazcích byl popis nezákonné činnosti, kterou proti těmto lidem dělali," vysvětluje badatel Radek Schovánek.
Nakonec v závěru rozkazu, který ničení svazků nařídil, stála věta, která podřízeným napovídala, na co se mají zaměřit. "Je potřebné postupovat tak, aby na útvarech nezůstaly materiály, jež by měly vzhledem k současnému politickému uspořádání kompromitující charakter," stálo v něm.
Podle historika a současného poslance ODS Pavla Žáčka měla akce také zakrýt informace o spolupráci StB se sovětskou tajnou službou KGB. Zároveň v jedné ze svých studií věnované těmto událostem upozorňuje, že rozkaz byl i proti tehdejším směrnicím.
"Své lidi někomu jinému nepředhodíme"
V rámci projektu Paměť národa na rozkaz vzpomínal tehdejší major Státní bezpečnosti Jaromír Ulč. "Když jsme věděli, kam to všechno bude směřovat, tak přece svoje lidi nepředhodíme někomu jinému. Co by si pak o nás ty lidé pomysleli, prosím vás? To nešlo," popisoval dnes již zesnulý Ulč.
Některé materiály se likvidovaly přímo v ústřednách Státní bezpečnosti na skartovačkách, některé se dávaly do pytlů. Ty pak dodávky převážely na střežená místa, kde docházelo k jejich pálení. "Hlídali jsme každý den od rána do večera, aby si náhodou někdo z toho něco neodnesl a aby to všechno bylo spálené úplně. Aby třeba komínem nevylétl papír, který by byl popsaný," řekl Ulč.
Ničení svazků skončilo po tlaku Občanského fóra až 8. prosince. Během této doby došlo podle Schovánka ke skartování až devadesáti procent takzvaných živých spisů vedených proti vnitřnímu nepříteli.
Byl za Lorencovy skartace zodpovědný Lorenc?
Do historie se počínání StB zapsalo jako Lorencovy skartace podle tehdejšího náměstka ministra vnitra a faktického šéfa obávané politické policie. Alojz Lorenc si na to sám před časem na akademické půdě Karlovy univerzity stěžoval. "Stále je potřeba mít nějaký symbol zla. Mohl jsem říkat, co jsem chtěl, ale Lorencova skartace je už v historii. Toho se já už nezbavím," povzdechl si.
Alojz Lorenc (79)
Mezi lety 1985 a 1989 působil jako první náměstek federálního ministra vnitra, byl rovněž šéfem Státní bezpečnosti. Lorenc byl za toto své působení v roce 1992 odsouzen vojenským soudem v Táboře ke čtyřletému vězení. Ten si ale neodpykal. Došlo k rozdělení Československa, Lorenc se stal slovenským občanem a do české věznice nenastoupil. Slovenská justice pak v roce 2000 po pěti letech rozhodla, že původní proces je promlčený. Po nátlaku české strany byl ale Lorenc přece jen v roce 2002 potrestán - za zneužití pravomoci veřejného činitele dostal patnáctiměsíční podmínku.
Lorenc upozorňuje na skutečnost, že pod rozkazem, který likvidaci svazků nařídil, není podepsaný on, ale jeho podřízený Ota Sedlák. Tím se snaží zříct jakékoliv odpovědnosti. Badatel Schovánek však o jeho vině nepochybuje. "On to z vychytralosti nechal podepsat svého zástupce. Byl náčelníkem StB. To, že tam formálně nebyl podepsaný, ho nezprošťuje viny. Jenom kalkuloval do budoucna, kdyby se to vyšetřovalo, aby tam nebyl jeho podpis," myslí si Schovánek.
Přeceněné desítky tun písemností
Přestože během osmi dnů došlo ke zničení desítek tun písemností, Schovánek se domnívá, že se jejich vliv přeceňuje. StB produkovala velké množství dokumentů, díky kterým lze většinu svazků alespoň částečně rekonstruovat. Uznává však, že některé konkrétní informace kvůli skartacím zůstanou neznámé.
"Třeba svazek Václava Havla, u kterého jsme schopni rekonstruovat jen dvacet třicet procent. Těžko se to odhaduje, protože Havel prochází stovkami dalších svazků. A ten jeho nemáme úplný. Musíme ho pracně sestavovat ze sekundárních pramenů, ale neznamená to, že bychom nedokázali určit agenty, kteří byli proti někomu nasazení, nebo zmapovat, jak ten svazek asi vypadal, jak byl rozsáhlý a co v něm bylo. To možné je, jen je to daleko pracnější," říká Schovánek.
Rozsáhlá akce komunistů však podle něj neovlivnila zkoumání celkového pohledu na to, co Státní bezpečnost dělala, jak to dělala nebo na koho se zaměřovala.
