Praha – Pomalu se blížilo ráno, ale vězeň číslo A 028 004 ještě nespal. Třásl se zimou, navíc kdykoli se někdo z dalších trestanců obrátil na lůžku, nebo zamířil na vymrzlý dvůr na toaletu, zavrzala dřevěná podlaha tak, že to z dřímot probralo i polovinu spících. Uprostřed noci, v malé zatuchlé světnici naplněné osmi dvoupatrovými postelemi, učitele Františka Teplého napadlo, že tahle tuhá zima bude jeho poslední. Psal se rok 1955 a jemu bylo pouhých 25 let.
Jenže podmínky v pracovním táboře Nikolaj v těsném sousedství jáchymovských uranových dolů dokázaly zlomit i silnější, než byl on. "Tábor byl skoro tisíc metrů vysoko a teploty už v polovině listopadu klesaly na minus patnáct stupňů. A my měli na celý den jedna malá kamínka a jediný kyblík uhlí. Měli jsme na sobě i v noci kabáty, ale zima nám byla stále," vzpomíná dnes šestaosmdesátiletý muž, který v úterý večer získal v pražském Paláci Lucerna cenu v rámci projektu Příběhy bezpráví, které upozorňují na lidi, již se postavili komunistickému režimu.
Teplý, syn kulaka, jak komunisté statkářům říkali, narukoval v roce 1951 na vojnu do Rakovníka. Jeden z posledních absolventů v té době již zrušeného učitelského ústavu a přesvědčený antikomunista byl ve spojení se svým strýcem Václavem Čermákem, který se snažil založit tehdy nelegální Křesťansko-demokratickou stranu, sbíral údaje o vyzbrojení Československé lidové armády a předával je do ciziny.
"Měl jsem jako zdravotní dozor přístup do tajného muničáku v Křivoklátských lesích i do dělostřeleckých hangárů, viděl jsem, co tam skladují, jak to střeží. Všechny tyhle informace jsem předával strýci, který měl kontakty na Západě a já mu bezmezně věřil," říká Teplý.
Celé dva roky spolupráce vycházela. Až v roce 1954 komunistická policie dopadla kurýra, kterého skupina využívala, a ten – stejně jako nakonec i strýc Čermák – vyšetřovatelům vše vyzradil. "Přišli si pro mě na jaře, učil jsem tehdy v Horní Řasnici na Frýdlantsku. Toho auta, co zastavilo u školy, si nešlo nevšimnout. Vystoupili v těch svých pláštích, zaklepali ve třídě, chlapi jak hory, ruce s revolvery v kapsách a šel jsem přímo od tabule na výslech," vzpomíná.
Na policejní stanici v Liberci ho vyslýchali 25 hodin. Tajní byli ještě drsnější, než se říkalo. "Když jsem dostal první ránu, myslel jsem, že do mě narazila dělová koule," popisuje. Poté ho estébáci převezli na svou pardubickou stanici, kde vyšetřování probíhalo v podobném duchu. Nakonec se i Teplý k odbojové činnosti přiznal. "Neřekl jsem však žádná další jména a odmítl jsem vypovědět cokoli o svých bratrech," řekl.
U soudu tehdy mladému muži ještě přitížil jeho podíl na zakládání křesťanské partaje, pro kterou vytipovával možné lidi. "Členy, stejně jako lidi, kteří by mohli pracovat v úřadech v případě, že by režim prohrál, jsem vybíral hlavně mezi kantory. Naštěstí jsem si ale ta jména nikde nezapisoval, měl jsem vše jen v hlavě," říká.
Dostal 14 let za vyzvědačství a velezradu. Do vězení se za antikomunistickou činnost nakonec dostali i dva z jeho tří bratrů. "Měli jsme ještě štěstí, že v té době už byly rozsudky smrti méně časté," poznamenal. Z věznice v Pankráci putoval brzy do jáchymovských dolů, odkud ho ještě v prosinci téhož roku převeleli do uranových dolů u Příbrami. Tam už prý byly životní i pracovní podmínky k přežití. V roce 1960 byl po šesti letech věznění v rámci amnestie propuštěn. Na svobodu se dostal i jeden z jeho bratrů, třetí sourozenec strávil ve vězení ještě dva roky.
Až když se vrátil domů, zjistil, že otec už zemřel. Jeho ani oba bratry o úmrtí otce nikdo neinformoval. "Celá vesnice si tehdy myslela, že je pustí aspoň na den otcova pohřbu domů. Je neskutečné, že jim to ani neřekli," vzpomíná Teplého manželka Jaroslava.
K profesi učitele už se dnešní veterán protikomunistického odboje nevrátil. Pracoval v dělnických profesích, například při geologickém průzkumu uranových dolů Rožná. Do škol ale od revoluce přesto chodil. "Přednáším, jak to tu za bolševika fungovalo," říká lakonicky.
Zklamaný je ale i ze současné české politické elity. Rozladilo ho zejména neudělení státního vyznamenání Jiřímu Bradymu a prohlášení čtyř nejvyšších ústavních činitelů, ve kterém se de facto Číně omlouvají za setkání ministra kultury s dalajlámou. "V čele státu mají být lidé, kteří jsou kulturně i morálně na výši. Ale z toho patolízalství, jak se představitelé státu uklánějí před mocnostmi, jako je Čína a Rusko, je mi nevolno," říká.
Kromě Teplého vybrala studentská porota k ocenění dva další hrdiny. Duchovního Karla Frgala (in memoriam), který ukrýval pronásledovaného kněze a pomáhal i studentům, kteří se chystali přejít hranice, a Jiřího Světlíka. Ten se v 50. letech zapojil do skupiny, která v lágrech na Slavkovsku pomáhala vězňům, a usilovně jim sháněl potraviny a zprostředkovával spojení s domovem.
