Marcin Bieniada stojí na břehu Dunaje u rakouského Hainburgu a dívá se na Bratislavu a hrad Devín na druhé straně. Právě tam v roce 1982 přeskočil odvážně drátěné zátarasy a přeplaval řeku. Málem ho přitom smetla rychle jedoucí nákladní loď. Nakonec se dostal na svobodu a mohl žít podle svých představ. Doma v Polsku totiž vládl pevnou rukou generál Wojciech Jaruzelski, který o rok dříve vyhlásil výjimečný stav, poslal do ulic vojáky a uzavřel hranice.
Marcinu Bieniadovi z Varšavy je v roce 1982 pouhých 23 let. Ví, jak to na Západě vypadá, byl tam. Ale po nástupu Jaruzelského se zdá, že s cestováním je konec. Zbývala jen jediná, nebezpečná cesta - přes železnou oponu.
Jeho otec pracoval tehdy jako chemický inženýr na Slovensku nedaleko Bratislavy a rakouská hranice nebyla daleko. Nejdřív se Marcin Bieniada dívá kolem řeky Moravy, ale vidí jen samé strážní věže. "Zdálo se mi to tam strašně nebezpečné," říká.
Železná opona byla v té době naprosto dokonalá. Táhla se od Baltu až k Černému moři a obkličovala i jedno velké město - Západní Berlín. Československá stěna smrti se táhla od Aše po bratislavskou Petržalku a byla tvořena především drátěnými zátarasy, strážními věžemi a různými překážkami. Hlídali ji ozbrojení vojáci se psy.
Marcin Bieniada se zkouší podívat kolem Dunaje. Asi pětkrát prochází cestou mezi Bratislavou a Devínem, přemýšlí a hledá vhodné místo k útěku. Nejlépe tak, aby nemusel stříhat dráty, protože elektrické napětí by okamžitě spustilo poplach. Překvapivě neviděl žádnou strážní věž. "Jen hlídku. Dva muže se psem."
Všiml si, že drátěný plot je těsně u silnice a hned u něj jsou lampy veřejného osvětlení. Kdyby na ni vylezl a plot přeskočil, mohl by se pak dostat nepozorovaně k řece. Má dobrou kondici, sportuje, závodí na motorkách. Pak začne trénovat skoky. Domluví se se sestrou, která mu pomůže vylézt na lampu. Ta však utéct neplánuje, proto vše musí udělat tak, aby se mohla bezpečně vrátit zpátky a nikdo ji neviděl.
S útěkem pomohla sestra
Dne 23. srpna 1982 se Marcin společně se sestrou vydává k hranici. Ale nejdřív mají smůlu. Na silnici je velký provoz, a tak musí čekat. Schovají se do křoví. Marcin má na sobě černé oblečení a gumičkou k noze přivázané doklady a nějaké peníze. Kolem deváté večer se situace uklidní a oni mohou jít zkusit štěstí.
Marcin se vyšplhá sestře na ramena, ta stojí na spodní rozšířené části lampy. On sám má drátěnou stěnu pod sebou. Nejdřív zaváhá, ale pak skočí. Dopadne na druhou stranu a musí se hned schovat. Čeká, až bude sestra v bezpečí, pak vyrazí dál.
Dole pod silnicí jsou kotouče ostnatého drátu. Musí se proplazit pod nimi. Roztrhá si oblečení. Ale jde dál. Pak přebrodí dunajské rameno a prodírá se houštinami k řece. Bloudí. Ale jen chvíli. Brzy zjistí, jak se dokonale ve tmě orientovat - stačí poslouchat hodiny na věži kostela v Devíně.
U břehu Dunaje se voda překvapivě nezdála studená, a dokonce měl pocit, že v řece není ani silný proud, o kterém věděl. Jenže dál už to bylo jiné. Jak plaval, proud zesílil a začal ho unášet. Ale hlavně, objevilo se nové, překvapivé nebezpečí. Nákladní loď.
Nebylo slyšet motor, protože ten byl vzadu a loď byla dlouhá. Ale najednou tam loď byla a on nestačil zareagovat. "Plula proti proudu velkou silou. Cítil jsem se najednou strašně malý," popisuje. Měl štěstí, protože se udržel na hladině.
Nevěděl, zda ho proud neodnesl příliš daleko
Doplul na druhý břeh a cítil, že má dost. Byl vysílený, chytal se kamenů na břehu. Ale především si nebyl zcela jistý, zda ho proud neodnesl příliš daleko. Až na slovenskou stranu, protože rakouský břeh byl přece jen hodně krátký. Opatrně se rozhlížel a vydal se dál po cestě. V zahradě viděl vůz s rakouskou značkou. Dokázal to!
Vyrazil dál a v rakouském Hainburgu přečkal noc. Pak už ho čekal uprchlický tábor, ale také lepší budoucnost v Rakousku. Získal občanství, práci a začalo se mu dařit. Živil se jako taxikář ve Vídni. Měl štěstí. A štěstí měla vlastně i jeho sestra, která sice zůstala na druhé straně železné opony, ale nikdo se o jejím nočním dobrodružství nedozvěděl. "Byl to nejdůležitější den mého života," říká dnes.
Od okamžiku, kdy padla železná opona, je to letos třicet let. Od okamžiku, kdy se ponořil do vody Dunaje, aby se dostal na svobodu, uplynulo sedmatřicet let. V místech, kde skákal Marcin Bieniada z lampy přes plot, to dnes vypadá úplně jinak. Plot zmizel a lampy jsou jiné.
