Riskantní útěk z NDR: Němec se sbalil jako na vandr a jel do Prahy, tam čekali vojáci

Helena Truchlá Helena Truchlá
27. 9. 2019 6:15
O útěku na Západ snil Němec Markus Rindt celý život. Už jako dítě si představoval, že hranici NDR podhrabe nebo v převleku za jelena přeskočí. Uprchnout se mu nakonec skutečně podařilo před 30 lety, necelý měsíc před pádem Berlínské zdi. V 90. letech se do tehdejšího východního Německa vrátil. V Drážďanech založil orchestr a dnes bojuje proti budování nových zdí mezi lidmi.
Markus Rindt v Drážďanech.
Markus Rindt v Drážďanech. | Foto: Helena Truchlá

Rindt se narodil do muzikantské rodiny v Magdeburgu, v tehdejší Německé demokratické republice (NDR). Stejně jako jeho otec začal Markus ještě při studiu hrát na lesní roh v orchestru městského divadla v Drážďanech. Snil ale o angažmá v tělese, se kterým by se mohl podívat na vytoužený Západ. To provinční saský orchestr neumožňoval. 

"Byl jsem hrozný trémista a brzy mi začalo být jasné, že na to nebudu dost dobrý," vysvětluje dnes dvaapadesátiletý Rindt v útulné kavárně na historickém předměstí Drážďan. V 80. letech se proto rozhodl naplnit své dlouholeté plány na útěk. Na cestu se připravoval společně se svou tehdejší partnerkou. 

Markus Rindt v roce 1989
Markus Rindt v roce 1989 | Foto: Archiv Markuse Rindta

Mladý pár se rozhodl utéct přes Maďarsko. Na konci 80. let byla jeho západní hranice už relativně propustná. "V Budapešti jsme se potkali s rodiči mé přítelkyně, přesvědčovali nás, ať utečeme hned," vzpomíná Rindt. To ale bylo příliš nebezpečné.

"Zašli jsme tam na západoněmeckou ambasádu. Poradili nám, ať přeplaveme Dunaj do Srbska, že pohraničníci střílejí ostrými náboji jen občas," vypráví Rindt. "To se mi nelíbilo, mohli by nás navíc pak i zavřít," popisuje muž, jehož snem bylo především dokončit školu a hrát.

Společně s partnerkou se tedy vrátili do Drážďan, kde Rindta čekaly závěrečné hudební zkoušky. Ve městě ale zjistil, že kolega, který ho měl doprovázet na klavír, zmizel na Západ i s notami. "Takže další pokus jsme začali plánovat hned, a to na 3. října 1989," popisuje komplikace studia ve východním bloku 80. let. 

Na konci září se západoněmeckým úřadům podařilo s NDR a vedením Sovětského svazu dojednat, aby východoněmečtí uprchlíci, kteří trávili léto na západoněmeckém velvyslanectví v Praze, mohli vycestovat na Západ. "Nejdřív jsem se rozčílil, proč jsme jen neodjeli pár dní dřív, že jsme mohli být mezi nimi," vzpomíná Rindt. Nakonec se ale přesto rozhodl držet původního plánu: dojet na Slovensko, odtud na nafukovacích matracích přes řeku a dál na Západ. 

Markus Rindt v roce 1989
Markus Rindt v roce 1989 | Foto: Archiv Markuse Rindta

Nikomu se nedalo věřit

"V předvečer našeho útěku můj orchestr vystupoval, já už měl volno," popisuje Rindt okamžiky, o kterých doufal, že budou posledními v domovských Drážďanech. Plánování útěku na Západ bylo nebezpečné. Nikomu se nedalo věřit, i mezi jeho kolegy byli informátoři tajné policie Stasi. "O některých věcech se prostě nemluvilo, ani mezi známými," říká Rindt. 

Druhý den brzo ráno vyrazili na cestu. "Jeli jsme autem. Můj otec, přítelkyně a já," vzpomíná. "Hranici jsme překročili zvlášť. Otec autem, ve svém věku už nebyl podezřelý, já a moje přítelkyně pěšky," vzpomíná.

Rodina byla vybavená, jako by šla na vandr po Českosaském Švýcarsku. Měli s sebou všechno. Pevné boty, spacáky, dokonce i skládací šachy. Pohraničníci je rozdělili, prohledávali a vyptávali se na trasu, kterou půjdou. "I na takové detaily jsme se museli připravit, abychom říkali oba totéž," popisuje s tím, že musel doma nechat svůj lesní roh.

Jediná podezřelá věc, kterou měl Rindt s sebou, byly adresy příbuzných na Západě napsané na slepené dvoustránce v diáři. Pohraničníci ho prolistovali, ale nic nenašli.

"Otec jel sám, u něj v autě jsme měli schovanou mapu Maďarska. Dovezl nás jen do Mělníka, spěchal zpátky na vystoupení s orchestrem," vypráví. Ještě než odjel, donutil svého syna slíbit, že se pokusí nejdřív utéct přes Prahu, jako tisíce lidí pár dní předtím. "Já mu to slíbil, i když nerad," vypráví Rindt.

Vojáci v centru Prahy

Do Prahy pokračoval mladý pár autobusem. Vystoupili na Florenci a nevěděli, kam jít, zmateně stáli před velkým plánem Prahy. Západoněmecká ambasáda na něm označená nebyla. "Nikdo nechtěl s nikým mluvit, báli jsme se, jestli mezi námi nejsou agenti Stasi," popisuje zmatek po příjezdu do hlavního města tehdejšího Československa.

Nakonec se Rindta ujali turisté ze Západu a nasměrovali je. "Přidávalo se k nám víc a víc lidí, s plyšáky, velkými kufry… Překročili jsme Karlův most a zastavili nás u tramvajových kolejí na Malostranském náměstíkde byla řada ozbrojených vojáků a policistů. Blokovali ulici dál do kopce směrem k velvyslanectví," vzpomíná. Nakonec se k ambasádě dostali.

Tehdy už několik tisíc dočasných obyvatel Lobkovického paláce na Malé Straně odjelo na Západ speciálně vypravenými vlaky. Ambasáda a přilehlé okolí ale byly opět plné lidí, kteří se sem, podobně jako Rindt s přítelkyní vydali v naději, že se cesta na Západ otevře podruhé.

"Bylo jasné, že se dovnitř nedostaneme. Takže jsme čekali venku, spolu s dalšími stovkami, tisícovkami lidí," popisuje situaci, kdy už se nemohli ani vrátit k původnímu plánu na útěk přes Maďarsko.

Zhruba v pět hodin odpoledne se prostranstvím před palácem začala šířit zpráva, že všichni Němci shromáždění v areálu i kolem velvyslanectví mohou svobodně vycestovat na Západ. "Malou chvilku bylo ticho a pak se ozval hlasitý řev. Na zahradě velvyslanectví to slyšeli o něco později, takže křičeli se zpožděním," usmívá se muzikant. 

Na prostranství strávili s tehdejší partnerkou ještě celou noc. Jejich smyšlený příběh o kempování v horách jim teď přišel vhod, na rozdíl od mnoha dalších měli aspoň karimatku a spacák. Další deky a teplý čaj rozdával čekajícím západoněmecký Červený kříž. 

Hudebník bez nástroje

Dvojice opustila Prahu směrem na Západ 4. října 1989. "Nějak se k nám doneslo, že teď nastoupíme do autobusů a pojedeme na nádraží," říká. Vojáci, kteří předtím střežili Malostranské náměstí, utvořili jakýsi koridor, kterým museli uprchlíci po dvojicích procházet a ukazovat cestovní doklady. "Bylo tam extrémně hodně novinářů, mířily na nás ze všech stran kamery," vzpomíná Rindt. 

Střeženo bylo také nádraží v pražské Libni. "Nastoupili jsme do vlaku a řekli nám, že musíme kvůli politickým důvodům projet nejdřív územím NDR, kde nám zkontrolují doklady a povolí nám pokračovat. Ať prý neděláme problémy," vypráví, že ani v tuto chvíli nebylo jisté, že se útěk podaří. 

Vlak nakonec na delší dobu zastavil v Drážďanech. Na nádraží se shromáždil dav, jehož část se snažila do vagonů dostat. Když překročili hranici na Západ, nastala obrovská radost. "Neviděl jsem z okna žádné trabanty, žádné wartburgy," vyjmenovává značky aut z východního bloku.

Štěstí se Rindta drželo i v západoněmeckém Kolíně nad Rýnem, kde se později usadil. Přišel se ucházet o místo na tamní hudební akademii, školní rok už ale dávno začal.

"Poslali mě za nějakým profesorem Penzelem, půjčil mi lesní roh jednoho ze svých studentů a řekl, ať mu něco zahraji. Pak se sebral, vzal mě na studijní oddělení a tam jim oznámil: Tady pan Rindt u nás odteď studuje," vzpomíná.

Až později zjistil, že se právě stal studentem Ericha Penzela, jednoho z nejslavnějších německých hráčů na lesní roh a shodou okolností také uprchlíka z východního Německa. "Bylo extrémně náročné se do jeho třídy dostat, asi se mnou soucítil," popisuje i po letech s úsměvem Rindt, který v Kolíně nakonec studium dokončil.  

Strhněte tu zeď!

Tréma ho ale nepustila, jako sólista se neprosadil a po pádu železné opony se rozhodl vrátit zpět do Drážďan, kde si v roce 1996 založil vlastní orchestr. Vznikli tak Drážďanští symfonikové, v jejichž čele stojí dodnes.

Uskupení na sebe pravidelně upozorňuje politickými akcemi, jejichž cílem je sbližovat prostřednictvím hudby rozdělené státy a národy. Před dvěma lety Rindt se svými muzikanty vyrazil na hranici Spojených států a Mexika, kde chce americký prezident Donald Trump vybudovat ochrannou zeď proti migrantům. 

"To mě neuvěřitelně rozrušilo, tady v Evropě jsme byli tak šťastní, když zdi konečně padly," říká Rindt s tím, že jeho vlastní zkušenost života za železnou oponou výrazně ovlivnila jeho kariéru po roce 1989. 

Na americko-mexické hranici měli místní muzikanti vystoupit společně s Drážďanskými symfoniky - každý na své straně přísně střežené hranice. Úřady USA ale takový nápad nepovolily, akce se proto musela uskutečnit o něco dál od hraniční čáry, na americké straně. 

Video: DW News

"Tím, co Američané udělali, na nás upoutali pozornost médií z celého světa," směje se Rindt. Akce s názvem #teardownthiswall odkazuje na slova, která pronesl jako výzvu adresovanou sovětskému vůdci Michailovi Gorbačovovi přesně o 30 let dříve, v roce 1987 u Berlínské zdi, tehdejší americký prezident Ronald Reagan. 

Happening ve Spojených státech se stal zatím nejznámějším z řady projektů, které Rindt vymýšlí. V minulosti orchestr svými vystoupeními upozorňoval například na trvající konflikty mezi Izraelem a Palestinou nebo Ruskem a Ukrajinou. 

Za svoje aktivity získal Rindt několik ocenění, naposledy vloni cenu Ericha Kästnera, jejímiž držiteli jsou mimo jiné bývalí němečtí prezidenti Joachim Gauck nebo Richard von Weiszäcker. 

Video: Češi nemají skoro nikoho rádi, říká Rudiš

Řadu Čechů to možná překvapí, ale Němci nás mají rádi hodně, spojují si nás s příjemnými věcmi, říká spisovatel Jaroslav Rudiš. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

před 49 minutami

Armáda vystřídala sedm desítek vojáků v Mali. V čele mise EU zůstává český generál

Česká armáda na misi v Mali vystřídala sedm desítek vojáků, kteří střeží velitelství mise a výcvikovou základnu. Podílí se také na výcviku malijské armády. Nová jednotka v úterý od svých předchůdců převzala operační úkol. Uvedl to mluvčí výcvikové mise EU Jakub Šimíček. Velitelem celé mise Evropské unie i nadále zůstává český generál František Ridzák, svou funkci bude předávat v polovině ledna.

Slavnostní akt předání operačního úkolu mezi 3. a 4. úkolovým uskupením české armády se uskutečnil v úterý. Jednotka, která v Mali působila od května, byla složena především z vojáků 74. mechanizovaného praporu, doplnili je příslušníci 43. výsadkového praporu a dalších útvarů české armády. Nyní je vystřídali vojáci ze 131. dělostřeleckého oddílu z Jinců a specialisté z dalších útvarů.

Česká jednotka má v Mali za úkol chránit samotné velitelství mise v hlavním městě Bamaku, zajišťují také doprovod důležitých osob. Další její část zajišťuje bezpečnost výcvikové základny Koulikoro a chrání její velení. Podílí se také na výcviku. Kromě této jednotky má česká armáda v Mali několik desítek vojáků v čele s Ridzákem, kteří se podílejí na řízení samotné mise. Ridzák je prvním českým vojákem, který spojenecké misi v zahraničí velí.

Zdroj: ČTK
Další zprávy