V kladenském bytě přijíždí k reportérům na invalidním vozíku dvacetiletý mladík, kterého doprovází jeho matka se svým manželem. Ještě před třemi lety žila tato rodina, kterou tvoří ještě dva náctiletí chlapci, spokojený život. Tehdy sedmnáctiletý Patrik, který své pravé jméno nechce uvádět, měl těsně před závěrečnými zkouškami na učebním oboru elektrikář. Už během studia si vyjednal, že hned po škole nastoupí do práce, kde se bude elektrikařině věnovat.
Všechno však změnila cesta do školy 10. března 2017. Jeden z jeho nejlepších kamarádů, který měl řidičské oprávnění čerstvě, nezvládl řízení, kvůli čemuž se auto dostalo na střechu a narazilo do stromu. Nejvíce postižené bylo místo spolujezdce, kde seděl Patrik. Utrpěl vážná zranění, náraz auta do stromu mu rozdrtil část lebky.
Lékaři zprvu Patrikovi nedávali vůbec dobré vyhlídky. Rodiče byli připravováni i na možnost, že ve vegetativním stavu už zůstane. Nakonec se ale probral a stále dělá pokroky, přestože pořád potřebuje pomoc například s přesunem z postele na vozík. Opatrný musí být také na svou hlavu, kde mu stále chybí část lebky. Patrik nejprve ukazuje jizvu, která mu po operaci hlavy zůstala. Následně prstem zatlačí na část hlavy, která se promáčkne, jako by to bylo břicho. Na tomto místě jeho mozek nechrání žádná kost, nosí proto helmu, která jeho lebku chrání.
Léčba a rehabilitace stojí nemalé peníze a ne všechno proplácí zdravotní pojišťovna. Rodina věřila, že tyto finanční výdaje bez problémů pokryje díky odškodnění, které Patrikovi soud přiznal - celkem 22 milionů korun. Jenže uplynuly tři roky od nehody a z peněz zatím nezískal ani korunu. Tedy malou část ano, ale to jen díky omylu pojišťovny.
Patrikův přístup k penězům z odškodnění se zkomplikoval ve chvíli, kdy mu soud kvůli následkům nehody částečně omezil svéprávnost. Nemůže například jednorázově nakládat s částkami nad pět tisíc korun měsíčně. Soud na základě znaleckého posudku rozhodl, že Patrik trpí duševní poruchou, a tudíž je osobou snadno manipulovatelnou a zneužitelnou.
Opatrovníkem je sice jeho matka, avšak opatrovníkem pro správu jmění stanovil soud advokáta Jana Vodičku. "Matka má základní vzdělání a nemá zkušenosti se správou peněz, je zřejmé, že ve složitější problematice se neorientuje, nechápe úplným způsobem ani své povinnosti vyplývající z opatrovnictví ve vztahu ke správě prostředků posuzovaného," vysvětlil v odůvodnění rozsudku soud.
"Nebudeme opatrovníka prosit o peníze"
Rodina proti tomu nic nenamítá a nevadí jí, že by se o peníze z odškodného měl starat soudní zmocněnec. Nelíbí se jí však ustanovení, podle kterého má Patrik z odškodného nárok nanejvýš na 15 tisíc měsíčně, navíc jen po předložení dokladů, za co částku utratil. Oprávněnost takových nákladů pak bude posuzovat zmocněnec. Soud tím chce zajistit, aby Patrikovi peníze vydržely až do konce života.
Pro představu: kdyby Patrik dostával stále 15 tisíc měsíčně, 12 měsíců v roce, vystačilo by mu to na více než 122 let života. Soud ale počítá s čerpáním mimořádných částek i ve výši několika stovek tisíc na extra výdaje.
Rodina proti rozhodnutí o nutnosti prokazovat výdaje podala dovolání k Nejvyššímu soudu. Nechtějí každý měsíc "prosit" opatrovníka, aby jim uvolnil peníze. Požadují, aby jim soud 15 tisíc měsíčně vyplácel paušálně. Ostatně částku 22 milionů tvoří dva druhy odškodnění - jedno má jít na náklady spojené s péčí o zdraví, ale druhé mu má kompenzovat zhoršené životní postavení, u kterého se použití peněz neomezuje (viz box).
Z Patrikova dovolání k Nejvyššímu soudu
Patrik argumentuje tím, že mu bylo přiznáno dvojí odškodné:
1/ odškodnění trvalých následků, které je v ust. § 2958 definováno jako odstranění "překážky lepší budoucnosti poškozeného", přičemž zákon žádným kogentním způsobem neomezuje její použití,
2/ odškodnění nákladů spojených s péčí o zdraví ve smyslu ustanovení § 2960, přičemž z textu tohoto ustanovení je zřejmé, že se má jednat o náklady účelně vynaložené a hradí se tomu, kdo je vynaložil! Zde zákon již vynakládání limituje účelností a tedy ex lege je způsob/důvod použití omezen.
I advokátka Patrikovy rodiny Michaela Šubrtová se domnívá, že Patrik by si měl moct za odškodné koupit, cokoliv chce, a ne jen to, co mu schválí opatrovník. "Státu nemůže být nic do toho, že peníze utratí třeba za cigarety, počítačové hry nebo mobil. Peníze mu slouží k tomu, aby si jimi kompenzoval to, že nemůže vést život svých vrstevníků. A stát nemá rozhodovat, co si z peněz může pořídit," říká advokátka Šubrtová.
Opatrovník Vodička vysvětluje, že soud ve svém rozhodování hleděl na to, že by peníze měly Patrikovi vystačit do konce jeho života, a proto stanovil měsíční výši, aby nedošlo k rychlému vyčerpání peněz. Patrika však uklidňuje, že mu nehodlá bránit v tom, aby měsíční částku, kterou stanovil soud, utratil, v zásadě za co bude chtít.
"Soud pochopitelně přesně účel vynakládání těchto prostředků měsíčně neurčil, aby ponechal určitou volnost a nesvázal klienta striktními pravidly. Stanovil pouze rámcově, že vynakládané prostředky mohou být částečně použity pro zlepšení kvality života a stejně tak musí pokrývat náklady na léčení po celou dobu," vysvětluje Vodička.
Tvrdí tak, že nebude mít problém Patrikovi uvolnit peníze z odškodnění i například na mobilní telefon či herní konzoli. Naopak proti by byl, kdyby si za ně chtěl pořídit alkohol nebo cigarety.
Tříleté čekání na miliony
Patrik si však dosud z odškodného nemohl nic pořídit. Ani tři roky po nehodě peníze neobdržel. Změnit by se to mohlo v půlce března, kdy by měl soud oficiálně stvrdit dohodu s pojišťovnou o výši odškodného. "Kvůli tomu, že je Patrik omezený na svéprávnosti, musí dohodu schválit soud. A on tak učiní, o tom není pochyb. Ale do doby, než se dohoda schválí, nechce dovolit čerpání těchto peněz," vysvětluje advokátka Šubrtová.
Dosud tak všechno musela Patrikova rodina platit z menšího odškodného, které obdržela jeho matka, a případně z peněz za invalidní důchod. Z pohledu Patrikovy rodiny však naštěstí chybovala pojišťovna a první polovinu 22milionového odškodného vyplatila omylem dříve, než měla. Než se chyba napravila, mohl Patrik přece jenom utratit z této částky zhruba milion korun.
Náklady po jeho návratu z nemocnice byly přitom enormní. Rodina sice dostala v Kladně od města nájemní bydlení uzpůsobené pro handicapované, ale byt, za který podle svých slov platí 12 tisíc měsíčně, dostali v otřesném stavu. "Museli jsme zde udělat kompletně všechno - elektriku, vodu, linku, koupit nábytek," popisuje Patrikova matka a ukazuje fotky zbídačeného bytu. Rodina tak část z milionové částky investovala do nákladné rekonstrukce.
Další velkou část peněz spolkly rehabilitace. Patrik sice může chodit na rehabilitace placené pojišťovnou, ty se mu však nezamlouvaly. Rodina popisuje, že se jim nelíbil přístup zdravotníků a intenzita, s jakou se synovi věnovali. Začal proto chodit na specializovaná pracoviště, kde však platili měsíčně i 160 tisíc korun. Ta už si Patrik velmi pochvaluje a rodina si myslí, že bez nich by k výraznému zlepšení jeho zdravotního stavu nedošlo.
Jenže nebýt omylu pojišťovny, museli by všechny tyto nákladné výdaje hradit ze svého. I tak se rodina zadlužila u známých i bank. Nyní by konečně Patrik mohl začít využívat peníze, které mu náleží.
Ve výjimečných případech může Patrik dostat více peněz, než je oněch 15 tisíc měsíčně. Pokud by potřeboval některé zdravotnické pomůcky nebo například zaplatit nákladnou rehabilitaci, bylo by však nutné požádat o schválení soud.
Patrikova rodina ale tvrdí, že v minulosti jim soud dával najevo, že se mu nelíbí, že peníze z odškodného jdou na takto nákladné rehabilitace. Nejsou si tedy jistí, zdali jim soud umožní proplácet rehabilitace z odškodného. "To by byla otázka spíše na soud. Já pouze vím, že soudu se měsíční výdaje na rehabilitace za 160 tisíc zdály extrémně vysoké. Pokud by byly dojednány další obdobné rehabilitace, asi by posuzoval, jestli cena odpovídá ceně obvyklé nabízených procedur, ale jak říkám, rozhodnutí soudu nemohu předjímat," říká opatrovník Vodička.
Viník už není Patrikův "bráška"
Soudní tahanice jsou pro rodinu další ze zátěží, které musí podstupovat. Matka přiznává, že zejména v prvních týdnech po nehodě na tom byla po psychické stránce velmi špatně. Špatně to nesli i Patrikovi sourozenci, kterým v době nehody bylo 12 a 15 let. "Pořád jsem jenom brečela, nebyla jsem ničeho schopná. I děti to měly těžké. Ten starší byl s Patrikem pořád, chodili spolu ven, hlídali se navzájem. Měli velmi dobrý bratrský vztah. Všechno dělali společně," popisuje Patrikova matka.
Pro Patrikovy sourozence byl těžký už samotný pohled na bratra v nemocnici. "Mladšího syna jsme vzali za ním do nemocnice až po půl roce. Do té doby ho vůbec neviděl. Když k němu přišel, jen seděl v koutě, byl zaražený, v šoku. Něco takového nečekal, vždyť byl ještě dítě. I ten starší to bral hodně špatně. Ani se nemohl přiblížit k Patrikově posteli, jak mu tekly slzy," vzpomíná matka.
V nemocnici Patrika navštívil také jeho kamarád, který nehodu způsobil. Ačkoliv mu rodina nejprve nechtěla vyhovět, nakonec svolila a viník nehody se s Patrikem viděl.
"Kousli jsme se do rtu a řekli si, ať se teda jde podívat, co provedl," popisuje manžel Patrikovy matky. "Během jeho třetí návštěvy mě pozval primář do kanceláře a ukázal mi na snímku Patrikovu lebku a kde všude má vážně poškozený mozek. Řekl mi, ať nedoufáme v to, že bude někdy chodit. Jak mi to říkal, tak ze mě šel ještě větší vztek, takže jsem k němu (viníkovi nehody) přišel a z pokoje ho vyhodil," popisuje muž.
Přestože má Kladno téměř 70 tisíc obyvatel, členové rodiny stále Patrikova kamaráda ve městě občas náhodně potkávají či zahlédnou. "Je to hnusný pocit. Je to takové divné, když ho vidíte, jak si jde, je vyučený, má přítelkyni a čeká ho budoucnost, jakou chce - na rozdíl od Patrika, kterého čeká dlouhá cesta," popisuje manžel s tím, že viník nehody od soudu odešel s podmíněným trestem.
Před časem na něj narazil i Patrik. "Potkali jsme se. Řekl mi: 'Ahoj, bráško.' Odpověděl jsem mu, ať mi tak neříká a ať se podívá, co ze mě udělal. V tom se zarazil a odešel," vzpomíná na setkání Patrik.
Jeho život je už tři roky výrazně jiný, než si přeje dospívající muž. Přesto z něho není během setkání cítit žádná nenávist, i když cítí velké příkoří kvůli tomu, že nemůže využívat peníze, které mu jako odškodné náleží. Směje se, vtipkuje. Na otázku, čím se baví v běžné dny a co vlastně dělá, však odpovídá rezignovaně: "Nic, cvičím." Jeho matka ho vzápětí doplňuje a říká, že se syna snaží alespoň jednou týdně vzít někam na výlet, aby nebyl pořád pouze v bytě.
Patrik by si za peníze, které dostane jako odškodnění, rád pořídil dům, kde by mohla celá rodina bydlet. Nyní spí s rodiči v obývacím pokoji. Dům by měl být pochopitelně bezbariérový, aby sám bez pomoci ostatních mohl vyjet například na zahradu či se úplně volně po domě pohybovat na vozíku. I když celá rodina věří, že jednou bude zase chodit.
