Zatímco zdravotníkům v ostatních regionech Česka pomalu práce s covidovými pacienty ubývá, všeobecná sestra Věra Plášilová z Oddělení anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně si největším zápřahem poslední vlny epidemie prošla teprve nedávno. Do Zlínského kraje dorazila o něco později - v nemocnici tak koncem dubna bylo stále okolo 140 pacientů.
Dvanáctihodinové směny jsou pro ni náročné jak fyzicky, tak psychicky. "U nás na oddělení vidíme pořád jenom ty opravdu špatné průběhy. Dostávají se k nám lidé, kteří se s nemocí snaží co nejdéle vydržet doma nebo se zhorší jejich stav na standardním oddělení," říká.
I přes vydatnou pomoc armády, kterou sestry velmi chválí, u zdravotníků ve zlínské nemocnici přetrvává vyčerpání - sama Plášilová bojuje s nespavostí. "Dříve jsme o tom aspoň mluvili mezi sebou, teď už ani to ne. Psychicky už jsme otrnuli, protože jsme museli, ale ono se na to zvyknout nedá," říká.
V posledních měsících se psychická náročnost práce ještě zhoršila v tom, že se věkový průměr pacientů končících na oddělení znatelně snížil. "Dělá nám špatně, že se k nám začali dostávat čím dál více lidé ve věku našich rodičů. Myslíme na ně."
To se Plášilové dotklo také osobně. V lednu měla na covidovém oddělení oba své rodiče. "Bála jsem se, aby neskončili až u nás na JIP. To se naštěstí nestalo. Bylo ale vidět, co dokáže covid udělat i s jinak zdravými lidmi," říká.
Velmi náročné je pro ni také skloubit pracovní nasazení s péčí o děti. "Nevíte, co bude v práci, pak ještě přijdete domů a učíte se vyjmenovaná slova. Je to zápřah," svěřuje se. Právě to, že koronavirovou situaci i přes onemocnění zatím ustáli všichni členové její rodiny, považuje za to nejdůležitější.