Praha - "Představte si, že za vámi někdo přijde, že si máte umýt nádobí nebo prostřelit hlavu. Raději si prostřelíte hlavu, to je deprese," říká sedmatřicetiletý Vojtěch na verandě domu na okraji Prahy. Organizace Fokus v tomto domě zajišťuje komunitní bydlení, jednu ze svých služeb pro lidi s dlouhodobým duševním onemocněním.
Více než polovina klientů má diagnózu schizofrenie, zbytek si rozdělují ostatní diagnózy (zejména bipolární porucha, obsedantně-kompulsivní porucha, posttraumatický stresový syndrom, poruchy osobnosti) a takzvané duální diagnózy, kdy duševní onemocnění komplikuje ještě drogová závislost.
Kromě komunitního bydlení, kde žije osm lidí pohromadě, pronajímá Fokus sedm bytů, ve kterých žije 12 klientů. Pro dvacet lidí, kteří bydlí u sebe doma, zajišťují terénní služby.
Podobnou službu duševně nemocným nabízí v Praze už jen obecně prospěšná organizace Bona.
Pro pět, možná i deset tisíc lidí, kteří v Praze mají duševní chorobu, je tak k dispozici pouze několik desítek míst v chráněném bydlení. Drtivá většina pacientů je se svými depresemi, bludy či mániemi sama doma nebo v nemocnici.
Za 37 dní zpátky v pavilonu číslo 27
Před šestnácti lety bral Vojtěch nějaké drogy. Pracoval v bezpečnostní službě, tam se dostal do konfliktu s kolegou a začal slyšet hlasy, sprostě mu nadávaly, byly agresivní, sílily. "Ty čů...u, neser se s ním, vraz mu nůž do břicha, do žeber," říkaly mu hlasy.
Skončil v bohnické nemocnici, absolvoval sedm elektrošoků a hlasů se zbavil. Po dvou letech ho pustili domů k mámě. Přestal brát léky a za 37 dní se vrátil na pavilón číslo 27, uzavřené oddělení, kterému se v Bohnicích přezdívá "neklid".
Když dostal "nutkání" třeba rozbít okno nebo někomu dát pěstí, sám požádal, aby ho přikurtovali.
Na pobyt v nemocnici si nestěžuje. "Byli na mě hodní," hodnotí zacházení, jehož se mu dostalo v Bohnicích.
UHO vystřídalo vlastní vaření
Ale teprve v komunitním domě organizace Fokus si uvědomuje, jak to je v nemocnici hrozné. “Rozdíl mezi pacientem a doktorem v Bohnicích znáte?“ usměje se trochu Vojtěch poprvé. "Doktor má klíče." Zamřížovaná okna, každý den stejné jídlo. "Víte, co je UHO?"
V komunitním bydlení je Vojtěch tři měsíce. "Tady nutkání nemám," popisuje svou zkušenost. Dvakrát týdně jezdí na terapie do sanatoria Ondřejov, kde má i svého psychiatra.
Dívá se na televizi, kdy chce, jednou za týden uvaří pro všechny to, co má rád, uklidí společné prostory a má klid. Aby neseděl doma, jezdí za mámou, občas tam přespí. Rád by bydlel v bytě, kam by za ním někdo občas přišel a s něčím mu pomohl.
Kdo tu chce bydlet, musí k psychiatrovi a na plavání
Dagmar Jadrná je jedním z šesti terapeutů, kteří pomáhají klientům s návratem do "normálního světa". Když si četla po tragédii ve Žďáru nad Sázavou v novinách palcové titulky "Duševně nemocná žena vraždila", bylo jí smutno. "Je to stejně zavádějící informace, jako by psali "Diabetik zabíjel."
Pracuje se schizofreniky ve Fokusu dvanáct let. Krizových situací zažila nespočet, ale nikdy to neskončilo fyzickou agresí.
Se svými pěti kolegy má na starosti čtyřicet klientů. Tady v komunitním bydlení je každý den někdo z nich. Kromě organizace společného bydlení, vaření a uklízení podporují klienty v dalších povinnostech. Kdo tu chce bydlet, musí pravidelně docházet k psychiatrovi a třikrát týdně absolvovat některou aktivitu venku. Stačí, když si jdou zaplavat nebo do divadla.
Co dostanou za tři tisíce?
Terapeuti pomáhají zajistit komunikaci s úřady, vyřídit důchod či sociální dávky. Polovina klientů chodí do práce, většinou v rámci organizace. Cvičí je v opětovném získání sociálních dovedností, péči o sebe samé, domácích pracích.
Celá služba stojí klienta necelé tři tisíce korun.
Třiačtyřicetiletý pan Václav má za sebou bohatý život, pubertu strávil v pasťáku, později se živil jako živnostník, opravoval počítače. Pak ho dostaly termíny, dluhy, daně, předpisy, vyhlášky.
Tyran mě nutí si čistit zuby
Václav žertuje a vypadá, že je v pohodě, kvůli depresím strávil pět let v nemocnici, trpí abulií, úplnou ztrátou vůle. "Jediné, co mě těší, je se dobře najíst," říká a poplácává si své stoosmdesátikilové tělo. Ve společenské místnosti má svůj stůl, kde se snaží něco dělat. "Co mi dřív trvalo půl hodiny, dělám celý den," vysvětluje.
"Večer nemůžu spát a plánuju, co všechno ráno udělám, a druhý den v poledne mě nemůžou vzbudit a v jednu mě tady ten tyran tahá z postele a nutí mě vyčistit si zuby," směje se Václav.
"Tyran" je usměvavý terapeut Pavel Řeháček, neváží ani třetinu co jeho klient. Pro Václava je to "klíčový pracovník", s ním řeší především své plány, touhy a potřeby. "Taky tam napište, že mě nutí jíst zeleninu a chodit na procházky. Ještě že mě nenutí běhat, je to v jádru hodný kluk a my tady nějaký vyšší oko potřebujeme."
Klient tu může zůstat dva roky, pak by měl již být schopen žít v chráněném bytě, kam za ním terapeuti docházejí podle potřeby několikrát týdně. Po dalších dvou nebo maximálně třech letech v chráněném bytě by měli být schopni vrátit se zpátky domů, pokud mají kam. I tam je budou terapeuti dál navštěvovat podle individuálních potřeb.
Doktoři a sestry mě spíš táhli dolů
Šestatřicetiletá magistra přírodních věd Alena Kubíková slyšela hlasy, už když chodila na gymnázium. Když se dostala do léčebny, mysleli, že má anorexii. Odmítala jíst, za dva měsíce zhubla o dvacet kilo, byla to deprese, součást její schizoafektivní poruchy.
V léčebnách prožila sedm měsíců života a po dvou letech v komunitním bydlení má jasno. "Život je to hodně odlišný, tady je to svoboda. Doktoři a sestry mě spíš táhli dolů než nahoru. Potřebuji jen trochu pomoct."
Bydlela u mámy, ale tam se nemůže vrátit. "Nemám na to nervy," říká.
Paní Alena pracuje v Kavárně v podporovaném místě. Shání si práci v oboru organické chemie, který vystudovala, ale nepohrdla by ani místem laborantky.
Místa jsou stále obsazena
Lenka Škvorová, vedoucí týmu sociálních pracovníků, říká: "Místa u nás jsou stále obsazena, díky městským částem Prahy 14, 6, 2 a 4 máme ubytování pro 20 lidí, kdybychom měli sto míst, obsadíme je."
Lidé s duševním onemocněním se z nemocnice nemají kam vrátit, rozpadly se jim rodiny, zažili hrozné ponížení, trpí úzkostí, samotou. Často jsou ve finanční tísni. Na vyřízení invalidního důchodu se čeká dlouho, příspěvek na péči je nastaven tak, že na něj duševně nemocní nedosáhnou.
Proto je často problém, aby si klienti zaplatili služby Fokusu, i když nejsou drahé.
Nemají peníze a často si neuvědomují ztrátu sociálních návyků. Jaký dospělý inteligentní člověk bude chtít platit za to, aby mu někdo připomínal, že se má mýt nebo jak hospodařit s penězi?
Lenka Škvorová si myslí, že by všem pomohlo, kdyby služby sociální rehabilitace byly pro duševně nemocné zdarma.
Dnes se v bytě chystá malá slavnost. Přišli všichni terapeuti i obyvatelé bytu. Na stole svítí svíčky, vedle chlebíčků leží dárky. Paní Alena se loučí. Spolu s ní se pomalu vrací do "normálního" světa i paní Eva.
Během společného pobytu se z nich staly kamarádky, chtěly by bydlet spolu. Zanedlouho se budou stěhovat do chráněného bytu v centru Prahy.
Příběh bankovní úřednice
Bipolární porucha se u paní Evy projevila, když vedla pobočku IPB banky. Stres z krachu, naštvaní klienti, změny s novým vlastníkem, propouštění. Rok byla na neschopence, v depresi ležela celé dny v posteli u zapnuté televize.
Rozpadla se jí rodina.
Když depresi vystřídala mánie, dokázala nemožné, v České spořitelně si na svůj invalidní důchod půjčila dvě stě tisíc a rozdala je na charitu. "Byla jsem jako Ježíšek, rozdávala jsem dárky," vzpomíná. "Máte tisíc procent energie, je to skvělý pocit!"
Dokonce dostala od Prahy 3 sociální byt, ale nemůže se tam ještě vrátit. Zatím si troufá do chráněného bytu, ale když všechno půjde dobře, nastěhuje se do svého.
"Fokus mně zachránil život, kdybych se v Bohnicích dostala na chronický pavilón, dodělala bych se úplně," říká potichu paní Eva.
