Dobřany - Válečného veterána Tomáše Smíška našel Milan Bachan z ministerstva obrany v zuboženém stavu.

Bývalý výsadkář se totiž upnul k jedinému cíli: co možná nejrychleji skoncovat s životem.

Ze zdravotních důvodů byl propuštěn z armády a následná diagnóza (mozkomíšní roztroušená skleróza) jen zesílila jeho sebevražedné odhodlání. "Chlast se stal, bohužel, pro Tomáše jediným východiskem, jak se s těžkou životní situací vyrovnat," říká natvrdo Bachan.

"Celý život jsem sportoval, věnoval se bojovým uměním... a najednou se mám spokojit s tím, že skončím na vozíku... a možná i jako slepec? A to budu mít možná ještě štěstí? Tuhle představu jsem nemohl rozdýchat. Armáda pro mě byla vším, vše jsem ji podřídil, neoženil se. Vychovala mě babička, takže už nikoho nemám... a vojáci se mě, poté, co jsem si ve službě zničil zdraví, rychle a možná rádi zbavili. Proto jsem si řekl, že to raději rychle skončím," svěřuje se Tomáš Smíšek.

Začal se tedy ke smrti cílevědomě propíjet.

Přičemž alkohol roztroušenou sklerózu rapidně zhoršuje. Záchytka se tak pro něj stala druhým domovem.

Fenomén veteránů - bezdomovců?

Když před časem vojenský psycholog Daniel Štrobl navštívil USA, zeptali se ho kolegové z US Army na válečné veterány - bezdomovce.

"Tohle nás zatím netrápí," odpověděl překvapeně Štrobl.

"Ale časem určitě bude. My jich tu máme tisíce," ujistili ho američtí experti.

"A tak se i stalo. Dnes se po republice toulají bývalí vojáci poznamenaní otřesnými válečnými zkušenostmi anebo dlouhodobým stresem," varuje psycholog Štrobl.

Například místopředseda Československé obce legionářské Jindřich Sitta je příležitostně zaměstnává ve své stavební firmě, aby jim alespoň trochu finančně vypomohl.

Tomáš Smíšek si dobře uvědomuje, že byl na nejlepší cestě, aby jako bezdomovec, který si už na nic kvůli své nemoci nepamatuje, zemřel někde pod mostem. Ví také, že není první ani poslední válečný veterán, který trpí zdravotními problémy. Primát ale přece jen v něčem drží: patří k prvním, jimž ministerstvo obrany doslova na poslední chvíli - už na pokraji smrti - hodilo záchranné lano. I když s podmínkou: musí okamžitě nastoupit protialkoholní léčbu. Další příležitost už nedostanete, dozvěděl se Smíšek.

"Abychom mohli někomu pomoci, musí o to ten člověk stát," vysvětluje Milan Bachan z odboru pro válečné veterány ministerstva obrany při líčení neradostných osudů některých vysloužilců.

Například po špičkovém lékaři z války v Zálivu se propadla doslova zem. S lukrativním postem na vojenské lékařské akademii v Hradci Králové se rozloučil furiantsky: "Raději budu léčit prasata než vojáky." Od té doby pije a toulá se.

Výsadkář Smíšek je podle psychologa Daniela Štrobla učebnicovým příkladem problémů, na které si Češi budou muset začít zvykat. A netýká se to už dávno jen vojáků, ale i policistů či hasičů. Jak totiž Štrobl upozorňuje: jejich pracovní i životní styl je od toho normálního velmi odlišný. Zejména proto vyžadují i odlišnou péči než "běžní" lidé v problémech.

"Něco pro tuto zemi navíc udělali, nasazovali životy. A když potom už fyzicky či psychicky nestačí, stát by je neměl hodit jako použité věci přes palubu," domnívá se Štrobl.

Z riskantních zahraničních misí anebo jiných akcí při záchraně lidí či živelních pohromách si tito lidé podle Jindřicha Sitty přinášejí skryté psychické problémy, deprese ale i různé nemoci, s nimiž si běžní lékaři po propuštění veteránů z ozbrojených sil nevědí rady, protože se s nimi v praxi ještě nesetkali.

Nezemřít na kolenou

"Občas si připadám jako loutka, které přestřihli vodící provázky. Takže vím, co mě v budoucnu asi čeká. Ale nechci zemřít na kolenou, budu bojovat, abych mohl žít až dokonce důstojně. V životě chci ještě něco dokázat. I kvůli lidem, kteří mě z toho srabu vytáhli, ačkoliv se mohli vykašlat na již odepsaného zoufalce," předsevzal si Tomáš Smíšek.

Například starosta Jindřichova Hradce Stanislav Mrvka, kde výsadkář naposledy sloužil, mu pomohl najít byt, takže se má z dobřanské psychiatrické léčebny kam vrátit: "Vojáci jsou součástí našeho města a něco pro tuhle zemi snad dělají, takže je naší povinností jim pomáhat."

K armádě má starosta jedinou výhradu: výsadkáři mohla nabídnout i jiné místo a ne ho hned kvůli zdravotní nezpůsobilosti vyhodit.

Primářka Helena Škopková z dobřanské psychiatrické léčebny nevylučuje, že stres a dlouhodobé psychické a fyzické vypětí v riskantních misích v Kosovu nastartovaly u Tomáše Smíška jeho problémy s alkoholem a v jeho organizmu pak i roztroušenou sklerózu.

Lidé z odboru pro válečné veterány se podle ní teď ve snaze vrátit Smíška zpět do života obdivuhodně snaží. "Možná se měla podobně snažit i armáda, když se ho opřekot zbavovala," domnívá se primářka.

Výsadkář s lékaři spolupracuje. Už půl roku se alkoholu nedotkl a o Heleně Škopkové hovoří obdivně, jako o "železné lady", jejíž životní energie a vitalita ho vytáhla z nejhoršího marasmu. Primářka si přesto netroufá tipnout, zda Smíškovi jeho odhodlání vydrží i po opuštění z léčebny z které vyjde už jako invalidní důchodce.

"Z principu netipuji. Mnohokrát mi to nevyšlo. Selhali i mimořádně nadějní a odhodlaní - alespoň podle slibů - pacienti. A naopak ti, jimž jsem moc šancí nedávala, zastávají nejvýznamnější posty ve společnosti. Tomášovi kromě toho komplikuje start do života roztroušená skleróza a ta lidem významně zkracuje život. Případná kombinace s alkoholem je pak doslova zhoubná," varuje primářka Helena Škopková. Důležité je podle ní i to, aby si veterán Smíšek našel práci, která by vrátila jeho životu smysl. "Zatím marně, ale hledáme," ujišťuje starosta Mrvka.

Proč vůbec veteránům pomáhat?

Bývalý šéf Centra pro výzkum stresu Jaroslav Sýkora v tom má jasno: "Měli bychom něco udělat pro lidi, kteří se, jako v případě Tomáše Smíška, zasloužili o bezpečnost Evropy, a tedy i Česka. Na balkánský konflikt se stále díváme jako na něco, co se nás až tak moc netýkalo. Byla to ale mimořádně krvavá válka se vším všudy a doslova za humny naší země. Je navíc nebetyčný rozdíl mezi tuláky, jimž se nechce dělat, a takovými Tomáši Smíšky, kteří z nejrůznějších příčin propadnou až na dno."

Ošidné je navíc podle Sýkory i to, že mnohdy jde o lidi vycvičené k boji.

I místopředseda Československé obce legionářské Jindřich Sitta kvituje s povděkem, jak se lidé z odboru pro veterány ministerstva obrany při záchraně Tomáše Smíška snaží. "Ale dělají to jen z nadšení, čímž nahrazují systémové řešení, které tato země zůstává policistům, hasičům i vojákům stále dlužna. Politici sice tyto lidi posílají do nejrůznějších rizikových akcí a s pýchou pak o tom mluví, ale už je příliš nezajímají další - mnohdy dost neradostné - osudy takových Tomášů Smíšků. I to je ukázka kultury této země," srovnává někdejší šéf polní nemocnice, s níž prošel Afghánistán, Kosovo, ale i zemětřesením poničené Turecko.

"Diskuse, co s veterány od policie či armády, kteří zmizeli jako výsadkář Smíšek bůhvíkde a my o nich většinou nevíme, je teprve před námi," přiznává Milan Bachan z ministerstva obrany. A Jindřich Sitta připomíná, byť počítá s výčitkami, které se snesou na jeho hlavu: "Pokud ti lidé sloužili poctivě státu, tak si nezaslouží, aby skončili na okraji společnosti."