Praha - Gestapáci mysleli, že jdou najisto. Ale ani ne čtyřicetiletá žena, kterou onoho 21. září v pražské ulici Na Poříčí obklopili a vyzvali k předložení legitimace, se vůbec nechovala jako dopadená odbojářka. V klidu předložila legitimaci se jménem Vlasta Nováková a příslušníci německé tajné policie znejistěli. Spletli jsme se?
Nakonec toho dne nerovná hra Ireny Bernáškové s nesrovnatelně silnějším protivníkem skončila. Poznali ji, zacvakly za ní zámky sídla gestapa v Petschkově paláci, pozatýkali i její rodinu. Stane se první Češkou, kterou nacisté popraví.
Příběh o tom, jak se dcera grafika Vojtěcha Preissiga stala jednou z největších osobností protinacistického odboje, není v České republice příliš známý. V poslední době se to ale mění. Jednak roste zájem o roli žen v odboji. Navíc historik Petr Koura podrobně zmapoval právě životní osudy Ireny Bernáškové. Jeho práce je jednou z kapitol knihy Lidé a dějiny, která nyní vyšla v nakladatelství Academia. K tomu nedávno vyšla kniha Zasnoubená se smrtí, v níž se autorka Jana Vrzalová věnuje právě Ireně Bernáškové.
Češi tak mohou objevovat konkrétní příběhy žen, které se zapojily do protinacistického odboje. Tvořily zázemí, působily jako spojky a kurýrky - a i parašutisté, připravující útok na Heydricha, věděli, že s dámskou společností se po Praze budou moci pohybovat nenápadněji.
Rodina Vojtěcha Preissiga, ilustrátora Broučků či Slezských písní, se do USA odstěhovala v roce 1910, Ireně zvané Inka tehdy bylo jen šest let. V cizím prostředí se zorientovala, naučila se jazyk a nebála se pouštět do debat s učiteli. Podle historičky Hany Houskové se dokonce ve třinácti tajně naučila řídit auto. Její dobrodružné povaze by to odpovídalo.
K vlastenectví ji vychovával otec, který se přihlásil do československých legií a byl aktivně zapojený do československé akce v USA. V bostonském domě Preissigových se střídaly vůdčí osobnosti odboje, dost možná se tu malá Inka setkala i s budoucím prezidentem T. G. Masarykem. Jisté je, že se v roce 1920 vrátila do nově samostatné vlasti vychovaná v lásce k Československu.
A také byla nekonvenční. Chtěla se stát pilotkou. Sblížila se se svým bratrancem Eduardem Bernáškem a vzala si ho, přes otcovy námitky. Otec a dcera spolu přestali mluvit.
Podle historika Petra Koury nejde ale vyloučit, že se Irena Bernášková vdávala už těhotná. A že tedy nerevoltovala ze zatvrzelosti, ale z představy, že by jako svobodná matka byla vyděděncem. Jenže potratila a další děti mít nemohla. Další ránu utržila při rekonstrukci topení, když jí radiátor rozdrtil nohu. Na svou zálibu ve společenských tancích nebo sokolská cvičení musela zapomenout. I na stolní tenis, který s ní manžel nechtěl hrát, neboť jej porážela.
Hitlerovské ohrožení ji opět sblížilo s otcem. Napsala jako "prostý občan Československa" do Manchester Guardianu článek, který do atmosféry appeasementu nezapadal, zato byl mrazivě prorocký: "Hitlerův cíl je znám. Potřebuje naši zemi, aby proklestil Německu cestu na východ. A urovnání tohoto konfliktu (…) nemůže mít pro Hitlera žádnou cenu. Byl by to jenom pláštík k přikrytí jeho dobyvatelských plánů k uchvácení celého světa."
Pětatřicet čísel odbojového časopisu
Své životní poslání Bernášková objevila až po začátku okupace, kdy se zapojila do skupiny vydávající ilegální protinacistický časopis V boj! Původně jej vymyslel Preissig, v počátcích vycházel nákladem tří tisíc výtisků a podle historiků byl nejdůležitějším periodikem nekomunistického odboje. V říjnu 1939 ale část skupiny zatklo gestapo.
Irenu Bernáškovou to jen zatvrdilo v odhodlání tisknout časopis dál. Kulhajíc, užívajíc poměrně průhledné krycí jméno Američanka, chodíc po ulici s rukama nápadně zbarvenýma tiskařskou černí, pracovala stále usilovněji. Odmítla podřídit svou edici V boje vojákům, zřejmě též budovala ilegální přechody na Slovensko a možná též sama převáděla ty, kteří se dostali do hledáčku gestapa a potřebovali rychle pryč.
Z pohledu konspirace nebylo sbíhání řady odbojových linek u jedné osoby příliš výhodné, protože kdo věděl hodně, mohl také při mučení hodně prozradit. "Nebylo lze nevyčerpatelnou obětavost Inky Preissigové-Bernáškové spoutat," omlouval ale její zápal v 90. letech historik a signatář Charty 77 Václav Černý.
Také Petr Koura soudí, že vysvětlení skýtá spíš psychologická rovina jejího života. "Ilegální práce patrně představovala pro Inku Bernáškovou určité naplnění života, jehož dosavadní průběh jí mohl připadat jako řetězec nepříliš úspěšných kroků a nešťastných událostí," usuzuje v publikované studii Koura, podle něhož zřejmě Bernášková mohla odbojovou činnost pokládat za své celoživotní poslání.
K zatčení zřejmě přispěl bývalý československý voják
Léta nebylo jasné, kdo prozradil schůzku, na které Bernáškovou zatkli nacisté. Zde přiložil ruku k dílu Miloš Melčák, vnuk Preissigova spolupracovníka Josefa Sejkory. Melčák je v Česku známý spíše v politických kruzích - v roce 2006 svým hlasem umožnil vznik vlády Mirka Topolánka, ačkoliv byl zvolený za ČSSD.
"Po odchodu ze sněmovny mám víc času, tak jsem začal bádat," vypráví Melčák. "Zajímavé například je, že z rozkrývání skupiny Inky Bernáškové vznikly dvě závěrečné zprávy gestapa se stejným datem," řekl Aktuálně.cz. Není ale jasné proč.
Gestapáci uváděli, že pomohli čeští konfidenti Kahoun a Marek - pochopitelně to jsou krycí jména. Podle Melčákova zjištění je možné, že "Markem" byl bývalý štábní kapitán předmnichovské armády Jan Mareček. Nejdříve se zdálo, že by Jan Mareček, veřejně známý kolaborant, nemohl být zároveň tak blízko odbojářům, aby je mohl prozradit, Melčák ale objevil dokument, ve kterém se konfident Mareček po válce přiznal, že se podílel na rozšiřování V boje.
"Vypověděl, že časopis dostával od Vojtěcha Trupovského, který se měl v osudný den sejít s Irenou Bernáškovou, a dále udal, že byl v červenci 1940 zatčen gestapem. Mareček byl prý vyslýchán ohledně časopisu V boj a po dvou dnech byl propuštěn. Že to byl právě on, kdo prozradil schůzku Bernáškové s Trupovským, se zdá na základě této výpovědi poměrně pravděpodobné," usuzuje Koura.
Jak zůstane člověk svobodný? Když pohrdá smrtí!
Bernášková se ještě v Petschkově paláci pokusila otrávit, jed ale neúčinkoval. Gestapo mezitím pozatýkalo její skupinu včetně otce a manžela. Nastalo ale něco, s čím gestapáci nepočítali: chtěli vést proces hlavně s Preissigem, jenže Bernášková vzala všechnu zodpovědnost na sebe. Gestapákům do očí řekla, že její otec neměl o odbojovou činnost zájem. Když nacisté začali zuřit, že postřílejí všechny, kteří se nepřiznají, Bernášková si stoupla proti nim a přesvědčivě řekla: "Mě zastřelte, já jsem vinna, oni za nic nemohou." Dochovaná výpověď jejího manžela z cely hovoří o tom, že se Bernášková s gestapáky i poprala.
Idealizace a zapomínání hrdinů
Inka Bernášková jednak není příliš známá proto, že se komunistům po roce 1948 příliš nehodilo popisovat činnost nekomunistického odboje - budovali obraz toho, že demokraté selhali a jen komunisté se nacistům pořádně postavili.
Kromě toho ale v krátkém období po roce 1945 vznikla řada mýtů, nebo spíše zakrývání některých skutečností, které se k idealizovanému obrazu odbojářů nehodily. Nemluvilo se například moc o tom, jak Inka Bernášková nedbala na řadu společenských konvencí. Petr Koura nicméně připomíná tezi britského historika Timothy Snydera, podle kterého řada lidí zapojených do odboje už v předešlém životě často nežila úplně podle konvencí.
I tom, jak se osobnosti v historii idealizují, vypovídá i skutečnost, že se po válce spolupracovníci Ireny Bernáškové nezmiňovali o její ne zcela uzdravené noze. Hrdinka zkrátka musela být bez vady.
Všemocné gestapo, které dokázalo vytlouct z kohokoliv cokoliv, narazilo a uvěřilo, že Bernášková skutečně zařizovala vše. Preissig i Bernášek díky její statečnosti na popravišti neskončili, během války nicméně v nacistických kriminálech a koncentračních táborech přesto zahynuli. Další obžalovaní dostali mírnější tresty a válku přežili, například Arnošt Polavský, který po válce osudy skupiny popsal.
Že Bernáškovou nacisté nezlomili, dosvědčuje i dopis rodině po rozsudku. "Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí," psala v lehkém tónu příbuzným. S černým humorem dále líčila, jak se chystá na konverzaci s červy, kteří budou požírat její tělo…
Do šatů, které pak poslali nacisté příbuzným, ukryla moták s citátem řeckého historika Plutarcha: "Jak zůstane člověk svobodný? Když pohrdá smrtí!" Hlavu nesklonila až do samého konce. Když se nad ní zalesklo ostří gilotiny, pronesla: "A Československá republika přece bude!"
Bezděčně tak doložila, jak blízké motivace měli v odboji ženy i muži. Když nacisté po příchodu Reinharda Heydricha do protektorátu popravovali generála Josefa Bílého, velitele odbojové organizace Obrana národa, zvolal velmi podobná slova: "Ať žije Československá republika. Psi, palte!"
