reklama
 
 

"Milá Máničko," napsal mladé dívce parašutista Kubiš a pak hodil bombu na Reinharda Heydricha

AKTUALIZOVÁNO 16. 7. 2017
Byl to poslední dopis, který československý parašutista Jan Kubiš před svou smrtí za druhé světové války někomu adresoval. Odeslal ho 12. května 1942 - čtrnáct dní předtím, než v Praze hodil bombu na mercedes s Reinhardem Heydrichem, jedním z nejmocnějších mužů nacistické říše. Adresát: Marie Žilanová, Plzeň. Podle grafoložky Heleny Bakové vyplývá z analýzy Kubišova písma, že se jednalo o složitou osobnost, ve které se mísily nejrůznější emoce. "Musel být vnitřně silný s velkou touhou po sebepřekonání. Z písma je patrná i jeho racionalita se smyslem pro povinnost," píše Baková. Pro velký čtenářský ohlas reprízujeme jarní seriál Aktuálně.cz o hrdinech tzv. heydrichiády před 75 lety.
Doporučujeme

Pro velký čtenářský ohlas reprízujeme jarní seriál Aktuálně.cz o hrdinech tzv. heydrichiády před 75 lety.

Plzeň - "Milá Máničko… promiňte mi, že jsem Vám tak dlouho nepsal," omlouval se za války parašutista Jan Kubiš v dopise Marii Žilanové.

"Myslel jsem na Vás každý den, ale nemohl jsem Vám psáti, neboť ten rodokaps, do kterého jste mi napsala Vaši adresu, si vypůjčil bez dovolení jeden z mojich kamarádů a odjel mi s ním na Moravu," pokračoval. 

"Musíte (odpustit - pozn. red.), neb jinak bych nemohl s klidem usínat, při vzpomínce na Vás… My také cítíme a máme srdce, které chce pro někoho bít, ale musím to vždy tlumit," dodal Kubiš.

Marie Knaislová-Žilanová vzpomínala na Jana Kubiše i mnoho let po válce jako na milého a bodrého chlapíka, se kterým ji seznámil její zaměstnavatel Vojtěch Kučera.

Někdy počátkem dubna 1942 se jí zeptal, zda by u sebe neubytovala známého, který potřebuje v Plzni jen na pár dnů přespat. Marie souhlasila, dost možná i proto, že Kučerova dcera Věra byla její nejlepší kamarádkou.

Operace Canonbury - jen pár týdnů před atentátem

Sympatický mladík, kterého Kučera přivedl, se jí představil jako Otta Jardů.

V Marii to přece jen trochu hrklo, když si u ní doma sundal sako a v jeho podpažním pouzdru spatřila pistoli. Na nic se ho ale nevyptávala.

Marie Žilanová (*19. 4. 1918 - +12. 3. 1993)

Marie Žilanová (*19. 4. 1918 - +12. 3. 1993)

Prodavačka u plzeňského obchodníka Vojtěcha Kučery. V pátek 24. dubna 1942 se zúčastnila s parašutisty  Janem Kubišem, Josefem Gabčíkem, Adolfem Opálkou, Josefem Valčíkem a dalšími průzkumu terénu a organizování příprav leteckého útoku na plzeňskou Škodovku (operace Canonbury).

Společně s Kubišem a Valčíkem se podílela na zapálení velkého stohu slámy severně od Goldscheidrovy továrny.

Gestapo se ani později na stopu Marie Žilanové nedostalo a nikdo ze zatčených, včetně její kamarádky Věry Kučerové, ji při výsleších neprozradil. Jako jedna z mála lidí, kteří Antrohropoidu pomáhali proto přežila.

Čtyřiadvacetiletá žena se stala nenápadně jedním z pomocníků československých parašutistů, kteří připravovali likvidaci tehdejšího zastupujícího protektora v protektorátu a jednoho z čelných nacistů Reinharda Heydricha.

Ještě před tím ale Londýn parašutisty radiostanicí požádal, aby pomohli s bombardováním jedné z největších nacistických zbrojovek, plzeňské Škodovky. Operace měla krycí název Canonbury (Pohřbený kanón).

Marie Žilanová se s parašutisty rychle spřátelila.

S Janem Kubišem, Josefem Gabčíkem, Adolfem Opálkou, Josefem Valčíkem i Karlem Čurdou se zúčastnila i průzkumu terénu a organizování příprav leteckého útoku na Škodovku.

Společně s Kubišem a Valčíkem pak v noci z 25. na 26. dubna 1942 zapálila jeden ze signálních ohňů pro bombardéry britského Královského vojenského letectva (RAF).

Kubiš u ní ještě tu noc přespal, nechal si od ní napsat na okraj rodokapsu adresu, rozloučil se a odjel. Marie od něj obdržela zmíněný milý dopis a ještě jeden pohled. Ten se ovšem nedochoval. Podepsán byl vždy Otta Jardů.

Marie znovu Jana Kubiše spatřila až na fotografii v novinách - mrtvého, tentokrát i s jeho pravým jménem. V šoku poznávala i některé další tváře šestice padlých parašutistů, kteří zahynuli při dobývání krypty pražského kostela Cyrila a Metoděje, ve které se vojáci po atentátu na Heydricha 27. května 1942 ukrývali.

Jan Kubiš měl vyrovnaný výraz, rozcuchané vlasy, zavřené oči a od střepiny bomby, kterou zlikvidoval Heydricha, poraněné levé obočí.

Nenaplněný vztah?

Marie Žilanová se s Janem Kubišem znala sice jen několik dnů, jeho dopis ale schovávala celý život jako cennou památku na muže, který na ni zjevně silně zapůsobil.

I z Kubišova dopisu je patrné, že "Mánička", jak ji oslovoval, mu nebyla lhostejná. Šlo o nenaplněný vztah? Dost možná.

Jan Kubiš poslal Máničce ještě zmíněný pohled, ten ale při žárlivé scéně spálil v kamnech manžel Marie Knaislové-Žilanové, za kterého se po druhé světové válce vdala.

Marie Žilanová promluvila veřejně o Kubišovi poprvé až v roce 1988 v tehdejších novinách Svazu protifašistických bojovníků Hlas revoluce (teď Národní osvobození).

Badatel Jaroslav Čvančara, přední znalec období protektorátu, se za ní okamžitě vypravil do Plzně. Ona ho pak celý den provázela místy, kde za protektorátu pracovala, doprovázela Kubiše, anebo s ním zapalovala při akci Canonbury signální ohně pro bombardéry RAF.

"Ten nálet se ale nezdařil. Bomby totiž vybuchovaly v polích za Škodovkou," připomíná Čvančara.

Dnes, v době navigace a satelitů, je podle badatele až příliš jednoduché kritizovat za neúspěch akce Canonbury britské letectvo.

Nacisté totiž kolem Plzně rozmístili kvůli ochraně Škodovky silné protiletadlové dělostřelectvo, jehož palba mohla bombardéry vychýlit od cíle. Kvůli zmatení protivníkových bombardérů navíc vystavěli z kulis několik falešných zbrojovek.

Velitel pozemní části akce Canonbury Adolf Opálka přesto láteřil: "Odvedli nás kvůli náletu od naší práce. My jsme to tady všechno připravili a oni to zvorali!"

Kubišův a Gabčíkův Anthropoid se měl například kvůli riziku prozrazení vystříhat jiných akcí odboje. Hlavním úkolem Anthropoidu byla likvidace Heydricha.

Marie - jedna ze stovek pomocnic parašutistů

Jaroslav Čvančara si s Marií Knaislovou-Žilanovou ještě dlouho dopisoval.

Při jedné z jeho návštěv v Plzni mu ukázala budovu č.p. 1778 - bývalé sídlo plzeňského gestapa, kde po válce úřadovala Veřejná bezpečnost (policie).

Kubišova kamarádka zavedla Čvančaru i do restaurace Tivoli, kterou využíval wehrmacht jako svůj klub.

Právě v objektu Tivoli (tedy přímo v nacistické jámě lvové, jak dodává badatel) se Marie Žilanová a Věra Kučerová scházely s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem.

Dnešní Klatovská 125 nesla od června 1943 název Reinhard Heydrich Strasse. "V padesátých letech se pak klub paradoxně jmenoval ´Svazáček´," vzpomíná Čvančara na setkání s Kubišovou kamarádkou.

Rodina Vojtěcha Kučery (*23. 12. 1891 - 24. října 1942)

Rodina Vojtěcha Kučery (*23. 12. 1891 - 24. října 1942)

Po první světové válce se v rámci 4. plzeňského pluku "Stráž svobody" zúčastnil bojů na Slovensku napadenému maďarskou Republikou rad. Po demobilizaci začal podnikat v Plzni jako obchodník s konfekcí.

Rodina bydlela v přízemním bytě v Resslově ulici. V odbojové činnosti za druhé světové války byl Vojtěch Kučera napojen na plzeňskou organizaci ÚVOD, respektive na konstruktéra zbrojního oddělení ve Škodovce a spolupracovníka štábu Obrany národa Václava Honomichla ze skupiny "Vašek-Čeněk".

Kučera byl také v kontaktu s vrchním kriminálním inspektorem Králem a policejním inspektorem Janem Bejblem.

V době příprav operace Canonbury Kučerovi ukrývali parašutisty Jana Kubiše, Adolfa Opálku, Josefa Valčíka a Karla Čurdu. Jeho dcera Věra společně se zaměstnankyní svých rodičů a svojí kamarádkou Marií Žilanovou pomáhala zapalovat signální ohně pro bombardéry RAF.

Po zatčení gestapem 17. června 1942 nikdo z rodiny Kučerových  o Marii Žilanové nepromluvil a ta se jen díky tomu dožila konce války.

Tříčlenná rodina Kučerových byla zastřelena v Mauthausenu 24. října 1942.

V paměti mu utkvěla vzpomínka, že z okna plzeňského bytu Marie Knaislové- Žilanové byl vidět komín tehdejší Goldscheiderovy továrny. Sotva 200 metrů od ní 24. dubna 1942 Kubiš s Valčíkem zapálili stoh slámy.

Kromě Marie a Věry Kučerové parašutistům pomáhali i dva neznámí mladíci. Vzápětí pak na severovýchodním okraji Starých Skvrňan vzplála stodola. Což bylo místo Adolfa Opálky a Karla Čurdy.

Marie Knaislová-Žilanová navštívila badatele Čvančaru naposledy krátce po pádu komunistického režimu.

Přijela 18. června (v den výročí posledního boje parašutistů v kryptě kostela Cyrila a Metoděje) a darovala mu dopis Jana Kubiše s přáním, aby byl "pro historiky zachován".

Badatel teď zvažuje, že poslední dopis Jana Kubiše předá Památníku národního písemnictví, anebo Vojenskému historickému ústavu. "Dám ho zkrátka tam, kde si ho budou vážit," říká Čvančara.

Příběh Marie Knaislové-Žilanové (zemřela 12. 3. 1993) nebo popravené rodiny Kučerových je jen jedním z mnoha již zapomenutých svědectví o statečnosti stovek a tisíců českých odbojářů, kteří se vzepřeli nacistické totalitě.

Byť třeba jen tím, že u sebe parašutisty na pár dnů ubytovali. I za takovou pomoc jim hrozil trest smrti.

Marie Žilanová jako jedna z mála klíčových svědků působení paraskupiny Anthropoid v protektorátu přežila, protože o ní při krutých výsleších Vojtěch Kučera, jeho manželka Marie i jejich dcera Věra - Mariina kamarádka - mlčeli.

Ukázka z hraného filmu Atentát režiséra Jiřího Sequense z roku 1964. | Video: |  05:03

 

autor: Jan Gazdík

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama