Praha - "Akce Krkonoše" mohla do dějin vstoupit podobně jako srpen 1968.
V polovině roku 1980 se Poláci začali bouřit proti komunistické straně. Nepokoje odstartovalo vládní nařízení zvýšit ceny masa a následné lokální stávky dělníků, železničářů a úředníků postupně přerostly v celostátní protesty. V září pak v gdaňských loděnicích vznikly Nezávislé samosprávné odbory, takzvaná Solidarita.
Sovětské stranické vedení události v Polsku pochopitelně znepokojovaly. Jako nátlaková akce se proto 1. prosince vyjednalo v Moskvě cvičení vojsk Varšavské smlouvy u polských hranic. Právě cvičením se v době míru zastíral před Západem každý vojenský zásah a větší soustředění vojsk.
"Tohoto frontového velitelsko-štábního cvičení se měly z rozhodnutí Moskvy zúčastnit jednotky sovětské, československé, německé lidové a konečně také polské armády," přiblížil Aktuálně.cz Jan Šach z Vojenského historického ústavu. "Sovětských divizí mělo být pět až šest, východoněmecká jedna, pak čtyři polské divize a dvě divize Československé lidové armády." Československé tankové divize posílily i motostřelecké svazky.
Akce s "ostrými" začala naprosto nečekaně
Zpráva o "cvičení" s ostrými náboji zasáhla vojáky nečekaně – cvičení totiž obvykle probíhala na jaře nebo na podzim. Pár týdnů před Vánocemi vyhlášení bojové pohotovosti nikdo z vojáků nečekal.
"Bylo to prakticky z hodiny na hodinu," vzpomíná tehdy šestadvacetiletý voják Jiří Wichterek z 59. pluku dálkových spojů. "Že se to v Polsku vyvíjí podobně jako u nás v tom osmašedesátém roce, jsme zaznamenali. Tak jsme si v žertu povídali, jestli jim taky nepůjdeme pomoct. A vtom najednou na Mikuláše, že se hned druhý den pojede na nějaké cvičení."
Pravý důvod přesunu se snažily vojenská kontrarozvědka a další složky Státní bezpečnosti před veřejností, a tudíž i před vojáky, utajit. Oficiálně se jelo na běžné taktické cvičení, které mělo přerůst ve velitelsko-štábní cvičení na území Polska. Podobné prověřování bojové pohotovosti nebylo tehdy mezi vojsky Varšavské smlouvy ničím nestandardním.
V kasárnách začalo horečné balení. Tehdy čtyřiadvacetiletý Pál Czáky zůstal jako velitel čety chemického průzkumu na stráži. "Byl pro mě ale šok vidět, jak se během chvíle řadoví vojáci změnili," vypráví. "Kluci si vždycky dělali ze všeho srandu a tvářili se jako vojáci jenom, když museli. Když se naložily ostré náboje do tanků a když si každý uvědomil, že může jít do tuhého, tak tehdy se za patnáct minut z těch kluků srandistů stali dospělí lidé."
Tanky zastavily ve Slezsku
Během 6. prosince se vojáci začali přesouvat k polským hranicím, do výcvikového střediska Mimoň. Celkem se do masivní akce zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky.
Jako předvoj vyrazila dva dny před tím do Polska skupina důstojníků, která měla připravit pozice pro jednotky a měla zároveň domluvit spolupráci s polskými jednotkami. "To se ale nepodařilo, protože Poláci vzkázali, že pokud naši vstoupí na území Polské lidové republiky, budou to považovat za okupaci a za intervenci."
Armáda tedy zůstala v dnešním Slezsku. Jedna československá divize byla určená na hranici Východního Německa a Polska, odkud postupovala k polské Zaháni, druhá divize spolu s tankovou divizí sovětských vojsk, která byla tehdy dislokovaná na našem území, se přesunula jižně od Katovic.
Kvůli mrazu amputovali prsty
Cestu vojákům komplikovaly silné mrazy, venku bylo tehdy i méně než deset stupňů pod nulou. Řada vojáků skončila s omrzlinami i amputacemi prstů. Protože navíc byla akce vyhlášená neočekávaně, vázlo také zásobování a v dobré kondici nebyla ani obrněná technika.
"Mnoho vozidel bylo zapadlých v příkopech a bylo nutné nasadit vyprošťovací techniku,“ říká tehdy nasazený voják Vilém Kodíček. "Při celé této akci byli i vojáci z povolání mnohem pokornější, protože věděli, že veškerá technika je nacpaná ostrou municí. A mohlo by i při obyčejné dopravní nehodě dojít k velkému neštěstí.“
Další z nasazených vojáků, Jiří Krůžela, vzpomínal na reakce československé veřejnosti, mezi kterou se potlačení polských protestů proslýchalo. "Po cestě se s námi lidé dávali do řeči. ,Kam jedete?ʻ Odpovídáme: ,Na mimořádné divizní cvičení.ʻ A oni na to: ,Vy jedete do Polska.ʻ Trváme na svém: ,Ne, na cvičení.ʻ Nevěřili nám: ,Oni už vás naučili i lhát.ʻ Jednoduše lidé byli naštvaní,“ vypráví Krůžela, jehož vyprávění spolu s dalšími vzpomínkami pamětníků sesbírala organizace Post Bellum.
Sověty poučila operace v Afghánistánu
U hranic vojáci čekali na další pokyny z Moskvy. K invazi však nakonec nedošlo a naopak 9. prosince vydal generální tajemník ÚV KSČ Gustav Husák rozkaz, aby se jednotky vrátily do posádek. Přesun zpět trval přibližně tři dny.
Moskva měla k zamítnutí zásahu pádné důvody. Jednak Sověti nechtěli opakovat rok 1968 (reformní snahy navíc v Polsku nezasáhly nejvyšší patra politiky) a také teprve rok před polským "cvičením" Sověti zahájili operaci v Afghánistánu, která jim ukázala, že je podobná akce v reálu mnohem složitější, než si představovali.
Vzhledem k tehdejší rostoucí závislosti sovětských satelitů na Západě si navíc nemohli dovolit ani uvalení dalších obchodní restrikcí nebo omezení dodávky především moderních technologií, které sami neuměli nahradit. Reálné pro ně pak už vůbec nebyly ani další závody ve zbrojení.
Přečtěte si blog Martina Nováka: Generál Jaruzelski nebyl polským Gustávem Husákem
Zvláštní opatření trvala až do 13. prosince 1981, kdy tehdejší polský ministerský předseda a první tajemník strany Wojciech Jaruzelski vyhlásil válečný stav a došlo k potlačení Solidarity a celého dělnického hnutí. Vyhlášení předcházelo ještě další cvičení, "Sojuz 81", svolané k polským hranicím na jaře.
"Odmítnutí zásahu znamenalo ústup od Brežněvovy doktríny, tedy zachování statu quo vojenskou intervencí v socialistických zemích, kde byl režim podkopáván. Řešení se nechalo zcela na polské straně," dodává Šach z Vojenského historického ústavu.
