Seriál České televize "Devadesátky" a dokumentární cyklus "Polosvět" dal divákům vzpomenout na dobu po listopadu 1989 jako na éru uvolnění a svobody po desítkách let komunistické vlády, ale rovněž jako na období nejznámějších zločinců novodobé české historie - orlických vrahů, Ivana Roubala, Berdychova gangu - či kauzy lehké topné oleje spojené s mnoha vraždami. Mimochodem: seriál Devadesátky se s průměrem 2,23 milionu diváků staly nejsledovanějším českým seriálem za posledních 18 let.
Případy vražd, a násilí obecně, tehdy skutečně nebyly ojedinělé. Stačí nahlédnout do dobových i současných statistik, které redakce Akutálně.cz shromáždila. Zatímco ještě v roce 1989 řešila policie za rok "jen" 126 vražd, první dva porevoluční roky už jich přinesly kolem dvou stovek.
A to byl teprve začátek.
Ze zbylých roků devadesátých let bylo nejméně lidí zavražděno v roce 1993, a to 258. Jinak se počet vražd v Česku blížil třem stovkám, nejvíce jich pak přinesl rok 1998. Zavražděno bylo 313 lidí. A jak vyplývá z dostupných dat, mrtvých navíc přibývalo bez ohledu na motiv. Devadesátá léta přinesla proti roku 1989 i dalším dekádám více vražd z osobních, loupežných i sexuálních pohnutek.
A nešlo jenom o vraždy, kriminalita rostla obecně. Porevoluční roky kromě nabyté svobody přinesly takřka čtyřnásobné zvýšení počtu evidovaných trestných činů. Nutné je však dodat, že zejména organizovanému zločinu se kvůli rozsáhlému bezpečnostnímu aparátu státu a tajné policii, která pošlapává lidská práva, daří v autoritativních režimech méně než ve svobodné demokratické společnosti. Navíc kriminalita poslední dekády 20. století byla ovlivněna i tím, že docházelo k obrovské transformaci celé společnosti.
I proto se pro devadesátá léta v Česku částečně vžilo označení "divoký východ".
Podle historika Pavla Mückeho z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd jde sice o zkratkovité označení, založené ovšem na porevoluční realitě. "Těm, kteří k nám přijeli ze západu, to tady opravdu muselo připadat jako nějaký westernový film," říká. "Najednou tady chodili dealeři drog po ulicích, řešila se prostituce, kuplířství, vraždy. Ten posun od osmdesátých let byl patrný," doplňuje.
Podle kriminoložky Aleny Marešové z Policejní akademie skutečně některá místa v Česku vypadala tak, jak například líčí seriál Devadesátky - tedy neustálé zápolení kriminálních skupin, divoké přestřelky a vybuchující auta. "Tento dojem má určité opodstatnění v prvních letech devadesátých let, ale jen v určitých místech Prahy, například v centru, ale i v některých okrajových čtvrtích. Gangy zde - z našeho pohledu poklidných obyvatel - opravdu řádily," popisuje Marešová.
S tím, jak stoupal počet vražd, jejich objasněnost naopak klesala. V roce 1989 byla ještě na zhruba 95 procentech, během několika let ale klesla až k 82 procentům. "Porevoluční nástup kriminality byl masivní, zatímco počty policistů se moc nezvýšily, takže jim obrovsky narostla agenda. Stálo to spoustu sil a práce jen evidování zločinů, kvůli čemuž ubývalo kapacit na vyšetřování," říká historik Pavel Mücke.
Ještě větší propad objasněnosti případů se však dotkl především majetkové trestné činnosti. Zatímco u vražd je obecně vždy úspěšnost dopadení pachatele větší, u nenásilných krádeží je výrazně nižší. Právě jejich počet po revoluci skokově narostl a zapříčinil enormní zvýšení kriminality. Bývalý dlouholetý ředitel Institutu pro kriminologii a sociální prevenci Miroslav Scheinost vysvětluje, že podobně se situace vyvíjela po revoluci i v dalších státech postsovětského prostoru, které se rovněž potýkaly s rostoucí kriminalitou.
Co není zakázáno, to je dovoleno
Zběsilost devadesátých let lze podle historika Michala Stehlíka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy vysvětlit jednoduše jako důsledek přechodu od totality k demokracii. "Skončila všemocnost bezpečnostního aparátu. V době, kdy zde byla nejen policie, ale také Státní bezpečnost, měli lidé logicky větší strach cokoliv páchat. V 80. letech byla kriminalita téměř neviditelná pod diktátorským dohledem státu," říká Stehlík. "Autorita policie oslabila. Lidé se řídili motem, že co není zakázáno, to je dovoleno," dodává historik Mücke.
Jako zásadní se ukázal také další produkt transformace - vznik podnikatelského prostředí. "V socialistickém společenství nebyli podnikatelé, lidé neměli, jak si sáhnout na finance. A najednou se zde objevili lidé, vůči kterým šlo páchat kriminální činnost, ať už vydíráním, únosy, nebo čímkoliv jiným," říká Stehlík.
Kriminalita se ale zvyšovala také právě působením některých podnikatelů. "Typické zločiny 80. let, jako je rozkrádání socialistického majetku, mizí. Naopak se ale začínáme bavit o úvěrových podvodech, tunelování. Řadu z těchto činů ale v té době prakticky nebylo jak stíhat, zákony dost pokulhávaly," popisuje historik Stehlík. Právě ekonomická kriminalita v podnikatelském prostředí se často zvrhávala v násilí. Přibývají ozbrojené loupeže, výpalné mezi podnikateli i vraždy takzvaných "bílých koní" čili lidí nastrčených, aby zakryli skutečného pachatele.
Co se nově objevuje, je také organizovaný zločin v takové podobě, v jaké za socialismu nebyl známý. "Na začátku 90. let jsme nebyli moc připravení na to, že by se nás mohl organizovaný zločin týkat. Znali jsme ho jen z italských nebo amerických filmů. Když u nás policisté nebo kriminologové přišli s tím, že se objeví i u nás, setkávalo se to s podivem, co je to za nesmysl," vzpomíná Scheinost.
Právě se zločineckými organizacemi jsou spojené některé brutální trestné činy, které v současnosti nejsou tak běžné. Například na Antonínu Bělu, kterému se přezdívalo Král podsvětí, neznámí muži vypálili před jeho domem zhruba 40 ran ze samopalu. Ačkoliv mezi podezřelými byl jeho bodyguard Pavel Šrytr či Bělův spolupracovník, podnikatel František Mrázek, nikomu se vraždu prokázat nepodařilo.
Některé zločiny tak připomínaly temné období řádění amerických či italských gangů. "Prošli jsme si cestou, kterou zažily Spojené státy kolem 30. let minulého století za doby Al Capona. Obecně platí, že zločiny se vyvíjí od brutálních násilných forem k řekněme těm jemnějším," popisuje Scheinost.
Podle něj to souvisí také s tím, koho si lidé z podsvětí na vykonávání vražd objednávali. Zahraniční zločinecké organizace využívaly lidi s vojenským výcvikem a zkušenostmi z válek v zakavkazském prostoru nebo na Balkáně. I někteří čeští nájemní vrazi ale měli zkušenosti z ozbrojených sborů. Například Karel Kopáč, patřící mezi takzvané orlické vrahy, o nichž pojednává seriál Devadesátky, působil několik měsíců ve speciálním policejním Útvaru rychlého nasazení, než ho sám opustil.
Kde se vzali noví zločinci
Velká část lidí, kteří stáli za nárůstem kriminality v devadesátých letech, se pohybovala na hraně zákona už v předrevolučních letech, například jako veksláci. "Privatizace pro ně mohla znamenat šanci vyprat své někdejší příjmy. Část těchto lidí se velmi rychle zorientovala. Systém, který přišel, pro ně byl v lecčem velmi výhodný," uvádí Stehlík. Ze skupiny veksláků vzešlo několik známých postav českého podsvětí. Alespoň nějakou dobu v osmdesátých letech si tímto způsobem vydělával pozdější boss František Mrázek, provozovatel pražského Discolandu Sylvie Ivan Jonák nebo jeden z orlických vrahů Ludvík Černý.
Do českého podsvětí ovšem začaly pronikat také nové tváře. Díky uvolnění hranice se do měst přesouvaly zahraniční gangy zejména z Balkánského poloostrova a ze zemí bývalého Sovětského svazu - Rusové, Albánci nebo Arméni. "Do té doby kriminálka často pracovala s lidmi z pražské galerky, které dobře znala. Nyní se jim vyšetřovalo o poznání hůře," vysvětluje Stehlík.
Svou roli sehrála také amnestie prezidenta Václava Havla, zejména ta z roku 1990. Havel považoval za nutné, aby se po pádu komunistického režimu dostali na svobodu lidé, které režim uvěznil, a to nejen z politických důvodů. Díky tomu se na svobodu dostalo asi 15 tisíc vězňů. Někteří z nich se záhy do kriminálu vrátili, protože spáchali zločin a byli dopadeni. Například Michael Kutílek a Josef Kott, kteří po svém propuštění zavraždili v květnu 1990 pět lidí.
Podle Pavla Mückeho ale byly tyto případy výjimečné. "Osobně si myslím, že to na kriminalitu vliv příliš nemělo. Stalo se to ale mediálně vděčným tématem a předmětem politického boje," míní.
Kriminoložka Marešová upozorňuje, že po revoluci se mezi pachateli začínají ve velké míře objevovat i lidé, kteří předtím problémy se zákonem neměli, což přisuzuje skutečnosti, že po přechodu k demokracii odstrašující efekt případného trestu u některých lidí opadl. "Poklesl počet recidivistů mezi vyšetřovanými a trestně stíhanými osobami a zvýšil se počet pachatelů jak mezi mládeží, tak i osobami středního věku, do té doby bezúhonnými muži a ženami," popisuje Marešová.
Změna režimu se také podepsala na tom, že násilí bylo víc vidět. Vraždy a loupeže často obsazovaly prostor v nově vzniklém bulvárním tisku a komerčních televizích. Naopak předrevoluční oficiální média byla pod kontrolou státu, který neměl zájem negativní jevy ve společnosti příliš ukazovat.
"V roce 1994 spustila televize Nova, která spojila bulvární zpravodajství s poměrně dobrou investigativou, a začala na lidi hrnout tyto příběhy. Mnohdy velmi vyostřeně," říká Stehlík. Právě tato stanice pak například přímo zasáhla do plánů na zatčení orlických vrahů tím, že ve zprávách odvysílala informaci o vytažení sudu s tělem jedné z obětí skupiny.
Civilizovanější doba
S koncem devadesátých let začal postupně celkový počet trestných činů klesat, ubývá i vražd. Jejich počet naposledy překonal dvoustovku v roce 2008, od té doby až na výjimky setrvale klesá. V posledních letech české úřady zaznamenaly průměrně kolem 150 vražd za rok. Podle Stehlíka to dokazuje, že kriminalita do určité míry kopíruje vývoj ve společnosti. V době, kdy se Česko dostalo z porevolučního chaosu, ustálila se demokracie a stabilizovalo se podnikatelské prostředí, ubylo také vražd.
"Také je to o zkvalitnění zákonů i bezpečnostních služeb, které dokážou mezinárodně spolupracovat. Mohou tak řadě zločinů předejít. Lidé už jednoduše nemají pocit, že jim leccos projde," doplňuje Stehlík.
Zločinu ubylo také z ulic, střelba nebo výbuchy na veřejných místech se staly naprostou výjimkou, také pouliční prostituce téměř zmizela. "Lidé si začali záležitosti vyřizovat civilizovanějšími způsoby," uzavírá Mücke.
Podle Miroslava Scheinosta je to běžný vývoj, který lze pozorovat i v jiných zemích. "Násilné metody se už pokud možno nepoužívají. Ti, co stojí za organizovaným zločinem, nejsou primitivové. Vědí, že čím více použijí násilí, tím více na sebe přitáhnou pozornost a riskují třeba i odvetu. I v těchto sférách začíná převládat postoj, že je lepší spory řešit nenásilnou formou," dodává kriminolog.
