Je mi jasné, že budete o bratrovi mluvit hezky. Ale musel přece mít také nějakou špatnou vlastnost.
Snad jen to, že byl vždycky lepší ve škole - jak se nemusel učit a stejně měl pořád jedničky. Zato mně moc nešla matematika, tu jsem se musel šprtat. Dokonce se mi snažil vysvětlovat takové ty slovní úlohy, že jeden vlak vyjede v tolik hodin z bodu A do bodu B, ty pro mě byly nejtěžší.
Předpokládám, že jste chodili do stejné školy.
Ano, my jsme v ní dokonce i bydleli, protože tatínek byl učitel a měl v budově služební byt. Brácha tam dokonce chodil dvanáct let, nejprve na devítiletku a pak na Střední všeobecně vzdělávací školu. Takže on chodil do třídy v papučích. Mělo to ale i své velké nevýhody, protože se nikdy nemohl vymluvit, že zapomněl doma úkoly nebo cokoliv jiného. Učitelé by ho pro to hned poslali.
Jak jste spolu vycházeli?
Taky jsme se bili, rvali jako koně, ale už ani nevím proč. Vím jen, že vždycky to schytal od máti Jirka, protože byl starší.
Oba jste hudebníci, bratr dodnes působí v pražském souboru Canticorum iubilo, vy hrajete v kapele. Jak to bylo v dětství?
My jsme oba sluchaři. Já noty vyloženě nesnášel, co jsme slyšeli v rádiu za hity, to jsme oba zahráli. Jiří začínal hrát na klavír a pak přešel na trubku, já začínal s houslemi a pak jsem se dal na kytaru. A když k nám přišla nějaká návštěva, tak jsme vždy - jak cvičené opice - museli zahrát jednu nebo dvě skladby. To jsme nesnášeli, ale jinak jsme měli a máme hudbu moc rádi. I na bráchově absolventském koncertu jsme hráli spolu, já mu hrál třetí housle.
A co sport?
My jsme prosportovali opravdu celé dětství. On měl třeba v zimě radši lyžování, hlavně sjezdovky, a já měl zase radši běžky a ještě raději jsem chodil na hokej tady na řeku nebo do Návsí na rybník. Hodně času jsme trávili na hřišti naproti škole, kde jsme dělali olympiády, soutěže v atletice, on vynikal hlavně v hodu diskem, v tom byl opravdu dobrý, vždycky hodil nejdál. Ale byl velice všestranný, v řadě sportů reprezentoval školu. A samozřejmě jsme pořád hráli fotbal.
To ještě byla doba, kdy děti chodily po škole ven.
Jistě, pořád jsme byli venku. A když jsme nesportovali, tak jsme se tady s partou kluků ze Školní ulice pořád s někým mlátili. Bitky s kluky z jiných čtvrtí, třeba s těmi, co bydleli u sanatoria, Sanatorčani jsme jim říkali, to bylo stále. Házeli jsme po sobě šutry, prali se, Jirka byl v tom boji za čest naší ulice dobrý. Ale brzy to pominulo a zase jsme se s těmi kluky dokázali skamarádit a společně sportovat. Pak zas někdo někomu něco provedl a už jsme šli trestat. Takhle se to pořád střídalo.
Jeho kolegové ze sboru o něm říkají, že je velký vtipálek. Přitom se o něm stále píše, jaký je suchar.
On možná takhle na veřejnosti vypadá trochu nepřístupně, ale to je jen zdání. Ale když si třeba telefonujeme, tak je to samý vtípek. Máme určitá úsloví, citujeme z Cimrmana a oblíbených filmů od Smoljaka a Svěráka. Jsme fandové i parodických filmů jako Adéla ještě nevečeřela, Limonádový Joe, Tajemství hradu v Karpatech… Používáme z nich určité fráze, takže brácha má humor velmi rád, má ho v sobě.
Jaká tady na Jablunkovsku panuje nálada před druhým kolem? Myslíte, že mu podpora ve městě ještě vzroste? V prvním kole ho tady volilo skoro 64 procent lidí.
Voličů tady má hodně a já doufám, že ve druhém kole jich bude ještě více.
Nicméně Zemanovi voliči tu jsou také, více než čtvrtina.
Ti jsou všude, třeba v Hrčavě, vůbec nejvýchodnější obci, vyhráli. A to jejich starosta určitě zemanovec není.
Změní se váš život, když se bratr stane prezidentem?
Já doufám, že ne. Že mě se to netýká. Snad kromě toho, že bude ve třídách, kde ještě občas působím, viset jeho portrét.
Ke kterému našemu bývalému prezidentovi si myslíte, že by mohl mít, v případě zvolení, nejblíže?
Jeho vzor je Masaryk nebo Havel. Takže by se asi snažil být podobný jako oni.
Jaký je jeho názor na pana prezidenta Beneše?
To se přiznám, že o Benešovi jsme se spolu nebavili.
Jak často jste se potkávali od té doby, co odešel do Prahy na vysokou školu?
Jezdíval pravidelně, měl tu donedávna rodiče, jeho dcery tu trávily celé prázdniny. Dodnes umí to naše nářečí "po našimu". Švagrová vždycky vypráví, že když jedou do Jablunkova, tak za polovinou cesty někde u Brna už začíná ztrácet ten pražský přízvuk a přechází na zkracování slabik. Už žádné "vokno" a "hele vole".
Z vašich rodičů ale odtud pocházela jen maminka.
Ano, tatínek byl z Proseče z Chrudimska, vystudoval učitelství a dostal umístěnku sem do Jablunkova. Tady se setkal s maminkou, která byla zdravotní sestra. Táta pak léta dělal ředitele zvláštní školy a maminka až do penze šéfovala jeslím.
Prý jste se do bratrovy kampaně velmi aktivně zapojil, vedete místní dobrovolníky. Máte jich dost?
Nabídlo se nyní v oblasti strašně moc lidí, je to super, jsme tu na ně dva, jeden pan inženýr má na starosti Třinecko a Těšínsko a já dělám Jablunkovsko.Jsou to samí mladí lidé, jen u nás ve městě a v okolí jich mám už třináct. Roznáší letáky, placky, ve volném čase, zadarmo. Jsem z toho úplně vykulený, že je takový zájem bráchovi pomoci.
