Tuším, že žádné jiné vaše dílo se nestalo terčem tak obsáhlé kritiky – a teď to nemyslím nutně v negativním slova smyslu – od široké veřejnosti a médií. Jak snášíte tuhle pozornost?
Ale to přece není žádná kritika. To byl pokus o mediální lynč odstartovaný režisérem Klusákem, který mě předhodil davu souvěrců, aby si také kopli do zpátečníka, který reprodukuje pohlavní stereotypy. Věděli, že to genderový ústřední výbor posvětí, ale nepočítali s tolika protinázory. Nestěžuju si na nepochopení nebo osobní zášť, lidé jsou různí, nemohou mě všichni chápat, či dokonce chválit, jen pořád ještě žasnu, jakou vlnu tsunami ta básnička vyvolala. Mohla to být veřejná debata o genderových stereotypech, ale nějak se to zvrhlo v nactiutrhovačnou šavlovačku. Facebook zřejmě není vhodné hřiště pro korektní diskusi.
Genderovým ústředním výborem myslíte někoho konkrétního?
Pane redaktore, neberte všecko doslova. Genderový ústřední výbor samozřejmě neexistuje a zcela jistě neexistuje ani genderová inkvizice.
Označil jste se za feministu. Pozorujete tedy ve společnosti nerovnost mezi ženami a muži či případné užívání genderových stereotypů?
Víte, mě už ty smrtelně vážné hovory o genderových stereotypech unavují. Přemýšlím v jiném kontextu, a když řeknu, že jsem feminista, myslím tím, že ženám fandím, ne že chci patřit do skupiny aktivistů střežících genderovou vyváženost.
Na internetu se k básničce vyjádřil už nespočet lidí. Někteří se vás zastávají, jiní vás za ni kritizují. Ozvali se přímo vám lidé, kteří vás chtějí podpořit, případně vyjádřit nesouhlas s vaší básní?
Přišla mi hromada e-mailů od sympatizantů, kterým tímto děkuji, z kritiků mi naštěstí nenapsal nikdo. Ještě by mi nakazili počítač nějakou elektronickou toxoplazmózou.
A kdyby napsali, mohli by vás o svém názoru přesvědčit?
Básnička Jiřího Žáčka, která vzbudila bouřlivé diskuse
K čemu jsou holky na světě ?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály,
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a vyprávět nám pohádku.
Proto jsou holky maminky,
aby náš svět byl v pořádku
S názorem, že básnička o mamince propaguje genderové stereotypy, stále nesouhlasím. Imponují mi inteligentní a úspěšné ženy, které dovedou být zároveň maminkami. A strážci a strážkyně genderové korektnosti by měli bojovat s muži, kteří ženami pohrdají, a ne s muži, kteří je obdivují. Ale jsem člověk konsensuální. Kdyby mé kritičky sehnaly pod svůj názor 100 tisíc podpisů, tedy pouhé jedno procento z deseti milionů obyvatel, klidně bych tu básničku přepsal na: K čemu jsou na světě rodiče. / Aby z nich byli tátové, / aby z nich byly maminky... Přesně v tomto znění je už několik let v mém slabikáři. A kdyby sehnaly 10 milionů podpisů, tak bych to – podle návrhu jednoho z mých sympatizantů – přepsal takto: K čemu jsou kluci na světě? Aby z nich byly maminky...
Píšete jak pro úplně nejmenší čtenáře, tak pro dospělé. Která z těch disciplín je těžší?
Při psaní pro děti se musím napojit na dětskou fantazii, což není problém, když máte po ruce malé děti, žijete s nimi, hrajete si, vmýšlíte se do nich. Mně už ale odrostly nejen mé děti, ale i vnoučata. Třeba mi to převtělování nepůjde jako dřív. Psát pro děti pro mě však bylo vždycky veselejší, snažil jsem se jim ukázat svět jako to pověstné "báječné místo k narození" – při psaní pro dospělé jsem čím dál tím větší skeptik. Ale i tak se snažím aspoň kořenit špetkou humoru.
Zatímco dospělí čtenáři skousnou v knihách leccos, u těch nejmenších mohou knihy do velké míry tvarovat osobnost. Dáváte si při psaní pro ně na něco pozor, snažíte se něčemu vyhýbat? Nebo se vnitřně přepnete na psaní pro děti a jde to nějak samo?
Nenabádáte mě k autocenzuře? Máme přece svobodu slova zaručenou zákonem. Kdybych měl cenzurovat sám sebe, nikdy bych nic nenapsal, ale možná mě i tak kontroluje podvědomí, aby mi neujela ruka. Rozhodně bych vědomě dětem nepředkládal hlouposti, surovosti ani evidentní lži, nemluvě o politické a náboženské propagandě.
Jinak věřím, že daleko víc než četba formují malé děti vzory, zvláště ty nejbližší, tedy většinou rodiče a pěstouni, později také učitelé a učitelky, a s věkem čím dál výrazněji i spolužáci a kamarádi. Rozhodně všem prospěje, když rodiče dětem věnují co nejvíc času a energie. Kdo to zmešká, nikdy už to nedohoní.
