Praha/Svatobořice - Tak podivuhodné společenství žen a mužů se jen tak nenajde.
Leccos o něm vypovídá i uvítání Evy Merclové její kamarádkou Alenou Voštovou.
Alena ji představuje jako svou "maminku", přestože je jen o deset let mladší. A několikrát ji také v rozhovoru láskyplně osloví "mami".
"Já nevím, co to do ní najednou vjelo. Možná mi tak ale říká i kvůli vám, abyste pochopil, jak zvláštně a v jakých podmínkách se utvářely vztahy mezi námi, svatobořickými dětmi," domnívá se Eva Merclová-Hejlová.
V pouhých jedenácti letech se stala v internačním táboře Svatobořice náhradní mámou tříleté Alenky, tehdy Malinové.
Její pravou mámu Annu Malinovou - partnerku a pomocnici parašutisty Josefa Gabčíka - nacisté zavraždili v Mauthausenu.
Ji i dalších sedmačtyřicet dětí, jejichž rodiče pomáhali parašutistům, kteří zlikvidovali říšského protektora Reinharda Heydricha, internovalo gestapo nejdříve v pražském zámečku Jenerálka a pak ve Svatobořicích u Kyjova.
"Maminka" s "dcerou"
Eva Merclová-Hejlová se svou "dcerou" Alenou Voštovou-Malinovou (zleva).
Jen válka mohla v osudu dětí zpřeházet tradiční rodinné i mezilidské vztahy natolik, že se z dvanácti- či jedenáctiletých sirotků mohly stát mámy stejně tak osiřelých batolat: z nařízení správy internačních táborů je krmily, koupaly, ukládaly k spánku…
A když toho byly schopny, vyprávěly na dobrou noc i pohádky. To už ale z vlastní vůle.
"Nejtěžší chvíle našeho života nás navždy sblížily," vysvětluje Eva Merclová-Hejlová.
Po válce se svatobořické děti na čas nedobrovolně rozloučily.
Adoptivní rodiče (příbuzní těch biologických) se totiž snažili, aby co nejdříve zapomněly na bolestná válečná traumata, a tím i na své dětské opatrovníky a kamarády.
František a Milada Hejlovi
Členové sokolské odbojové organizace. Se svými přáteli ze Sokola MUDr. Břetislavem Lyčkou (ošetřil parašutistu Jana Kubiše, jehož zranila střepina bomby, kterou v květnu 1942 smrtelně zranil zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha), Václavem Novákem, Františkem Pecháčkem, Jaroslavem Piskáčkem a Janem Zelenkou-Hajským patřili k nejvýznamnějším podporovatelům paraskupiny Anthropoid a radikálním zastáncům úderu proti Heydrichovi. Manželé Hejlovi spolupracovali s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem již záhy po jejich příchodu do Prahy a aktivně se účastnili i příprav na Heydrichovu likvidaci. Oba popraveni v Mauthasenu. Zůstaly po nich dcery Eva a Hana.
Přátelství přesto vydrželo a děti ze Svatobořic k sobě našly za několik let opět cestu. Vždyť se přece po válce loučily slibem, že si budou za jakýchkoliv okolností pomáhat, když už ji přežily.
"Vždy když bylo nutné někomu z naší ´svatobořické rodiny´ pomoci a bylo to jen trochu v mých silách, tak jsem ráda pomohla. A tak to máme nastaveno všichni," tvrdí Eva Merclová.
"Ostatně už v tom lágru nám kluci z kostí vyráběli spony anebo srdíčka s tajnou značkou VSV. Zakódovaným slibem, který jsme si - my starší děvčata i za ta mladší - dala: vždy si vypomůžeme," dodává Merclová.
Takže už při prvním poválečném setkání jí každý z jejích svatobořických kamarádů pomoc znovu a znovu nabízel. "Značku VSV jsme si navždy vtiskli do paměti," uzavírá Eva.
Nejen ona ze svatobořických dětí přitom dlouho věřila v návrat rodičů. Její babička se už ale na to trápení nemohla dál dívat a ukázala tesknící vnučce úmrtní list jejích rodičů.
V paměti si proto paní Eva uchovává poslední pohled na mámu, když k nim domů vtrhlo gestapo.
"Vletěli až do ložnice. Smrtelně bledá maminka tam stála s pohledem upřeným na nás děti. V tu chvíli pro ni už nic jiného neexistovalo, jen my," vzpomíná Eva Merclová-Hejlová.
Svého foxteriéra poznala, rodiče už ne
Když si gestapo přišlo pro Vladimíra a Annu Vyhnisovy kvůli jejich spolupráci s pomocníky parašutistů, byly jejich dceři Alence necelé tři roky. I ji čekaly internační tábory Jenerálka, Svatobořice a v konci války Planá nad Lužnicí.
"Když mně pak babička s dědečkem ukázali po válce společné fotografie s rodiči, poznala jsem na nich jen našeho foxteriéra. Řekla jsem: ´To je Doda´. Maminku s tatínkem jsem už nepoznávala. Jen ještě svoji kabelku ve tvaru kočky," vzpomíná Alena Staňková-Vyhnisová.
Vladimír a Anna Vyhnisovi
Od začátku okupace působili v sokolské odbojové organizaci na Benešovsku, která zajistila úkryt MUDr. Břetislavu Lyčkovi (ošetřil zraněného parašutistu Jana Kubiše) po jeho útěku z Prahy do Ouběnic k Josefě a Ludvíku Vaňkovým. Mezi jejich spolupracovníky patřili například Jan a Kateřina Hešovi, Jarmila a František Karabelovi nebo Marie a František Kotrbovi. Popraveni v Mauthausenu. Zůstala po nich dcera Alena.
Z osmačtyřiceti dětí popravených pomocníků a příbuzných parašutistů žije dnes devatenáct žen a mužů.
"Byli a stále jsme něco jako velká rodina. I když hlavně proto, že nás v internačních táborech stmelila ta hrozná válka," říká Alena Staňková-Vyhnisová.
"Starší děvčata se o nás malé celou tu dobu svědomitě starala. Když jsme tedy byly přivezeny po válce už dvanáctého května 1945 do Prahy, tak to moje vlastní teta nestihla," vzpomíná.
"Dál se proto o mě starala u svých příbuzných moje svatobořická ´máma´ Naďa Vykouková (dnes Vratislavská). A tam také za mnou přijely sestry tatínka a maminky. Jenomže já se vší silou držela zárubně a křičela, že chci zůstat u své Naděnky," popisuje Alena Staňková sílu dětských válečných vztahů.
Vztahů, které přetrvávají už pětasedmdesát let.
Malá Alenka začala posléze i své tetě (tatínkově sestře) říkat maminko.
"Jednou to ze mě spontánně vylétlo. Takže se mě teta zeptala: ´Ty mně chceš říkat maminko a strýčkovi tatínku?´ A já že ano. Byli na mě opravdu moc hodní," vzpomíná.
"Bratranec byl o dva roky starší a já bych asi lepšího bráchu jen těžko hledala. Maminku totiž nacisté zavraždili jako těhotnou. Byla v šestém měsíci a v dochovaných dopisech psala, jak moc se těší na Vladimírka. To podle mého táty," dodává Alena Staňková.
Po válce se svatobořické děti vydaly různými cestami. Mají tudíž přirozeně odlišné osudy a na leccos i diametrálně různé názory. Přesto o sobě mluví s respektem a láskou.
Celá ta léta se scházejí dvakrát do roka. A neváhají přiletět ani ti, co kdysi emigrovali. Třeba na říjnovou zádušní mši v Pražské katedrále za 294 zavražděných příbuzných a pomocníků parašutistů.
Setkání se tak léta účastnil například i nevlastní bratr parašutisty Jana Kubiše František Kubiš, anebo Zdeněk Boček, syn komunisty utýraného válečného generála Bohumila Bočka.
Oba už ale zemřeli.
Stesk a trauma na celý život
Svatobořické děti se jen shodou okolností nestaly oběťmi msty nacistů.
Zato si ale podle badatele Jaroslava Čvančary, který o osudech těchto dětí vydal odbornou publikaci, odnesly z několikaleté internace jen těžko popsatelný stesk po rodičích a traumata, která je provázejí celý život.
Miroslav a Anna Moravcovi
Podobně jako jejich krajané a přátelé, například Zdeňka a Josef Hanzlovi, Václav a Marie Novákovi, Marie a Bedřich Kubicovi, Jan Zelenka-Hajský s manželkou Františkou a synem Janem Milíčem, byli i manželé Moravcovi vyhnání po přijetí tzv. mnichovské dohody na podzim 1938 z českého pohraničí. Moravcovi patřili ke středočeské sokolské rezistenci se spojením na tu královéhradeckou. Podporovali penězi i potravinami parašutisty z Anthropoidu Jana Kubiše s Josefem Gabčíkem, ale i další vlastence žijící v ilegalitě. Popraveni v Mauthasenu. Zůstala po nich dcera Anna.
Například Anna Kuželová-Moravcová (internovaná byla jako tříletá) vyčítala rodičům v duchu ještě dlouho po válce jejich pomoc parašutistům.
"Brala jsem to od nich jako velkou křivdu, že bez ohledu na mě tolik riskovali, že mě tu kvůli pomoci parašutistům nechali samotnou. A že jsem nebýt toho mohla mít jiné a šťastnější dětství," říká Anna.
Rovněž na ní jsou patrné pochyby, zda ji může novinář, který hrůzy války nezažil, vůbec pochopit.
"Sdělujeme nesdělitelné," připojuje se Eva Merclová.
Svatobořická "osmička"
Zleva: Hana Jírová-Kotrbová, Anna Kuželová-Moravcová, Irena Hešová, Eva Merclová-Hejlová, Hana Krušinová-Hejlová, Alena Staňková-Vyhnisová, Alena Voštová-Malinová, Igor Pleskot.
Na rodiče začala být Anna Kuželová hrdá až dlouho po válce.
"Teprve při čtení tatínkova deníčku, který se naštěstí nedostal do rukou gestapa, jsem si uvědomila, jak silné muselo být jeho vlastenectví, touha pomáhat parašutistům. Jak moc nenáviděl nacisty, kteří mé rodiče vyhnali - stejně jako tisíce dalších českých rodin - z pohraničí," vzpomíná.
"Tatínek asi ani nemohl žít s myšlenkou, že by proti okupantům nic nepodnikl. Nikdo si kromě toho neuměl představit, že po atentátu na Heydricha se nacisté začnou chovat jako zběsilé bestie a vypalovat vesnice," dodává Kuželová-Moravcová.
Po válce ji adoptoval bratr její maminky. "Ihned mi s tetou navrhli, abych jim říkala maminko a tatínku, protože - na rozdíl ode mne - věděli, že už se mí rodiče nevrátí," říká.
S pomocí těch nových a jejich nezištné lásky se Anna Kuželová nakonec přece jen vypořádala i s hrůzami, které ji ve snech po dlouhá léta pravidelně trápily.
"Nočním můrám jsem se zkrátka naučila i ve snu vzdorovat a říkat si: Neboj - to je jen sen. To se ti přece nestalo."
