Spokojení jsou zatím i občané, s nástupem Angely Merkelové se Německo po dvouleté krizi vydalo na cestu konjunktury. Před "účelovým spojením na omezený čas", jak o velké koalici na podzim mluvil Franz Müntefering (SPD), tak stojí docela otevřená budoucnost.  

Ještě před rokem podobnému scénáři vůbec nic nenasvědčovalo. Zemi vládnul v druhém volebním období Gerhard Schröder, a i přes nemalé hospodářské problémy měl úřad pojištěný až do léta 2006. V květnu 2005 ale SPD prohrála zemské volby a Schröder se rozhodl taktizovat. Vsadil na to, že propad preferencí bude nejlepší zastavit hned. Záměrně si proto nechal vlastními poslanci vyjádřit nedůvěru a přesvědčil prezidenta Köhlera, aby vyhlásil na září předčasné volby. Ty měly ukázat, kudy se bude Německo další čtyři roky ubírat: buď dále s SPD a její Agendou 2010 anebo se zcela novým programem CDU.

Namísto toho přišel pat. Unie Angely Merkelové sice volby vyhrála, ale jenom těsně. Na sestavení jednobarevné vlády to nestačilo. Během následujícího měsíce a půl se proto vyjednávalo. Ovšem bez úspěchu. Křesťanské demokraty odmítli nejdříve liberálové z FDP, pak i Zelení. Podobně se vedlo SPD, která dokonce krátce zvažovala i koalici s postkomunisty z PDS.

Křesla půl na půl

Když se všechny varianty vyčerpaly, zbylo jediné řešení: velká koalice. Na začátku listopadu podepsaly CDU a SPD koaliční smlouvu, o pár dní později byla Angela Merkelová zvolena kancléřkou. Franz Müntefering, tehdejší předseda SPD, dostal křeslo vicekancléře. Ministerstva si strany rozdělily 1:1.

Na novou vládu toho nečekalo zrovna málo. V posledních letech Schröderova kabinetu byla státní kasa pořád v červených číslech, státní dluh stoupl na 862 miliard eur a nezaměstnanost rostla i přes drastické programy Hartz I až IV.

Kvůli schodkům v rozpočtu Německu dokonce hrozily sankce EU za porušení paktu stability.

Sanace rozpočtu se proto stala hlavním společným tématem CDU a SPD. Kromě toho se strany dohodly na zvýšení DPH, reformě podnikových daní, škrtech v sociálních dávkách, zvýšení důchodového věku na 67 let či na nutnosti reformy zdravotnictví.

První měsíce po podpisu koaliční smlouvy byly spíše zahřívací. S rozjetím velkých reforem se čekalo až na to, jak dopadnou zemské volby v březnu 2006. Vládní strany měly dost důvodů k obavám, že pro ně nedopadnou nejlépe. Velká koalice totiž byla vytvořena za zády voličů, a ti nyní dostali první možnost říci, co si o tom myslí. Obavy se nakonec nenaplnily, SPD i CDU své pozice obhájily.

Okamžitá změna daní

Od března proto mohla vláda začít s reformami naplno. Jako první přišly na řadu rodičovské dávky, potom zdanění lidí s nadprůměrnými příjmy. Na konci května pak velká koalice odklepla největší daňovou reformu v poválečných dějinách. Co by jiné vládě trvalo měsíce, domluvila velká koalice během pár týdnů. Kromě vlastních sporů jí nestálo nic v cestě: v obou komorách parlamentu má suverénní většinu, v Bundestagu dokonce dvoutřetinovou.

První body z koaliční smlouvy se tedy podařilo odškrtnout docela rychle. Problémy samozřejmě nastanou u témat, kde jsou ideologické rozdíly mezi stranami větší. Až se velká koalice dostane k diskusím o reformě zdravotnictví či důchodové reformě, možná se reformní mašina zasekne.

Idylické porozumění?

Německá veřejnost si zatím k vládě zachovává neutrální postoj. Jakkoliv nejsou Němci nadšeni z toho, že vláda by mohla své síly zneužít pro změny, které by se jim nemusely líbit, uznávají většinou, že po období stagnace je akceschopnější vláda potřebná. Vládě samozřejmě nahrává také to, že Němci mají radost z pomalu přicházející konjunktury. Lepší shodu náhod si velká koalice nemohla přát.

Ke spokojenosti ve vládní posádce samozřejmě přispívá i osobnost ženy u kormidla. Základem jejího politického stylu je kompromis, což se v čase velké koalice nadmíru osvědčuje. Sociálnědemokratičtí ministři si spolupráci s Merkelovou pochvalují: naslouchá jim prý úplně stejně jako ministrům z vlastní partaje.#reklama

I přes dobrou náladu však samozřejmě politici nezapomínají, že nejpozději za tři roky budou nové volby. Občas se proto také některý vládní poslanec do jedné nebo druhé strany pustí a obviní ji, že reformy by bez ní šly rychleji. Všechny konflikty však brzy utichnou. Skoro jako by jenom měly před voliči zakrývat fakt, jak dobře si ve skutečnosti obě strany rozumí.