Nebo udělá Slovensko politický krok doleva a bude ho vést levicová nebo středo-levá vláda? I v roce 2002 průzkumy hovořily ve prospěch levice, respektive centristických stran, pokud za takovou označíme Mečiarovu, nyní již Lidovou stranu-HZDS, a výsledek byl odlišný.
Odpověď na tyto a podobné otázky dají až výsledky voleb 17. června.
S úspěchy v zádech k rozpadu vlády
Píše se rok 2006, Slovensko stojí před předčasnými volbami. Bilanci úspěchů druhého vládnutí premiéra Mikuláše Dzurindy vede vstup do Evropské unie a přijetí do euroatlantické aliance NATO. Země má za sebou čtyři roky reforem, ekonomického růstu a přílivu zahraničních investic.
Navzdory pozitivnímu vývoji země z makroekonomického pohledu vládnoucím stranám klesaly preference.
Po ztrátě parlamentní většiny pokračovala snaha Dzurindova kabinetu vládnout s menšinovou podporou v parlamentu. Uvnitř koalice narůstaly konflikty, jeden z koaličních partnerů se rozštěpil a oslabil pozici vlády. Třenice vzrostly i kvůli pokračujícím obviněním z údajného "kupování" hlasů tzv. nezávislých poslanců. Ty vyvrcholily odchodem křesťanských demokratů z vlády. Medializovaným důvodem pro tento krok KDH byla neochota Dzurindovy SDKÚ (Slovenská demokratická a křesťanská unie) zabývat se tzv. smlouvou o výhradě svědomí.
Spor koaličních partnerů o toto téma, plný osobních útoků a tvrdých slov, vyústil v rozpad vlády a vyhlášení předčasných voleb.
Předvolební situace v roku v roku 2002 - jaká byla?
Ne nepodobná té současné. Vláda široké koalice pod vedením SDK (tzv. Slovenské demokratické koalice, tehdy už rozdělené na SDKÚ a KDH), podporovaná reformními komunisty z SDĽ (Strany demokratické levice, jejíž část odešla pod vedením R. Fica do opozice) a "maďarskou" SMK a poslanci tzv. Schusterovy strany SOP (jejímž hlavním smyslem očividně bylo dostat předsedu Rudolfa Schustra do křesla prezidenta).
Období 1998 - 2002 lze obecně považovat za dobu rozkladu stranických struktur jako víceméně logický důsledek vývoje během vládnutí HZDS Vladimíra Mečiara v letech 1992-1996. Tehdy se strany, jež akceptovaly demokratická pravidla vládnutí, nacházely v opozici, měly jasně definovaného společného politického protivníka a prakticky žádný prostor na kompromisy s vládnoucí mocí. Kolaborace by znamenala jejich politickou smrt. Názorové a postojové souboje uvnitř stran se odsouvaly na pozdější období.
Výsledek voleb roku 2002 vytvořil situaci, která umožnila Mikuláši Dzurindovi a jeho SDKÚ vytvořit středo-pravicovou vládu. Partnery byly KDH, liberální Aliance nového občana (ANO) slovenského Berlusconiho Pavla Ruska a Strana maďarské koalice (SMK). Tato koalice vznikla navzdory faktu, že nejsilnější stranou v parlamentu se s 19,5% opakovaně stala HZDS Vladimíra Mečiara a třetí nejsilnější s 13,4% strana SMER Roberta Fica.
V krátkém čase po volbách se pravicové a středo-pravé strany dohodly na vytvoření koaliční vlády, která Slovensko úspěšně dovedla ke vzpomínaným integračním a ekonomickým úspěchům. Tento volební výsledek byl v zahraničí vnímaný jako potvrzení pokračovaní demokratického vývoje na Slovensku, po neblahých zkušenostech z devadesátých let 20. století.
Pud sebezáchovy
Slovenský volič v roce 2002 zřejmě jednal ve své většině podle pudu sebezáchovy.
Vsadil na budoucnost a "integrační" kartu Mikuláše Dzurindy. Zapomněl na jeho příslib dvojnásobných platů z roku 1998 a uvěřil upřímnosti vládního snažení o integraci Slovenska do euroatlantických hospodářských a politických struktur. Ocenil částečně i snahu Dzurindovy vlády o očistu společenského života, i když resumé jeho vládnutí v této oblasti je poměrně žalostné (a situace v roce 2006 není o nic příznivější).
Vládní seskupení v letech 1998-2002 nezaznamenalo kromě vytvoření regionální samosprávy žádné mimořádné vnitropolitické úspěchy. Podpora levice při prosazování euro-atlantických integračních cílů byla vykoupena nepříliš rozhodnou hospodářskou politikou. Slovensko zaostávalo za okolními zeměmi i v objemu zahraničních investic. Opožďovaly se i reformy daňového, důchodového systému a zdravotnictví.#reklama
Nemalé množství voličů se v roce 2002 rozhodovalo až bezprostředně před vykonáním volebního aktu.
Tento fakt tehdy potvrzovaly i poslední průzkumy předvolebních preferencí, které předpovídaly SDKÚ zdrcující porážku.
SDKÚ jako strana, o které se říká, že upřednostňuje zájmy hlavního města, vytvořila v koalici správný mix. SMK s její rostoucí etnickou snášenlivostí, KDH s jejím prosazováním tradičních hodnot, spolu s ANO, kterou přivedly do koalice i hlasy prvovoličů se sklony k liberalismu a práce televize Markíza, kterou ovládal její šéf Pavol Rusko.
Výsledkem bylo 78 poslaneckých mandátů pro strany vládní koalice v 150členném slovenském parlamentu.
Výsledek parlamentních voleb 2002 byl překvapením. To, co následovalo, je už jiný příběh.
