Liga polských rodin je krajně pravicová a navazuje na tradice, k nimž patří odpor ke "shnilému" západnímu liberalismu, pro Čecha možná překvapivě rusofilství, a také antisemitismus.
Druhý z menších koaličních partnerů, Sebeobrana, navazuje jako klasická populistická strana na všechno a na nic. Její vůdcové se odvolávají na inspirace tak rozdílné, že by Sebeobranu šlo podle jistých známek označit za krajně levicovou, ale podle jiných za krajně pravicovou.
Zatímco Liga polských rodin je ještě do jisté míry stranou systémovou (ačkoliv její náklonnost k pluralismu je pochybná), Sebeobrana se zařazování vymyká.
Kontinuita a diskontinuita
Polskou politiku bylo možné po roce 1989 považovat za poměrně kontinuální - střídání levice a pravice u vlády s normální změnou důrazů ve vnitřní politice a navazováním na předchůdce v politice zahraniční.
Jinak je tomu s kontinuitou jednotlivých politických stran. Jedinou "historickou" stranou v parlamentu jsou stále slábnoucí lidovci - PSL. Po válce to byla jediná strana, která představovala výraznější protiváhu rostoucí moci komunistů, ale s vyhlídkami podobně chmurnými jako naše nekomunistické strany Národní fronty. Její předseda Stanisław Mikołajczyk se spasil emigrací již roku 1947 a PSL přetrvala jako nepatrné uskupení, prakticky bez vlivu, v roli satelitní straničky. Po roce 1989 už se k dávné slávě nevrátila.
Svaz demokratické levice (SLD), proměněná monopolní Polská sjednocená dělnická strana, se leckomu nelíbil. Na historické kořeny šlo stěží zapomenout, ale přece jen byl čas, kdy se zdálo, že SLD už představuje potřebnou silnou levici, která se blíží západním zvyklostem. Po řadě korupčních afér se Svaz ocitl na okraji a nic nepomohla ani autorita prezidenta Aleksandra Kwaśniewského, který z tohoto prostředí vzešel a kterého postupně akceptovali i mnozí z jeho někdejších protikomunistických odpůrců.
Politický střed i demokratická pravice se přeskupovaly tolikrát, že jen velmi pečlivý pozorovatel by si bezchybně vybavil všechna jejich vtělení.
A dnes? Největší opoziční strana, občanská platforma (PO) byla před volbami považována jen za poněkud liberálnějšího blížence nyní vládního Práva a spravedlnosti. Právě jejich koalice byla považována za téměř hotovou věc.
A koneckonců o Právu a spravedlnosti, stejně jako o Občanské platformě, šlo říci: To jsou možná zárodky silné polské křesťanské demokracie. Ale nyní je Občanská platforma hlavním odpůrcem Práva a spravedlnosti.
Nesystémovost vlastně systémová?
Vládní spojenectví Práva a spravedlnosti (PiS) bratří Kaczyńských s Ligou polských rodin a Sebeobranou není ovšem v některých ohledech tak překvapivé.
Dva menší koaliční partneři PiS jsou ultraradikální, ale radikální rétoriku před volbami pěstovalo i Právo a spravedlnost, i dnes opoziční Občanská platforma. Mnozí z obou těchto stran prosazovali heslo o potřebě založení čtvrté republiky, tedy radikálního přelomu. A jen málokdo těmto heslům odporoval.
Liga polských rodin a Sebeobrana založily svůj úspěch na kritice prakticky všeho, co se po roce 1989 odehrálo. Kritizován byl - jako špinavý kompromis či výsledek zákulisních čachrů - samotný pokojný přechod od komunistického systému k pluralismu. Období po roce 1989 jako jedno z nejúspěšnějších v polských dějinách hájil jen málokdo.
I obě velké polské buď jak buď demokratické parlamentní strany zašly tedy v radikalismu svého slovníku ještě dál, než zašly ne tak dávno naše velké demokratické strany s rétorikou "spálených zemí" či "mobilisací". Krátkodobě na tom získaly, dlouhodobě se z takových nálad demokracie dlouho vzpamatovává.#reklama
Krize důvěry mezi občany navzájem i mezi občany a politickými stranami má pak v mírnějším případě za následek klesající volební účast, v těžším i spektakulármí akce na způsob "Děkujeme, odejděte!"
I demokratičtí politikové mohou radikálními slovy, které zpochybňují samotné základy dosavadního vládnutí, ve volbách získat. Demokracie samotná na tom vydělá stěží.
Autor (1959) je novinář, polonista, redaktor Listů
