Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři.
Dnes budete rozhodovat o osudu Lisabonské smlouvy, která mění a reformuje, resp. snaží se měnit a pokouší se reformovat základní smluvní rámec fungování Evropské unie. Jde o jednu z nejzásadnějších mezinárodních smluv v polistopadové historii České republiky a já si velmi vážím toho, že Senát věnoval jejímu projednávání náležitou pozornost, kterou si tento dokument bezpochyby zaslouží.
Senát již mnohokrát prokázal, že je vysoce odpovědným tělesem, že senátorky a senátoři umějí racionálně vážit všechna pro a proti a nenechají se mást lacinými argumenty či ideologickými proklamacemi. Nenechají se v tomto konkrétním případě ovlivnit ani bezprecedentním osobním zasahováním odpůrců, ani mediálním nátlakem domácích, díky vlastníkům lacině proevpropských médií, ani výroky některých zfanatizovaných evropských představitelů. Právě tato schopnost klidné a zralé úvahy je, či dobách mého působení zde, bývala na Senátu nejcennější. Právě tato schopnost je zapotřebí při projednávání tak závažného a současně tak kontroverzního dokumentu, jakým Lisabonská smlouva nepochybně je. Dokumentu, který je na jedné straně démonizován, na straně druhé jsou dopady jeho schválení bagatelizovány.
Jsem přesvědčen, že si sami dokážete udělat správný úsudek na základě informací a debat, které v Senátu probíhaly od 29. ledna 2008, kdy jsem Lisabonskou smlouvu jménem vlády předložil Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací. Stejně tak si jsem jist, že znáte můj názor na Lisabonskou smlouvu a mé konečné hlasování. Přesto mi dovolte, abych vám nyní předložil své argumenty, které jsou, stejně jako u vás, výsledkem poctivého a dlouhého uvažování, vážením všech pro a proti, esencí všech diskusí, zbavené nánosu sentimentu a ideologického balastu. Argumenty, které i mne přivedly k odpovědnému osobnímu rozhodnutí.
Jak vůbec máme pohlížet na Lisabonskou smlouvu? Jaký má být náš základní přístup, náš co nejracionálnější pohled? Jsem přesvědčen, že pokud chceme dojít ke správnému výsledku, nemůžeme brát Lisabonskou smlouvu v tom nejobecnějším smyslu jinak, než jako cenu za naši plnohodnotnou účast v evropském integračním procesu a v přeneseném smyslu i za potvrzení příslušnosti k evropskému civilizačnímu prostoru, za který chceme nést svůj díl odpovědnosti, kterého chceme být součástí, jehož hodnoty chceme sdílet a rozšiřovat. Je to v našem životním, chcete-li NÁRODNÍM zájmu.
Pokud přijmeme jako východisko, že Lisabonská smlouva je cenou za naši existenci ve společenství, můžeme si položit pouze jedinou základní otázku: Je ta cena příliš vysoká, nebo není? Nepřijímám názor, že ta cena je nulová, stejně jako nesouhlasím s těmi, kteří říkají, že se nic nestane, když ji odmítneme zaplatit. Lidské rozhodování má vždy důsledky, ať už řekneme ANO, či NE. Jde samozřejmě o to, být si dobře vědom nákladů a výnosů obou těchto možností. Proto tu budu důsledně mluvit o nákladech a výnosech, o poměru cena/výkon a pokusím se vyhnout ideologickým klišé a zbytečným emocím, i když to vždycky nepůjde.
Jaká je tedy cena za Lisabonskou smlouvu? Jaká je cena za její přijetí a jaká je cena jejího odmítnutí? To jsou otázky, které si kladu neustále již od chvíle, kdy jsem se poprvé coby premiér jménem České republiky se účastnil jednání o této smlouvě.
Nezdůrazňuji to takto formálně náhodou. Lisabonská smlouva, na rozdíl od předchozí Ústavní smlouvy, není pouze výplodem nějakého shora nadiktovaného Konventu, její definitivní podoba je výsledkem těžkého vyjednávání a kompromisů legitimně zvolených demokratických vlád. A přestože jako každý jiný evropský dokument moderní doby nezapře bruselské ptydepe, je v konečném důsledku vyjádřením politické vůle evropských státníků. Ano, míra shody obou smluv je vyšší, než procento pozitivních změn, které by byly v českém zájmu. To ostatně potvrzuje i jeden z autorů Smlouvy, zakládajíci Ústavu pro Evropu, bývalý prezident Francie a předseda Konventu o budoucnosti Evropy v The Independent, 30. října 2007, Valery Giscard D´Estaing. "Rozdíl mezi původní Ústavou a současnou Lisabonskou smlouvou je spíše v našem přístupu, než v jejím obsahu".
Nedělejme si ale iluze, jednání byla přesto velmi tvrdá. Stejně jako my, sledovali své národní zájmy všechny ostatní země. Velké i malé, staré i nové, eurofederalistické i ty, kteří s námi, nebo alespoň se mnou, sdílejí ideu flexibilní Evropy. Většina zemí unavena dlouhou a únavnou institucionální diskusí chtěla buď smlouvu beze změn, nebo změny motivované pouze dílčím, povětšině pro ostatní nezajímavým národním zájmem. Polsko bylo výjimkou potvrzující pravidlo a i to se po prosazení vlastních zájmů zařadilo do houfu.
Lisabonská smlouva je výsledkem průniku zájmů 27 zemí reprezentovaných jejich vládami. Je velice důležité si to připomínat, protože tím se vyvarujeme zjednodušujících soudů, či idealistických představ o možnosti vyjednat něco jiného. Pokud jde o mě, nepřijímám Lisabonskou smlouvu s žádným velkým nadšením. Ale beru ji jako onu cenu za členství v klubu. Beru ji jako cenu, kterou se nám podařilo poctivým a tvrdým jednáním a hledáním spojenců maximálně možným způsobem snížit. Za tím si stoprocentně stojím.
Cena za přijetí Lisabonské smlouvy je tedy v první řadě vyjádřena podřízením se společné politické vůli 27 vlád zemí Evropské unie. Je vyjádřena podřízením našich národních ambicí a aspirací, průniku národních ambicí a aspirací zemí, které mají i s námi půl miliardy obyvatel. Jaké konkrétní dopady pro nás představuje podřízení se této kompromisní vůli? Na půdě Senátu již tyto argumenty zazněly mnohokrát a nechci je všechny opakovat. Uvedu jen ty nejzásadnější.
Nejdiskutovanějším tématem byla změna hlasovacích poměrů a rozhodovacích mechanismů.
Smlouva rozšiřuje množinu oblastí ve které se bude hlasovat kvalifikovanou většinou o celkem 68. V 19 oblastech se jedná o nahrazení stávajícího jednomyslného rozhodování a ve 49 se kvalifikovaná většina zavádí nově. Jedná se například o tak citlivé téma, jakým je volný pohyb osob.
V historii Evropské unie se jedná o dosud bezprecedentní posun..
Co víc, hlasování kvalifikovanou většinou se má stát standardním mechanismem hlasování, zatímco jednomyslnost má být spíše výjimkou, tak jak vyplývá z čl. 16 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, který říká, že nestanoví-li Smlouva jinak, rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou a také z čl. 294 Smlouvy o fungování EU, který mluví o kvalifikované většině jako "řádném legislativním postupu". Hrozí reálné nebezpečí, že budeme nuceni do naší legislativy implementovat a posléze i nuceni vykonávat opatření, s jejichž výslednou podobou jsme nesouhlasili nebo budou pro naši zemi nevýhodná.
Vážnost negativních dopadů rozšířeného hlasování kvalifikovanou většinou posilují tři další aspekty.
Za prvé poklesne relativní váha hlasů České republiky při rozhodování v Radě ministrů ze současných 3,5% na 2,07 %, a to ve prospěch lidnatějších států Unie. Na této změně velkým zemím silně záleželo a má vyrovnat jejich mocenskou ztrátu kvůli rozšíření Evropské unie. Opět nemám iluze o tom, že tato principální změna systému vážení hlasů neměla za cíl zmírnit tzv. "demokratický deficit". To je pouze líbivá rétorika. Za touto změnou stojí tvrdá realpolitika starých členských států, velkých států, které si uvědomily, že rozšířením se přirozené těžiště Unie posunulo na východ.
Druhou změnou, která zvyšuje náklady a v prvé řadě zvyšuje rizika rozhodování kvalifikovanou většinou a má potenciál výrazně omezit suverenitu České republiky v jejím politickém rozhodování, je možnost přijímat opatření nad rámec unijních kompetencí, "je-li to nezbytné k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami" podle článku 352 odst. 1 konsolidovaného znění Smlouvy o fungování Evropské unie, což je tzv. doložka flexibility. Na rozdíl od stávajícího znění zakládacích smluv se navržené ustanovení Smlouvy neomezuje na oblast regulace vnitřního trhu, nýbrž představuje blanketní normu, je de facto bianco šekem pro další přelévání evropských komunitárních kompetencí na národní půdu.
A v neposlední řadě jde o tzv. paserellu - tedy zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii. Ta umožňuje změnit zakládající smlouvy o EU pouze rozhodnutím Rady Evropské unie. Pouze rozhodnutí Rady může měnit společný rámec pravidel pro všechny - dosud byla tato výsada svěřena mezivládním konferencím a summitům, kde probíhaly dlouhé a velmi pečlivě vybalancované debaty o tomto výsostně citlivém tématu.
Druhým vážným tématem debat o ceně za Lisabonskou smlouvu je změna struktury Evropské unie.
Smlouva ruší dosavadní pilířovou strukturu. Tzv. komunitarizace druhého a třetího pilíře znamená přesun dalších kompetencí z oblasti mezivládní spolupráce do struktur a mechanismů nadnárodního Evropského společenství. Posílí se tak unijní spolupráce v oblasti policie a justice a otevře se cesta mimo jiné k harmonizaci trestního práva. Evropský soudní dvůr, Evropský parlament i Evropská Rada získají více rozhodovacích práv na úkor národních soudů, parlamentů a vlád.
Totéž platí pro oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky, tedy dosavadního druhého pilíře Evropské unie. Smlouva ustavuje funkci Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. A to fakticky se stejnými kompetencemi jaké měl mít ministr zahraničí Evropské unie v zamítnuté Ústavní smlouvě a které zasahují jak do kompetencí Evropské rady, tak Evropské komise.
Smlouva dále dává Evropské radě pravomoc jednomyslně rozhodnout, že hlasování kvalifikovanou většinou se u společné zahraniční politiky může rozšířit i bez změny základních smluv pouhým exekutivním aktem. Výjimku tvoří pouze obranné a vojenské záležitosti. Lisabonská smlouva také zahrnuje ambici k výraznému posunu v oblasti potenciální vojenské obranné spolupráce. Po vzoru Washingtonské smlouvy stanoví povinnost pomoci napadenému členskému státu všemi prostředky.
Nakonec, ale ne v poslední řadě přijetím Lisabonské smlouvy přijdou členské státy o možnost předsedat Unii.
Smlouva zavádí funkci předsedy Evropské rady, který nahradí dosavadní rotující půlroční předsednictví členských států. Přitom naše předsednictví ukázalo, že i nové a relativně malé země mohou úspěšně zvládnout předsednictví, dokonce i v těžkém čase krize. Na druhé straně právě ostudné neodpovědné hlasování o pádu vlády uprostřed předsednictví dodalo zastáncům zřízení funkce předsedy Evropské rady ty nejpádnější argumenty.
Toto je tedy stručné shrnutí nákladů, neboli argumentů, proč říci Lisabonské smlouvě NE. Ujišťuji vás, že si jsem jejich váhy plně vědom,. Jsem si vědom nikterak malé výše ceny, kterou máme případně zaplatit.
Řekl jsem v úvodu, že naše vláda udělala maximum pro to, aby cenu za Lisabonskou smlouvu snížila. Dovolte mi nyní podepřít toto tvrzení argumenty.
Vláda sjednala Lisabonskou smlouvu z pověření prezidenta republiky v situaci, kdy takzvaná Ústava pro Evropu s výraznými federativními prvky byla odmítnuta ve dvou po sobě jdoucích referendech ve Francii a Nizozemí. Po neúspěchu tohoto projektu hledala Evropská unie jiné řešení, přičemž tlak na institucionální reformu byl naprosto enormní a zastiňoval a odsunoval řešení jiných, velice naléhavých politických úkolů. Sám jsem tuto diskusi nazýval mlhou, cudně zakrývající daleko větší problémy EU a umožňující zneužít a odmítnout pokusy o řešení těchto problémů oblíbenou mantrou o neexistenci Reformní smlouvy.
Německé předsednictví si tuto reformu vzalo za svou prioritu a vyvinulo obrovskou energii, aby jednání dotáhlo do konce. Česká vláda se na těchto jednáních aktivně podílela a maximálně využívala prostor, který měla k dispozici. Zdůrazňuji, že to bylo vůbec poprvé, kdy se Česká republika účastnila jako plnoprávný - nejen aktivní - hráč debaty o budoucí podobě primárního práva EU.
Díky naší aktivitě a spolupráci s ostatními podobně smýšlejícími členskými státy se nám podařilo dosáhnout určitého snížení konečné ceny za Lisabonskou smlouvu.
Podařilo se nám prosadit posílení úlohy národních parlamentů ve fungování Evropské unie. Budou tak moci promluvit do legislativního procesu, který byl dosud pouze doménou Evropské rady a Evropského parlamentu.
Z iniciativy České republiky byla smlouva doplněna o princip oboustranné flexibility, který umožňuje přenos pravomocí zpět na úroveň členských států, pokud se jejich výkon na úrovni Evropské unie ukáže jako neefektivní. K tomu může dojít buď prostřednictvím změny zakládajících smluv, nebo prostřednictvím zrušení legislativních aktů. Zejména z důvodu porušení principu subsidiarity nebo proporcionality.Ano, může se to zdát být pouze kosmetická úprava. Ale je to vůbec poprvé, kdy evropské primární právo připouští přesun kompetencí zpět na národní úroveň. Dosud smlouvy pouze obsahovaly jednosměrný úprk směrem ke "stále užší unii".
Česká republika také připojila ke smlouvě jednostrannou deklaraci zdůrazňující restriktivní výklad Listiny základních práv Evropské unie, na kterou smlouva odkazuje. Tím jsme zabránili případnému dvojímu výkladu a expanzi práv a nároků nové generace.
Do smlouvy se již nedostaly kvazistátní symboly, na které aspirovala zamítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu.
Vláda také okamžitě reagovala na nález Ústavního soudu z 26. listopadu 2008, v němž formuloval nutnost zvýšení parlamentní kontroly činnosti vlády v rámci Evropské unie. Připravili jsme tzv. Lisabonskou novelu jednacích řádů Senátu a Sněmovny, která tuto posílenou kontrolu zaručuje. Nový mechanismus vázaného mandátu pro vládu zajistí, že kabinet nebude moci dát souhlas s rozšířením pravomocí Unie na základě přechodových klauzulí, tzv. passerel, a rozšířené klauzule flexibility bez výslovného, aktivního souhlasu obou komor Parlamentu.
Tím jsme zaručili na vnitrostátní úrovni rozhodující postavení Parlamentu České republiky při případném využití těchto flexibilních mechanismů Lisabonské smlouvy. Ty se v průběhu diskusí při ratifikačním procesu nejen u nás, ale i v jiných členských státech, ukázaly jako jedny z nejproblematičtějších míst celé smlouvy.
V průběhu ratifikačního procesu jsme také vnímali obavy některých politických subjektů z extenzivního výkladu Listiny základních práv a svobod a z možného prolomení poválečného československého zákonodárství. Plně jsme proto využili síly našeho předsednictví a do závěrů březnové Evropské rady jsme po tvrdých diskusích zejména s rakouskými a německými partnery prosadili odkaz, že aplikace Listiny musí vždy respektovat obecné zásady práva včetně zásady subsidiarity a zákazu retroaktivity.
Kvůli transparentnosti jsme se rozhodli předložit Listinu základních práv a svobod Evropské unie oběma komorám parlamentu spolu s Lisabonskou smlouvou. Přestože formálně není její součástí a Smlouva na ni pouze odkazuje. Vláda se nedomnívá, že to představuje z pohledu ústavních procedur problém. To ostatně potvrdil ve svém nálezu i Ústavní soud. Co se týká dopadů Listiny, je podstatné, že nijak nerozšiřuje pravomoci Unie vymezené ve Smlouvách. Nezvyšuje tedy onu cenu, kterou zaplatíme za Lisabonskou smlouvu.
Tímto jsem ukončil svůj výčet na stránce nákladů Lisabonské smlouvy a výčet toho, co jsme učinili pro jejich snížení. Nyní se dostávám k nákladům, které by přineslo její nepřijetí.
Především musím sám za sebe říci, že odmítnutí Lisabonské smlouvy v té podobě, v jaké jsme ji vyjednali, bych považoval za znak pasivního přístupu k Evropské unii. Já pasivitu z principu odmítám. Jak pasivitu ve formě bezmyšlenkovitého přijímání všeho, co k nám přijde z Bruselu, tak pasivní rezistenci, jakési automatické zaujímání obranného postoje. Jsem přesvědčen, že pasivita se nevyplácí a že cena za ni je ta nejvyšší možná. Pasivitou ještě nikdo nic nevyhrál a ničeho nedosáhl.
My jsme zvolili aktivní přístup. Při realistickém zvážení našich možností a politické situace v Evropské unii jsme se rozhodli nebýt žábou na prameni, ale naopak se snažit v maximální míře ovlivnit podobu Smlouvy.
Pokládám se za zahraničněpolitického realistu. Lisabonská smlouva je v současné době realitou, žádné jiné řešení nebylo a není na stole. Přičemž zjevná politická objednávka na reformu fungování Evropské unie, živená oněmi realpolitickými motivy, které jsem již zmínil, by se prosadila tak jako tak. A rozhodně tu platí stará konzervativní pravda, že každá změna je k horšímu. Každá nová smlouva je horší než ta předchozí a lepší než ta budoucí.
Když říkám, že jiné řešení není na stole, míním tím, že na stole není ani "řešení" ve formě odmítnutí Lisabonské smlouvy. Dosáhli bychom pouze toho, že ona drtivá většina zemí, které si takovou úpravu přejí, by prosadila svou jiným způsobem, pro nás nepochybně ještě méně příznivým. Posílily by se totiž tendence na rozdělení EU na integrační jádro a periferii, což pro nás není výhodný model. Žene nás do sféry vlivu Moskvy, či ještě spíše nám nedává šanci se z této poválečné evropské architektury vymanit. Tvrdím, že postjaltský a postteheránský proces,nastartovaný po pádu železné opony by tak byl fatálně přerušen a naše euroatlantické zakotvení ohroženo. Asi ne zítra, ale možná už pozítří.
Navíc bychom ztratili své spojence. Země jako Polsko, Dánsko, Nizozemsko, Švédsko, Velká Británie… Ty spolu s námi sdílejí potřebu liberálnější, flexibilnější Unie. Nesouhlasí s federalizací a utužováním disciplíny. Přesto s touto smlouvou nemají zásadní problém a naše NE by nepochopily.
A my přece potřebujeme spojence. Když jsem tu mluvil o aktivním přístupu, měl jsem tím na mysli schopnost získávat většinu pro naše záměry, být subjektem řešení pro Evropu, nikoli jeho objektem. My přece potřebujeme měnit EU daleko více, než staré a velké státy, protože nám vyhovuje daleko méně, než jim. Nám by nijak nepomohlo schovávat se za právo veta a snažit se takzvaně bránit nejhoršímu. My musíme umět spolu s ostatními vytvářet ony kvalifikované většiny, ne se jich bát. Ostatně i v dnešní realitě Evropských rad je právo veta v praxi fakticky neuplatnitelné. To vám potvrdí každý, kdo o tom něco ví.
O skutečné podobě EU nakonec nerozhodují smlouvy, ale reálné chování politiků. Idea Unie coby stále úžeji integrovaného celku v duchu hesla "one size fits all" je fakticky mrtvá. Realita dnes směřuje ke koncepci více "flexibilní" či "variabilní" integrace, která daleko lépe odpovídá situaci, kdy v rozšířené a heterogenní Evropě vznikají různorodá zájmová uskupení a aliance členských států. My jsme se naučili v těchto aliancích pohybovat, naučili jsme se prosazovat naše národní zájmy. My se nemusíme schovávat v koutě a hrozit právem veta.
Skoro se mi chce říci: schvalte Lisabonskou smlouvu! Způsobí totiž konec současného charakteru integrace. Svým centralistickým charakterem v žádném případě nereflektuje současnou praxi evropské politiky. Tato striktní lisabonská svěrací kazajka bude pouze akcelerovat již dnes patrné tendence některých států postupovat po evropské stezce pouze do té doby, dokud je to výhodné. Pokud je společný postup proti národním zájmům členských států, stále více se uchylují k individuálním řešením. Věřte, že o tom jako předseda Evropské Rady vím úplně všechno.
Nejde jen o nás. Krach Lisabonské smlouvy by znamenal definitivní konec naší klíčové priority, jíž je další rozšiřování Unie. Řada starých zemí se ho obává, klade se zbytečné a zástupné podmínky a bez reformy institucí na něj nikdy nepřistoupí.
Jenom zopakuji! V situaci, kdy na východě stále asertivnější Rusko posiluje své sféry vlivu, není vůbec odpovědné zpochybnit rozšiřování Evropské unie. A navíc vyvolat hrozbu štěpení na jádro a periferii. Všem zemím na východ od Německa a Rakouska by pak hrozilo oslabení jejich západních vazeb a posun do ruské náruče. Jestliže mé výhrady k Lisabonské smlouvě jsou diktovány starostí o naši svobodu, pak důsledky jejího nepřijetí by pro naši svobodu byly daleko fatálnější.
Nakonec jsem si nechal další a aktuálně asi nejzávažnější důvod PRO Lisabonskou smlouvu. Po ostudném sesazení vlády uprostřed předsednictví si již nemůžeme dovolit další ostudu. Když sečtu všechny, i jen hypotetické náklady, které může přinést tato smlouva, stále půjde o setinu škod, které nám způsobil tento neodpovědný a cynický krok. Tyto škody se již staly a jsou nevratné. Neuvěřitelným způsobem jsme oslabili naši pozici a posílili tábor eurofederalistů. Čeští socialisté jasně a definitivně prokázali, že za jejich hloupou, lacinou proevpropskou rétorikou je pouze snaha naplnit jejich letitý sen o internacionálním charakteru socialistických bludů. Proletáři všech zemí spojte se, to je jejich evropská politika. Hovoří-li tito lidé o jistotách, víme dnes už zcela jistě o jaké jistoty jde. Jistota ostudy, jistota ztráty prestiže, jistota života na dluh, jistota závislosti, jistota malosti. Svědčí o tom i tato citace ze včerejších Financial Times: "Pokud český Senát neodsouhlasí Lisabonskou smlouvu, poškodí to ještě více českou národní reputaci a uvrhne Evropskou unii do stále větší nejistoty". Nebo namátkou včerejší El Pais: "EU potřebuje v době krize silné dynamické předsednictví. České předsednictví (já podotýkám, že až po pádu vlády) nedosáhlo ani toho, aby lídři jezdili na summity". A mohu pokračovat z dnešního Le Figara a slova Nicolase Sarkozyho: "Díky českému předsednictví (znovu myšleno oslabeného pádem vlády) se stala Evropa neviditelnou na politické mapě světa."
Pokud máte teď tady obavu, že Lisabonská smlouva poškodí naše národní zájmy, tak vás chci ubezpečit, že už se stalo, bez toho, že by Lisabonská smlouva platila a my víme kdo, kdy a proč to udělal.
Ztratili jsme vše, čeho jsme dosáhli za dva roky tvrdé dřiny a nahráli jsme těm, kteří od počátku tvrdili, že malá postkomunistická země nemůže řídit EU.
Pokud bychom zamítli Lisabonskou smlouvu, dodali bychom jim další munici. Znovu opakuji, nestojíme tu my Češi, proti všeobjímající Evropské unii. Jsme jednou z 27 zemí, z nichž každá prosazuje svůj národní zájem a Lisabonská smlouva je pouze jedním z výsledků tohoto neustáleho hledání konsensu.
Uvedl jsem tu poctivě argumenty pro i proti. Pro mě je výsledný součet jasný. A nikoli pouze proto, že jsem Lisabonskou smlouvu jménem České republiky podepsal a jsem tedy zavázán ji prosazovat. Měřeno naším českým národním zájmem jsou prostě daleko vyšší náklady nepřijetí, než přijetí. Lapidárně bych to shrnul do jedné věty: Lisabonská smlouva prosazování našich národních zájmů poněkud ztíží, její zamítnutí je znemožní.
Jako premiér České republiky jsem po tvrdém vyjednávání smlouvu podepsal a logicky a se vší odpovědností podporuji ratifikaci.
Jako předseda Občanské demokratické strany a poslanec jsem přes všechny výhrady, spíše politicky a rozumem, než s přesvědčení a srdcem, hlasoval pro. A jako člověk, demokrat a občan České republiky, těm z Vás, kteří jsou svobodní, nezávislí, aktivní, prozápadní a odpovědní, doporučuji totéž!
Děkuji vám za pozornost.
