V krajině severně od Prahy leží dvacet centimetrů sněhu, v noci klesá teplota až k minus patnácti stupňům pod nulou. A místním lidem se zanedbaných vojáků zželí. Krom jídla jim darují třeba i peníze. Sověti nakoupí alkohol.
Je několik minut před polednem. Velitel vozidla, čerstvě devatenáctiletý mladší seržant Ivan Filipovič Zinčuk, syn kolchozníka ze vsi Ščekičin v Rovenské oblasti Sovětského svazu, se opilý oddělí od skupinky svých kumpánů a zamíří k nedalekému nádraží.
Zde se nejprve střetne s železničářem Eduardem Křivánkem. A z dosud neznámých pohnutek na něj vytáhne pistoli vzor Makarova ráže 9 mm a přiměje ho pokleknout. Pak poodstoupí deset metrů za něj, natáhne zbraň a zbaběle vystřelí. Muž padne čelem k zemi do rozhrabaného sněhu. Má však mimořádné štěstí. Namol opilý Zinčuk mu pouze prostřelí pracovní kalhoty.
Jenže tím jeho řádění nekončí. Desátník překlopýtá koleje a vpadne do drážního domku hradla č. 1, kde zrovna slouží dvacetiletá signalistka Československých drah Jaroslava H. Zinčuk se agresivně na dívku sápe. Té se však podaří dotírajícího muže odstrčit a uzamknout se v místnosti. Několik minut se nic neděje.
"Posléze hradlářka pokračovala ve své práci a stavědlo č. 1 v železniční stanici Nelahozeves odemkla. V tom spatřila, že se Zinčuk na místo vrací. Požádala proto telefonicky výpravčího vlaků ve stanici, aby jí poslal někoho na pomoc. To již Zinčuk za sebou uzamkl stavědlo, když ponechal klíč ve dveřích, vrhl se na ženu, osahával ji na prsou a snažil se ji povalit na zem. Přitom se poškozené podařilo otevřít dveře a klíč vyhodit otevřeným oknem ven," popisuje zpráva o stavu kriminality na území ČSR adresovaná výboru právní ochrany občanů České národní rady - což tehdy byl zákonodárný sbor České socialistické republiky.
Zinčuk ohrožuje napadenou ženu pistolí. Zápasí s ní na zemi a snaží se ji vysvléct. Lehce po čtvrt na jednu své kolegyni přispěchá na pomoc pět železničářů zalarmovaných výpravčím. První vstoupí do domku jedenapadesátiletý František Pachta, za ním se tlačí o rok starší Alois Šuta.
"V tom Zinčuk vytáhl pistoli a se záměrem jmenované zastřelit, vypálil po každém z nich ze vzdálenosti dva až pět metrů po jedné ráně. Přitom František Pachta utrpěl průstřel břicha a jater, spojený s krvácením do dutiny břišní a následným těžkým zánětem pohrudnice," upřesňuje odvolací rozsudek Vyššího vojenského soudu v Příbrami.
Zatímco těžce zraněný Pachta vycouval ze dveří a zhroutil se před domkem, zvedl desátník pistoli a zamířil na Šutovu hlavu. Ten se při třesknutí instinktivně nahrbil. Díky svému reflexnímu trhnutí a také krkolomné pozici a silné opilosti střelce přežil. Projektil mu prošel pravým ramenem a vyšel u lopatky. Zachránci se dali na útěk. Voják strčil pistoli do kapsy kabátu a dál se pokoušel Jaroslavu H. znásilnit.
Epizodu si můžete pustit také jako podcast. Celou verzi najdete na HeroHero.
Dívka však prokázala mimořádnou odvahu a bojovnost. Při zápase, který trval dlouhé minuty, se Zinčukovy zbraně zmocnila. "Podařilo se jí pistoli vytáhnout z jeho kabátu. Snažila se ho střelit do boku. Protože byla pistole zajištěna a neuměla s ní manipulovat, vyhodila ji otevřeným oknem ven. Zinčukovi se čin nepodařil," líčí zpráva pro parlamentní výbor.
Pět minut po třinácté hodině doběhli na místo npor. Vasil Vasiljevič Dobrovskij a mladší seržant Viktor Erichovič Freza, kteří se na opilého druha vrhli a drželi ho na zemi do chvíle, než dorazila přivolaná hlídka Veřejné bezpečnosti z Kralup nad Vltavou.
Zraněným zaměstnancům Československých státních drah poskytl na místě první pomoc lékař z nedalekých Veltrus, pak byli převezeni do nemocnice ve Slaném.
Na místo se krom příslušníků obvodního oddělení VB v Kralupech sjeli i jejich kolegové z Prahy a vyšetřovatelé z Mělníka, kteří provedli ohledání místa činu a výslechy přímých svědků ze skupiny zaměstnanců Československých drah. Do Nelahozevse dorazil i obvodový vojenský prokurátor pplk. Zázvorka, který případ převzal k dalšímu šetření a zahájil trestní stíhání zadrženého Zinčuka pro pokus znásilnění a dvojnásobný pokus vraždy. Pachatel skončil ve vazbě pražské ruzyňské věznice.
Ve středu 30. dubna 1969 odsoudil Vojenský obvodový soud v Praze desátníka Ivana Filipoviče Zinčuka k jedenáctiletému vězení ve II. nápravně výchovné skupině. "Obžalovaný byl zároveň zavázán nahradit způsobenou škodu, a to Okresnímu ústavu národního zdraví Mělník ve výši 10 136 korun. Jaroslavě H. 50 korun a Aloisu Šutovi 380 korun. Obžalovanému bylo uloženo nahradit škodu i Františku Pachtovi ve výši 644 korun a 20 halířů. S dalším nárokem na náhradu škody byl tento poškozený odkázán na řízení ve věcech občansko-právních," konstatuje odvolací soud, který se konal o téměř dva měsíce později.
Půl roku od začátku srpnové okupace a v době plíživého nástupu husákovské normalizace nebyl takový postup československé justice rozhodně obvyklý, protože trestné činy sovětských vojáků zpravidla řešila Moskva, a nikoliv Praha. Rozhodnutí tuzemských soudů se navíc k brežněvovskému Kremlu nestavělo nijak servilně, a to ani navzdory apelům obhajoby, že je obžalovaný voják duševně nezralý, navíc byl při činu opilý a na nic si nepamatuje.
Obhájkyně Zinčuka rovněž zpochybňovala jeho účast při první střelbě na klečícího železničáře Křivánka a odvolávala se na fakt, že ani poškozený, ani jeden přímý svědek činu obžalovaného při konfrontaci nepoznali, navíc chyběl motiv. Nicméně soud I. stupně i následný Vyšší vojenský soud o pachateli střelby na Křivánka vůbec nepochyboval. Nepřímé důkazy byly jednoznačné. Vše sedělo. Zinčukovi proto v rozsudku zůstaly tři útoky naplňující skutkovou podstatu trestného činu vraždy.
Ivan Zinčuk před soudem prohlásil, že svého činu lituje a že by k němu nedošlo, kdyby nebyl opilý.
Ale soudní senát jeho slova neoblomila:
"Desátník Zinčuk dopustil se společensky nejnebezpečnějšího trestního jednání. Spáchal více trestných činů, přičemž projevil mimořádnou sveřepost a brutálnost. Několikráte opakoval pokus vraždy. Jedná se o anomální dráždivou osobnost, u které v kritické době proběhla podnapilost těžšího stupně."
Odvolání bylo 24. června 1969 zamítnuto jako ve všech směrech nedůvodné. "Odvolací soud označuje za nepochybné, že se obžalovaný v kritické době pokusil donutit násilím k souloži poškozenou Jaroslavu H., fyzicky likvidovat Františka Pachtu a Aloise Šutu, kteří jí přišli na pomoc, a neměl žádných pochyb o skutečnosti, že to byl též obžalovaný, který se pokusil zastřelit občana Eduarda Křivánka."
Trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků předseda soudu potvrdil s dovětkem, že odpovídá zákonu a také plně vyjadřuje společenskou nebezpečnost jednání, kterého se obžalovaný dopustil.
Násilí spáchané sovětským vojákem nebylo po okupaci republiky ojedinělé, terčem se Čechoslováci stávali jak pro opilé, tak pro dezertující vojáky. Podle nedávných zjištění vojenských historiků Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha zavraždili okupanti minimálně dvanáct československých občanů. Nejotřesnější událost se odehrála v Břuchotíně na Olomoucku, kde v dubnu 1981 zběhlý vojín utloukl kladivem dvě malé děti a jejich matku. Okolnosti tohoto případu popisuji v jednom z předchozích dílů podcastu podivné zločiny.
Komunistický režim měl přitom nejvyšší zájem na tom, aby se vraždy a jakákoliv agrese ze strany okupantů co nejvíce utajily. Obával se napětí, které by zprávy o násilných úmrtích mohly ve společnosti vyvolat.
"Nelahozeveský případ je zajímavý nejen jako ukázka ohrožení občanů, ale i kvůli veřejnému projednání věci před československým soudem a výkonu trestu sovětského vojáka v československém vězení. K tomu v dalších letech již nedocházelo," upozornil před lety v mé reportáži České televize historik Prokop Tomek, který případ objevil v archivech při mapování československých obětí sovětské okupace.
