Ačkoliv motiv zrození a naděje akademické sochařky a medailérky Marie Uchytilové-Kučové v soutěži na podobu mince nezvítězil, tehdejší ministr financí komunistické vlády z něj byl tak nadšen, že ražbu nakonec prosadil. Aniž by tušil, že se za vším skrývá tichý protest autorky.
Uchytilová-Kučová, sochařka známého památníku lidických dětí, totiž do návrhu vtiskla podobu Bedřišky Synkové, politické vězeňkyně, jejíž trpký osud jí svěřila zdrcená Bedřiščina matka.
Čtvrtek 31. března 1955. U Krajského soudu v Praze se odehrává hlavní líčení s osmnácti mladými lidmi, členy komunisty zakázané skautské organizace Junák. Mezi obžalovanými je i Bedřiška Synková, která vedla dívčí družinu, později i střediskovou radu. Ve vazbě je už od srpna předchozího roku.
Ve skutečnosti jde o žalostné, zinscenované divadlo. V kulisách 50. let totalitního Československa nic neobvyklé. Předseda senátu pronáší řeč plnou ideologických blábolů.
"Buržoazie, která vládne v kapitalistických státech, aby udržela své panství, používá v třídním boji proti dělnické třídě a pracujícímu lidu kromě surového násilí a teroru i různých ideologických prostředků, aby udržela pracující v poddanství kapitalistických vykořisťovatelů. Jedním z takových nástrojů buržoazie je skautské hnutí, které vzniklo v Anglii a které zejména mládež méně početných národů vychovávalo k obdivu k Velké Británii a USA. Tímto způsobem potlačovalo národní sebevědomí a vychovávalo mladé lidi k tomu, aby uznávali nadřazenost Anglosasů."
V době komunistické nadvlády bylo v Československu v důsledku protikomunistických aktivit trestně stíháno více než 700 skautů a skautek, z nichž bylo deset popraveno.
Obžalovaní skauti z pražské Michle, Nuslí či Strašnic se provinili hlavně tím, že se nesmířili se zákazem činnosti a nadále se scházeli a organizovali. Slovy totalitní justice se spolčili k pokusu zničit nebo rozvrát lidově demokratické státní zřízení republiky, které je zaručeno ústavou, čímž spáchali trestný čin velezrady.
Dva hlavní, byť do velké míry domnělé vůdce a čerstvě dvacetiletou Bedřišku odsoudí k desetiletému žaláři. Ostatní vyváznou s tresty jen o něco nižšími.
"Postupovali zcela v intencích nepřátelské propagandy řízené zrádnými emigranty ze zahraničí proti našemu státu a postavili se zcela na stranu vyslovených nepřátel naší republiky," blouzní předseda soudního tribunálu.
Co tedy studentka vyšší průmyslové školy Synková, která v době zatčení stále bydlela u rodičů na Pankráci, a její kamarádi tak velezrádného republice ovládané komunisty provedli?
Rozbili vitrínku komunistické strany v Michli, ve Všenorech a v osadě Hatě. Pomocí ruční tiskárničky vytiskli tři stovky letáků, kde se vymezovali vůči KSČ a totalitnímu režimu.
V zápise z hlavního líčení je kromě tohoto krátkého výčtu rovněž zaznamenáno, že se skupina postupně osmělovala k provádění vážnějších akcí, které měly již přímo narušovat chod veřejných zařízení. Mladíci vypustili pneumatiky autobusu v Jílovém u Prahy a v Nové Hospodě. U nedalekého Želivce a později u Těptína pak přestřihli telefonní linku "takže nastala skutečná porucha v provozu vedení".
Podle prokurátora také hodlali odstranit obrovský nápis "Ať žije Stalin", který tehdy visel na Vyšehradských hradbách.
"Pod vedením Synkové plánovali členové tajné skupiny protistátní akce, jako například začátkem roku 1953 se pokoušeli vniknout na návrh obviněné do skladiště vojenských telefonů na Smíchově, dohodli se na zapálení skladiště dřeva na Žižkově," píše se v obžalobě. Prokurátor Bedřišce rovněž připsal autorství nápadu: ukrást za Prahou stany. Nic z toho se však neuskutečnilo.
I tak měl soud jasno:
"Nezáleží na tom, že obvinění k vlastnímu pokusu o zničení lidově demokratického zřízení ještě nepřikročili, neboť stačí již to, že k takovým útokům činili přípravy, respektive se na nich dohodli. Společenská nebezpečnost trestné činnosti všech obviněných je mimořádně velká, zvlášť přihlédne-li se k tomu, že činnost obviněných zasáhla rušivým způsobem mezi naši mládež a že obvinění povětšinou projevili v protistátní činnosti houževnatost."
Nastíněné akce začaly a zároveň skončily už tím, že o nich skauti jen hovořili. Jak už před časem autor textu popsal v Mf Dnes: Ze stovek stran výslechů, dochovaných v Archivu bezpečnostních složek, je jasně patrné, že šlo spíše o mladickou naivitu a jakési silácké nápady, které měly blíže hecování mezi dorostenci než skutečným činům. A Synková se provinila tím, že o nich věděla.
Ovšem skupině před soudem mimořádně přitíží, že její členové během dvou let shromáždí několik - zpravidla starých - pistolí a nemnoho nábojů. Většinu přinese jeden z kamarádů ze zbrojařského podniku v Praze, v němž pracuje jako puškař. Často ale junáci vzájemně o existenci zbraní neměli povědomí. V bytě rodičů měla minimálně několik dní schovanou pistoli i Synková. Ale při sérii tvrdých výslechů zarputile zapírala a nepovolila až do hlavního líčení v březnu 1955.
"Všichni obvinění až na Bedřišku Synkovou výše uvedenou trestnou činnost v podstatě po skutkové stránce doznávají. Synková jakoukoliv trestnou činnost popírá, přesto, že je usvědčována výpověďmi jednotlivých spoluobviněných. Houževnatě například popírá i uchovávání zbraní, i když je tváří v tvář usvědčována," líčí obžaloba.
Až v průběhu soudu a po domluvě s obhájcem Bedřiška Synková pod tíhou svědectví vinu za přechovávání zbraní připustí. A doplní, že pistoli měla u sebe jen proto, že se jí líbila a že ji stejně nakonec po několika dnech vyhodila její sestra Hana do vod Vltavy.
Předseda senátu Krajského soudu v Praze ji označí za zvlášť nebezpečnou a - jak už bylo řečeno - odsoudí na deset let za mřížemi a k propadnutí veškerého majetku. Odvolací soud jí pak o pět týdnů později trest o dva roky sníží.
Bedřiška Synková je propuštěna na prezidentskou amnestii 27. května 1959. Je jí čtyřiadvacet let a má za sebou bezmála pět let věznění.
Ale komunistická Státní bezpečnost ji z hledáčku nepouští. Dále ji sleduje, sbírá informace. Jeden z jejích vrstevníků, spolupracovník StB, v březnu 1961 napíše do hlášení:
"Po návratu z věznice je z ní úplně jiná osoba, než-li jaká byla dříve. Vyhýbá se jakémukoliv styku s lidmi, a to nejen s cizími, ale i s vlastními příslušníky rodiny. Je velmi apatická ke každému dění a událostem. Od doby návratu z vězení ještě neprojevila o nic zájem a pohybuje se jako ve snách. Již se na ni obrátili i její bývalé kamarádky a kamarádi, ale se žádným nemluvila a dosti hrubě je odbyla."
Bedřiška Synková se snaží vést nenápadný život. Pracuje jako správcová domu na pražském Spořilově, vdá se za Evžena Hoffmanna, topiče OPBH, v únoru 1967 se jim narodí syn Albert.
"Provedeným šetřením v jejich bydlišti bylo zjištěno, že měli dobrou pověst a žili spořádaným životem. Ze strany občanů není k jejich rodině žádných záporných připomínek," praví zápis Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti.
V srpnu 1968 do Československa vtrhnou okupační armády Varšavské smlouvy. Již koncem září rodina využije cestu za přítelem do Německé spolkové republiky a domů se už nevrátí. Hoffmannovi žijí nedaleko Curychu ve Švýcarsku, kam už před nimi emigrovali i Bedřiščiny rodiče. O devět let později je s manžely zahájeno trestní stíhání a vzneseno obvinění pro trestný čin opuštění republiky. Do Švýcarska ale československé úřady nedosáhnou. Bedřiška veřejně vystupuje proti komunistickému režimu a sovětské okupaci.
Několik odsouzených skautů požádá v první polovině 70. let o přezkum dvacet let starého rozsudku. Odvolací soud nakonec konstatuje, že verdikt krajského soudu z 31. března 1955 byl zrušen jako vadný, protože závěry v původním řízení byly nepodloženými domněnkami a okolnosti trestného činu velezrady se ve skutečnosti vůbec neprokázaly.
Synková žijící v emigraci se do pádu komunismu v Československu oficiální rehabilitace nedočká. Přesto se její životní příběh díky jednokorunové minci vymyká. Je totiž mimořádným historickým paradoxem, že nespravedlivě odsouzená dívka měla jakýsi pomníček v peněžence každého Čechoslováka.
