Kardinál Duka v řeči pronesené na svátek svatého Václava ve Staré Boleslavi uvedl, že naději vidí v tom, že ve volbách promluví mlčící či umlčovaná většina. Myslíte si, že promluvila?
Kázání kardinála Duky považuji za moudré a statečné. Umlčovaná většina, myslím, nepromluvila, protože znám mnoho lidí, kteří se neodváží promluvit ani v tajných demokratických volbách z pro mne těžko pochopitelného strachu před kýmkoli opravdu silným. Toho celkem pochopitelně vidí v pragmaticky přímočarém vůdci ANO.
Ale co když mlčící většina promluvila právě ve prospěch Andreje Babiše?
Pokud mlčící většina svobodně promluvila, je jasné, že za Andrejem Babišem stojí masivní část společnosti volající po vládě silné ruky a neuvažující o tom, že časem může být i příliš silná.
O čem podle vás výsledek voleb vypovídá?
O mnohém. O naprosté neschopnosti účinně argumentovat proti populistické demagogii vedené pragmaticky dokonalou profesionální, nakonec vlastně reklamní firmou. Po vítězství to dal lídr Andrej Babiš najevo objetím šéfa své kampaně. Ostatní dobře makali, ale ten to vymyslel. Vypovídá to zároveň o vyprázdnění pojmu politického života a veřejného života. Veřejný život nelze převést na skandály soukromého života politických veličin a kulturních hvězd. Třetí, o čem výsledek, ale především průběh vypovídá, je velká dezorientace a kromě výjimek propastná nevzdělanost všude.
Myslíte tím politiky, voliče či novináře?
Nevyčítám novinářům, že vysvětlují situace, o kterých nevědí dost. Vadí mi jejich suverenita držitelů plné pravdy, když vědí tak žalostně málo. Nevzdělanost dále komplikuje orientaci. Jak chcete orientovat čtenáře, když si pletete fašismus a nacismus, když nevíte, co byla dohoda Molotov-Ribbentrop, a nevíte nic o pojmech jako tolerance, ekumena nebo o rozdílu mezi univerzalitou a globalizací.
To je příkrý odsudek…
Neříkám to jako odsudek a neříkám to rád. Konstatuji ovšem, že to všechno vede k naprostému zmatku lidí, kteří chtějí být informováni a poučeni, aby mohli zaujímat své pozice.
Co vás na výsledcích voleb nejvíc překvapilo?
Překvapivá byla míra výsledků, které jsem více méně předpokládal. Šlo o míru propadu sociální demokracie. Prosadila se diskreditace nesplnitelných předvolebních slibů, což je ke cti voličů. Dále velký úspěch Tomia Okamury. Konečně byl nečekaný naprostý propad zelených.
Dají se číst výsledky voleb i tak, že Češi přestali věřit v polistopadovou demokracii?
Deziluze nad vývojem po listopadu 89 - mimochodem nejdřív jako reakce na zcela naivní nesplněná očekávání - se postupně stávala oprávněnější a narůstala ne jako nevíra v demokracii, ale přesně naopak, pro obavy o ni. Demokracie rychle ztrácela na síle i na kvalitě, což se v posledních dvou volebních obdobích vyhrotilo. Ještě bych připomněl, že demokracie s jakýmkoli přívlastkem, tedy i polistopadová, je vždy nějak podezřelá.
Polistopadová demokracie je podezřelá?
V jistém smyslu ano. Přívlastek vždy demokracii charakterizuje nebo určuje a ukazuje, jak byl použit demokratický rámec. Víme, že byla i lidová a národně socialistická. Demokratický rámec se totiž může naplnit čímkoli, včetně oligarchie a dokonce i diktaturou, pokud se chová decentně. Hodně lidí se mylně domnívá, že základním znakem demokracie je svobodně zvolená vláda, ale opravdu důležitá je její odvolatelnost.
Volby prokázaly, že v dnešní české společnosti silně rezonuje kritika Evropské unie a odpor k integraci. Katolická církev přitom v historii usilovala o univerzální křesťanskou Evropu - neměli by tedy křesťané víc hájit integrační proces a případně víc prosazovat jeho křesťanský náboj?
Kritika Evropské unie rezonuje v mnoha státech Evropy, nejen u nás, protože unie je ve vleku různých velkých ekonomických zájemců. Pro vlastní prospěch nařizují, respektive vynucují zavedení norem zcela zbytečných a nesmyslných, které vyloučí konkurenci jejich podnikání. Z novějších uvedu například zákaz vysavačů se silnějším příkonem ve chvíli, kdy má některá firma na skladě normě vyhovující vysavače, které však neodstraní špínu z koberců, je přece průhledné uličnictví korupčního charakteru. Běžní spotřebitelé a malí ohrožení výrobci pak pochopitelně rezonují ve smyslu, o němž mluvíte. Druhý problém, který zmiňujete, leží v tom, že je zásadní rozdíl mezi univerzálností a globalizací.
Můžete jej objasnit? Lidé přeci chápou Evropu jako něco obecnějšího než vlastní stát.
Spíš bych řekl, že lidé vědí, že Evropská unie je nadstát, který přestává být pro jednotlivé státy přínosný, ba právě naopak. Církev se vždy zabývala tím prvým, tedy usilovala o to, co bylo univerzální, a rozvíjela to, co je přirozeně zájmem každého člověka. Vůdčí myšlenkou tu bylo a je, že křesťanská duše usiluje o totéž, hledá a staví to. Integrační postup jde směrem přesně opačným. Jeho tvůrci vědí, co je nejvýhodnější a nejpraktičtější, a životy lidí se tomu musí podřídit. Církev nikdy nešla od mocenského, nikdy nechtěla lidi znásilnit. Šla naopak od všeplatných lidských potřeb a snažila se je uzákonit.
Proč tedy její koncept křesťanské Evropy uvadá?
Obhajovat křesťanské kořeny Evropy, i když o nich kde kdo mluví, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Upozornit razantně na nebezpečí islámu je jako politicky nekorektní vyloučeno a lidskoprávně je dokonce trestné. Problém Euroamerické oblasti je v tom, že zakazuje hájit svou vlastní identitu, tedy vlastně svou existenci.
Ale třeba Tomio Okamura chce se svou SPD zakázat v Česku islám. Co vůbec říkáte fenoménu Okamura a jeho nápadu zavést v naší zemi přímou demokracii?
Tomio Okamura žije pochopitelně v omylu. Uvědomit si, že je to člověk dvou kultur, je poměrně snadné. Zavést přímou demokracii je neústrojná výpůjčka ze Švýcarska. Tam vznikala a upevňovala se přijímáním řady svých důsledků více než tisíc let. Přenést současný tvar švýcarské společnosti k nám, kde se dějiny rovněž více než tisíc let vytvářely jinak, což vedlo ke zcela jinému tvaru politického rámce společnosti, je nemožné stejně jako vysazení olivových a palmových hájů poblíž polárního kruhu nebo rozšíření ledních medvědů ve Středozemním moři.
Ale obdobně asi nepatří do naší civilizace Okamurou prosazovaný zákaz islámu.
Teď vám asi nerozumím. Historicky s identifikační platností do naší civilizace patří, a to, že jsme ho vyloučili, je sebezáhubný výsledek dlouhého vývoje. Zákaz islámu v ČR je demagogicky přitažlivý bod programu, dnes však prakticky neproveditelný. Pokud by k tomu pan Okamura přistoupil, musel by počítat s tím, že se v jeho zemi rozhoří džihád v plné síle. Že vzhledem k počtu muslimů v zemi - byť je dnes relativně malý oproti západním zemím - by vyvolal jak tlak zemí, které mají muslimů více, tak i všech muslimů žijících v Evropě.
Blíží se prezidentské volby. Kdo by měl podle vás v lednu usednout na Hradě?
To nelze zodpovědět, protože neznáme všechny kandidáty. Mohu tedy jen obecně a typově odpovědět, že by byl lepší zkušený diplomat, než nezkušený pěvec nebo člověk dobře znalý bojů o získávání peněz z evropských fondů nebo ekonom s přesahem do mezinárodní sféry. Domnívám se však, že se ještě na poslední chvíli objeví další kandidáti s výraznější rétorikou a připraveností pro tuto funkci.
Jak dnes hodnotíte zavedení přímé volby hlavy státu před pěti lety? Byl to správný krok?
Zavedení přímé volby prezidenta způsobilo, že ústava skončila jako kočkopes. Do rámce parlamentní demokracie uvedla demokracii prezidentskou. Je to nesprávný a polovičatý přídavek, který se musí vymstít.
Co by podle vás mělo být hlavním úkolem příštího prezidenta?
Měla by to být snaha zklidnit situaci kolem chápání ústavy. To předpokládá chovat se jako TGM, který se obklopil právníky, především ústavními. Za druhé konat diplomatickou službu nezjednodušenou na ekonomicko-obchodní stránku diplomacie. Neobyčejně obtížným úkolem příštího prezidenta bude obnovit mravní a vzdělanostní prestiž tohoto úřadu a vytvořit si zázemí nezávislých, věcí znalých poradců, kteří svůj názor prezentují, ale neprosazují, jak tomu bylo například u Pátečníků prezidenta Masaryka.
Mnozí politici dnes při prezentaci svých názorů otevřeně lžou. Stačí si vzpomenout odůvodnění Hradu, že Miloš Zeman přiletěl pozdě na pohřeb slovenského prezidenta Kováče kvůli špatnému počasí, ačkoli bylo jasno. Případně na nedoložená tvrzení v kauze Peroutka či rozpor mezi slovy Andreje Babiše o nezávislosti jeho médií a obsahem zveřejněných nahrávek jeho hovoru s redaktorem. Proč si podle vás česká společnost zvykla tolerovat lhaní?
Příčinou je, že se posunul význam slova normální k významu slova běžný. Lže se všeobecně tolik, že se posunula norma. Normální je tedy lhát. Ono na tom i něco je. Přiznávám, že obhajoba pravdy je natolik obtížná i nebezpečná, že se stává abnormální. Normální je pak ovšem lhát a lži polykat. Jak se v takové společnosti pohybovat? Řeknu Vám, že mi vůbec, ale vůbec nevadí, když někdo lže, ale nesnáším, když mě nutí k tomu, abych mu věřil.
Mons. prof. PhDr. Petr Piťha, Csc., dr.h.c. (79)
V letech 1957 až 1966 vystudoval český jazyk, obecnou lingvistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Soukromě vystudoval katolickou teologii a na kněze byl vysvěcen tajně roku 1969 v Nizozemsku. V letech 1962 až 1990 působil na Matematicko-fyzikální fakultě UK, kde se podílel na zrodu oboru matematická lingvistika. Počátkem 90. let vedl katedru občanské výchovy na Pedagogické fakultě UK a v letech 1992 až 1994 byl ministrem školství ve vládě Václava Klause.
Od roku 1998 je v důchodu. Roku 2012 mu byl svěřen úřad probošta Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě Pražském. V současnosti je i poradcem pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky.
Zabýváte se výchovou k občanství, byl jste svého času ministrem školství. Proč mladá generace dala přednost třeba pirátům před tradičními pravicovými či levicovými stranami? Není to vlastně selhání učitelů?
Nemyslím, že by toto bylo selháním učitelů. Piráti jsou představitelé nové počítačové éry. Tím se stávají sympatickými pro mladou generaci, která věří počítačům daleko víc, než pirátům. Můj názor, že počítače a pokrok elektroniky nemůžou samy o sobě nic zlepšit, je pro mladou generaci většinou nepochopitelný.
Je aspoň něco, co vás na výsledcích uplynulých voleb potěšilo? Neboli - kde vidět naději?
Kromě marginálních drobnůstek mě nepotěšilo nic. Chápu zoufalou snahu zakončit rozhovor něčím pozitivním, ale mohu čtenářům nabídnout jediné: Jsem starý člověk, zažil jsem konec dvou diktatur, třetí skončí taky. Jsou totiž neživotné. Zásadní je nedat se zatlačit k diplomatickým dohodám a kompromisům. Se zlem se nevyjednává. Zlu se musí čelit. Všichni vědí, že jsem kněz. Naději čerpám z toho, že kdo odolá demagogii a následně i diktatuře - mám na mysli diktaturu mravně narušené společnosti - i kdyby ztratil život, bude žít ve spravedlivém světě království Božího. Vím ovšem, že to mohu jen přesvědčivě hlásat, přesvědčit nemusím nikoho, zvlášť v době, která hrdinstvím pohrdá a jako obtěžující je staví před tlustou čáru v dějinné paměti.
