reklama
 
 

Válečný Spitfire našel letní sídlo u Plzně. Hodina letu stojí až 150 tisíc, Česko má jediného pilota

23. 6. 2018 20:19
O britský Spitfire je na českých leteckých dnech velký zájem, u Plzně ikonický válečný stroj zakotvil díky náhodě a české připravenosti.

Mladá Boleslav - Znalci i pamětníci říkají, že zvuk toho motoru si nejde splést. Spokojeně přede, když se po travnaté ploše letiště vydává na start, když prolétne kolem vás, zní to nějak jako brrruuaamm - a mizí v dálce. Za chvíli je nad námi zas. Letí v náklonu, pak krouží akrobatický prvek, tomuhle letci říkají kubánská osma.

Na mladoboleslavském letišti nás není moc. Technici chystající zázemí na nastávající letecký den, členové aeroklubu, personál leteckého muzea, fotografové a já. Teď ale práce počká. Točíme se za stíhačkou na obloze jako slunečnice za sluncem, ze vzduchu na nás musí být zábavný pohled.

Co naplat, Spitfire je ikona.

Britský majitel Stephen Stead s ním pravidelně přes sezonu přebývá v Plzni-Líních. Na leteckých dnech Spitfire předvádí i Radim Vojta, jediný český pilot, který na válečném plnokrevníku v současnosti létá. A čeští fanoušci se ze slavné válečné stíhačky mohou těšit hojně.

"Je u nás poměrně hodně leteckých dnů, které mají o Spitfire zájem. 'Bázování' letadla v Česku je výhodné - letová hodina Spitfiru stojí 100 až 150 tisíc korun, pořadatelé leteckých dnů takto ušetří za drahé přelety z Anglie a zase zpátky. Díky tomu se Spitfire může objevit už i na menších leteckých dnech," říká po přistání a převlečení z kombinézy Radim Vojta.

Pod dřevěným přístřeškem s cedulemi odkazujícími na pozemní zázemí válečných perutí RAF není tak horko jako na ploše. Pár chlapíků nám pod nos voní s kávou, vedle debatují polští fotografové, občas někdo nedaleko cinká nářadím nebo startuje. Letiště mají atmosféru, co nejde popsat. Jen zažít.

Právě v Polsku možná oni spotteři "náš" Spitfire fotili, v květnu tam byl na dvou leteckých dnech. Do českého kalendáře mu kolem ledna, kdy se skládá program na novou sezonu, napsali pět leteckých dnů, čekají ho ještě představení v Kunovicích a Plzni.

Na první pohled by se mohlo zdát, že letounu něco typického schází: postrádá eliptické plné křídlo, které dává Spitfirům nezaměnitelnou siluetu. Stead a Vojta letos zkoušejí, jak létala takzvaná hloubková verze letounu, která měla křídla "zastřižená". S takto upravenými stroji přiletěli z Anglie po válce českoslovenští piloti domů.

"Část letových vlastností se zlepšila, třeba rychlost točení v podélné ose. Část je naopak horší, chová se to podle mě spíše jako stroj stavěný na útoky typu 'udeř a zmiz' než na velké manévrování," připouští Vojta, že ho odlišnost chování letadla po úpravě překvapila. Konce křídel jsou ovšem nasaditelné zpět a v budoucnu se vrátí.

Cesta šroubováku a hadru

V příběhu, v němž Stephen Stead se svým Spitfirem zakotvil v Česku, hrála roli šťastná náhoda i česká připravenost.

Anglický letecký nadšenec se v roce 2012 účastnil se Spitfirem leteckého dnu, kontaktoval ho Vojtův kamarád Jiří Horák: V Plzni na leteckém dnu nám z programu vypadl přislíbený Spitfire z Německa. Nechtěl byste k nám zaletět a stíhačku ukázat?

Stead souhlasil a všiml si aktivit spolku Classic Trainers, v jehož řadách Vojta i Horák působili. Slušné zázemí v Plzni-Líních ho přesvědčilo, že by stálo za to s Čechy spolupracovat. Vojtovi postupně nabídl pilotování sovětské válečné stíhačky Jak-3 a později i svého Spitfiru.

Češi byli v pravý čas na pravém místě - dalo by se říci, že měli štěstí, ale šli mu také naproti. Pronajatý hangár v Líních dal spolku domov s klidným letištěm v zemi, kde je o ukázky Spitfiru velký zájem. Dali se dohromady se zručnými mechaniky a získali kontakty na specialisty. Uměli nabídnout běžnou provozní údržbu letadla, vyřešit nenadálé závady na letounu, o něž nikdy není nouze.

Pár mechaniků ostatně právě před chvílí Vojta - v tu chvíli vleže pod Spitfirem - telefonicky přivolával. Po přistání se ukázalo, že několik nýtů u ukotvení krytu chladiče nevydrželo proud vzduchu, který na díl za letu působí. A než se znovu poletí, musí uvolněný kryt držet jako přibitý.

Zatímco se čeká na pomoc, která už je na cestě, vzpomíná Vojta na svou vlastní cestu do kokpitu Spitfiru. "Uchopili jsme to přes šroubovák a hadr," pomáhá si přirovnáním. Jinými slovy, neprožívá tolik samotnou válečnou dobu a odkaz letců, ale péči o letadla a jejich údržbu. Na hodinu letu Spitfiru připadají řádově jednotky hodin péče o letadlo na zemi.

Ne že by Vojta jako kluk nestavěl modely. Měl létání v krvi po pradědečkovi i dědečkovi, navigátorovi poválečného československého letectva, který létal na britských víceúčelových bojových letounech Mosquito. Horák si zase vzal za manželku dceru stíhacího pilota z Líní.

Původně se k žádným válečným letounům, které si jako kluci v aeroklubu vysnili, nemohli dostat, nebyly zkrátka k mání. Před dvanácti lety koupili první dostupnější letadla. Naučili se je provozovat. Pak společně s dalšími pořídili cvičný letoun typu Harvard. Na tom za války cvičili stíhací piloti, než přesedlali do jednomístných Spitfirů.

Stejná byla i Vojtova cesta. "Jde o to, získat výcvik od malých letadel až po stíhačku po správné výcvikové linii. Základem byly od mládí stovky hodin na letounech řady Trenér. Na typech jako Stearman, Harvard nebo Pilatus P2 jsem posléze nalétal sto hodin, pak se po základní instruktáži dá rovnou sednout do jednomístného Spitfiru," vypráví.

Teď na něm má nalétaných nějakých pětadvacet hodin, na jeho sovětském současníkovi Jak-3 o trochu více. Ten už ale Stead prodal.

Nezvaného hosta bylo třeba z letadla vyštípat

Stinnou stránkou leteckých dnů představují nenechavci. "Loni v Chrudimi jsem málem vyskočil z kůže - přišel cizí člověk, kterého nikdo na letišti neznal, a posadil se do Spitfiru. Musel jsem ho z něj skoro vyštípat, a ještě se tvářil uraženě," vzpomíná Vojta na nepříjemný incident.

Posadit se aspoň na chvíli do kokpitu slavné stíhačky je samozřejmě lákadlo. "Nebráníme se tomu úplně, ale je lepší to dělat v klidu a po akci. Kdyby se něco stalo, je čas to napravit. Důležité je nemít nic po kapsách, podlaha není jako u auta a může se stát, že to budeme těžko dolovat ven," vysvětluje Vojta.

Slušných fanoušků je naštěstí více. A tak budou moci po zbytek sezony obdivovat elegantní štíhlý letoun, nesoucí invazní černobílé pruhy a číselné označení odkazující na výborného válečného letce Otto Smika. To je totiž zvláštnost Steadova Spitfiru - jednou za rok či dva jej přemalují, aby připomněli jinou zajímavou část historie.

Na Smika si vzpomněli už podruhé, což o majitelově vztahu k československým letcům leccos napovídá. Před čtyřmi lety letoun znázorňoval Smikův Spitfire z československé 312. perutě, letos odpovídá letadlu, které stíhač pilotoval u 127. perutě (přehled všech zbarvení letounu najdete zde).

"Smik má výjimečný původ, je to taková typická evropská směska," říká s nadsázkou Vojta.

Nadsázka to není až tak velká: "Byl to slovenský Žid narozený v Gruzii, s československým občanstvím, který bojoval v Británii. Vlastně si ho mohou v dobrém smyslu přivlastňovat mnozí a svým jménem dokáže pokrýt větší prostor. Možná i proto je pro anglického majitele atraktivnější. Znázorňuje různorodost zahraničních pilotů, kteří za války přišli bojovat do řad RAF," uzavírá Vojta.

Letoun Spitfire | Video: Classic Trainers |  02:14

autoři: Jan Wirnitzer, Matej Slávik, dap | 23. 6. 2018 20:19

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama