Znamenal dlouhý lockdown novou éru v chataření a chalupaření? Odhaduji, že lidé chtěli za každou cenu uniknout ze svých bytů a vlastně nebylo kam.
Ano, klidně bych lockdown nazvala novou érou v chataření a chalupaření. Vývoj tohoto fenoménu jde v určitých vlnách, které souvisí s generacemi, ale také s politickou či ekonomickou situací. Za socialismu znamenaly chaty a chalupy vítaný únik do určité svobody, na počátku devadesátých let naopak zájem opadl, protože Češi byli hladoví po cestování do ciziny, kam se dříve nesmělo. Nový boom nastal po období ekonomické krize v letech 2008 až 2009, kdy lidé neměli dostatek peněz na zahraniční dovolenou.
Změnu ve využívání hlavně chalup můžeme také vidět u generace, jež odešla v 70. letech z venkova do měst za prací, a nyní se v důchodovém věku opět vrací. Žijí zde buď trvale, nebo v hlavní chatařské a chalupářské sezoně, která trvá zpravidla od Velikonoc buď do svátků kolem 28. října nebo 17. listopadu, záleží na počasí.
RNDr. Dana Fialová, Ph.D.
Pedagožka a vědkyně pracuje na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje na Přírodovědecké fakultě UK, v Centru výzkumu geografie volného času, Centru pro výzkum v kulturní a historické geografii a v Centru rurální geografie. Od roku 2018 působí jako viceprezidentka České geografické společnosti, je také členkou Asociace pro vzdělávání a výzkum turismu a volného času (ATLAS) či Společnosti vědeckých expertů cestovního ruchu. Od 90. let 20. století se zabývá výzkumem chataření, chalupaření, turismu a cestovního ruchu.
Lockdown je příčinou jedné z vln zájmu o chataření a chalupaření. Lidé skutečně hodně toužili "vypadnout" z města, a když měli tu možnost, tak ho trávili na chatách a chalupách. Šlo především o rodiče s dětmi na home officu nebo o mladší seniory, kteří ještě jsou schopni pendlovat mezi chatou a doktory.
Realitní makléři říkali, že za lockdownu prodali i beznadějné ležáky, polorozpadlé chaty se suchým záchodem, které dříve nikdo nechtěl. Takže hlad po vlastním rekreačním objektu musel být obrovský.
Ano, hlad byl obrovský, ale důležitou motivaci vidím i v uložení peněz do nemovitostí, protože je jasné, že inflace přijde a bude zle. Spousta lidí si byla ochotna vzít hypotéku právě i na rekreační objekt.
Co říkáte jako sociální geografka na skutečnost, že i lidé, kteří si již málem nedokázali představit pronajaté stavení bez vířivky či sauny, najednou brali za vděk i velmi "partyzánskými" podmínkami nevybavených chat bez tekoucí vody či splachovacího záchodu, a dokonce si je pořizovali do trvalého vlastnictví?
Svou roli tu hraje nádech romantiky. I movití lidé, kteří si bez problémů zaplatí lyžování ve francouzských Alpách, klidně pojedou na jednoduchou chatičku bez elektřiny a užijí si to tam. Člověk si potřebuje zachovat fyzické, ale i duševní zdraví. A trávit nějaký čas stranou civilizace a bez wifiny je občas potřeba, aby si člověk pročistil hlavu. Navíc profese, kde se pracuje s lidmi, jako učitelé nebo doktoři, nestojí kolikrát o přelidněné resorty, ale právě o takovýto únik od civilizace, kde se s nikým nepotkají a nikdo na ně nemluví.
Zocelil tedy lockdown movitější Čechy, kteří chtěli trávit volno v luxusu a s "all inclusive" a nyní zjistili, že mohou být spokojení i ve staré nevybavené chalupě na samotě?
Určitě se větší procento lidí zamyslí nad tím, nakolik je potřeba luxus a co je vlastně priorita - jestli být venku bez lidí, dělat si, co chci, a bez omezení, což mi nějaký starý objekt na samotě krásně umožňuje. Ale je otázka, jak to bude pokračovat dál, až skončí všechna omezení. Ti, co na to budou mít, si patrně pořídí oboje, romantický starý objekt i luxus, popřípadě stavení s rázem starobylosti a romantiky, ale přitom luxusně vybavené.
Nebude to ale s takto nabytými nedokonalými budovami jako se psy po Vánocích - přejde prvotní nadšení, zmizí lockdownová omezení a lidé se jich začnou zase zbavovat?
Myslím, že je dožene hlavně skutečnost, že do těchto objektů bude potřebovat nadále investovat a oni nebudou mít čas či peníze na jejich opravu a pravidelnou údržbu. Navíc se těžko shání řemeslníci, stoupla cena stavebního materiálu, není ho dostatek. Na druhou stranu někdo rád provede opravy sám, přináší to velký pocit uspokojení, že se mi něco podařilo opravit, i když jsem "levej". Lidem to přináší podobnou potěchu a relax, jako se hrabat na zahrádce v hlíně.
Někdo ale zase bere údržbu objektu jako nutné zlo a na zahrádku si dá jen túje, aby se o nic nemusel starat…
Někdo nechápe, jak se může člověk kolem chaty či chalupy "takhle dřít", nepochopí, jaké uspokojení to mnohým přináší. Hodně to souvisí s rodinným cyklem: jste malá holčička, jezdíte s rodiči na chatu - paráda. Jenže pak přijdete do puberty, a když v dané lokalitě nemáte nějakou partu vrstevníků, tak to pro vás znamená "opruz a galeje". Když založíte rodinu, berete rekreační objekty jako ideální místo, kam můžete vzít své malé děti a pobývat tam s nimi na mateřské, nebo kde vám je o prázdninách hlídají prarodiče.
Podporuje chataření či chalupaření mezigenerační vztahy? Do města jede dcera s malými dětmi navštívit rodiče na nedělní oběd, ale na chatu přijede klidně na půl prázdnin, popřípadě nyní na většinu "lockdownové" doby.
Je to jedna z důležitých funkcí zvláště v dnešní době, kdy příliš vícegeneračních rodin spolu trvale nežije, ale fungují právě na chatách a chalupách. Je to ohromná příležitost sdílet radosti i starosti i ob generaci. Figurují zde hlavně babička, maminka a dítě, popřípadě maminka je v práci a babička hlídá, takže o prázdninách je pak toto mezigenerační soužití vlastně ideální.
Touží po pobytu v chatové osadě nebo na venkově v chalupě hlavně lidé z městských bytů?
Hodně si to lidé myslí, ale tyto objekty si pořizují i obyvatelé rodinných domků nebo vilek, jak z města, tak z venkova. Protože hrozně moc dělá i změna prostředí, možnost "vypadnout" někam jinam.
Někteří lidé, uvažující o odchodu z venkova do města za dostupnější prací, školami, společenským vyžitím či kulturou, nyní stěhování třeba do panelákového bytu na sídlišti odkládají, protože za lockdownu poznali, jak skvělé je moci jednoduše a svobodně vyrazit do přírody, trávit čas venku nebo dělat home office na zahradě. Může zkušenost s pandemií přibrzdit odliv lidí z venkova do měst?
Jedná se vždy o otázku práce, ta je vždy prioritní. Jestliže máte zaměstnání blízko, nebo můžete dělat na home office, tak je to jedno, ale jestli musíte složitě dojíždět, tak o městě budete vždy uvažovat. Ale zároveň už v něm dnes budete jinak hledat bydlení, obrovskou roli bude hrát, v jaké lokalitě se nachází, zda je z ní jednoduché dostat se ven. Trend stěhování do měst se možná nezastaví, ale nebude se tolik týkat rodin s dětmi, ale spíše mladých lidí, které město vždy nějakým způsobem láká, zvláště jestli na venkově nežili od narození. Ale může to být i pravý opak, kdy mají někteří města dost. Je to individuální záležitost.
Jak způsob bydlení ovlivní stále častější možnost home office, čemuž také lockdown výrazně přispěl?
K určitému rozvolnění pracovní doby dojde. U těch profesí, kde je to možné, tak naklušeme jednou týdně do práce a jinak budeme dělat z domova nebo odkudkoliv, kde máme připojení. Navíc zaměstnavatel ušetří na kancelářích nebo internetu. Ale musíme si uvědomit, že není tolik zaměstnání, která to umožňují. A také rodiče školáků si nemohou dovolit bydlet někde mimo dosah školy.
Změnil nástup home office i náš přístup k dennímu režimu? Začíná být myslitelnější jít se třeba projet na kole nebo se jít proběhnout uprostřed pracovní doby, provětrat hlavu, načerpat sílu a znovu se pustit do práce? Nezjistili pracovníci i šéfové, že je pak člověk výkonnější, tak jako to praktikují třeba v Dánsku nebo Švédsku?
Je šance, aby se to rozvolnilo, aby si šéfové uvědomili, že není důležité, jestli je člověk v kuse "přisátý" k počítači, ale co z něho vypadne. Ale bude to zřejmě delší dobu trvat. Problém je, že někteří nadřízení potřebují nad někým mít nepřetržitě moc a kontrolovat ho. Někteří navíc mají větší problém s technikou, umožňující práci na dálku než jejich podřízení, a tak na tento způsob práce nechtějí přistoupit.
Co s lidmi udělá již druhé léto plné restrikcí při cestě do zahraničí? Objevují o to více krásy Česka, tuzemských dovolených, chalupaření, chataření?
Pandemie povzbudila domácí cestovní ruch. Jelikož se čísla měří hlavně přes obsazenost hotelů, kam se nesmělo, tak se to počítá těžko. Nicméně jako ukazatel může posloužit třeba informace Krkonošského národního parku o tom, jaké rekordní počty lidí loni vylezly na Sněžku a jaká historická maxima návštěvníků se pohybovala po celých Krkonoších. Vzhledem k složitosti dostat se do zahraničí nebo nemožnosti pronajmout si hromadné ubytovací zařízení v Česku, byly rekordně zaplněné i soukromé chaty a chalupy.
Velký boom nastal u nás také v případě karavanů a obytných aut. Dříve jsme karavany masově vídali v německých, dánských či švédských kempech, v Česku je mělo jen pár "fajnšmekrů". Lidé si je jsou nyní schopni pronajímat za cenu luxusních ubytování. Proč?
Protože pro ně v době pandemie znamenají volnost a svobodu, lidé se mohou rekreovat sami, svobodně, nezávisle na nikom a mohou si vyjet kamkoliv. V Česku trochu narážejí na infrastrukturu, protože zdejší kempy na ně ještě nejsou dostatečně připravené. Nicméně jde o další typ trávení volného času a další typ cestování a ubytování.
Určitým fenoménem dnešní doby jsou i apartmánové domy. Ještě před nějakými deseti lety si moc lidí nedokázalo představit, že by se rekreovalo v bytě, byť tedy na horách. Co říkáte tomuto trendu?
Upřímně ho dost nesnáším. Ty objekty jsou často velmi necitlivě umístěny do kdysi pěkné krajiny, často se jedná o "architektonickou bombu", ničí genius loci a lidi tam tráví pár dnů v roce, jinak jsou domy prázdné. Italové tomu říkají "studené postele" a jsou úplně běsní, jak si tím zničili kus Alp, Španělé jsou zase zoufalí, jak si apartmány zabetonovali středomořské pobřeží, velmi to totiž snižuje kvalitu tamního prostředí. Jako velký průšvih to nyní cítí i v Tatrách. Obcím to moc nepřináší, jen počáteční prodej pozemků a daň z nemovitosti, ale jinak nic, musí se navíc o okolí objektů starat.
Chaty znamenají menší zásah do krajiny?
Chaty taky svým způsobem pozměnily krajinu, ale ne tolik necitlivě a navíc jsou více využívány. Protože jet se rekreovat do bytu? To může mít smysl leda pro sportovce v zimě, nebo pro ty, kdo byt pronajímají dál. Nyní jak po lockdownu krachují mnohé hotely a penziony, tak hrozí, že se předělají na apartmánové domy, což je velmi krátkozraké směrem k budoucnosti.
Mezinárodní výzkumná agentura Kantar v listopadu 2020 zkoumala, jak pandemie změnila naše chování. Mimo jiné zjistila, že například stoupl zájem o zdravou stravu a o zahrádkaření. Lidé pěstují plodiny i v bytě ve městě. Nevrací se zase na zahrady chat a chalup záhony, které dříve musely vyklidit své místo bazénům, hřištím či vybetonovaným posezením?
Za socialismu existovaly hlavně produkční zahrady. Jednak nebyly k dostání kvalitní ovoce a zelenina, jednak neexistoval kvalitní zahradní nábytek či bazény, to přišlo až s hobby markety. Na přelomu tisíciletí se zahrada začala stávat více rekreační. Postupně se to přehouplo, dominantními se stávaly právě rekreační prvky jako anglický trávník, bazén a podobně, ať již u chat, chalup či v zahrádkových koloniích. Dnes se to již spíše vyrovnalo, zahrady mají jak funkci rekreativní, tak produkční. Najdete tam nafukovací bazén, posezení s krbem, ale i rybízy, angrešt nebo rajčata. Dnes lidé o využití zahrady hodně přemýšlí a chtějí oboje. A oboje jim nabízí hobby markety, jejichž obliba je dodnes mimořádná, což ukázalo i otevření obchodů po lockdownu, kdy zejména v hobby marketech se odehrával málem "konec světa".
Je jejich obliba opět důkazem právě českého fenoménu chataření, chalupaření či třeba kutilství?
Ano a výhodou je, že chatař a chalupář je kdekdo, ale kutil ne, takže těm "levějším" lidem z města pomáhají zručnější sousedé za nějakou protislužbu. Za socialismu šlo třeba o podpultové zboží z města, dnes například o právní či finanční radu. Každopádně to podporuje sousedské vztahy, které jsou tu lepší než ve městech. A také se tím narušují sociální bubliny. Lidé se třeba nejdou navštívit, ale popovídají si přes plot. Hodně toho využívali právě v době koronaviru, kdy mohli aspoň takto udržovat sociální kontakt.
Dalším efektem lockdownu prý bylo, že si mnozí lidé uvědomili, jak málo zeleně v jejich okolí zůstalo a že jsou třeba všichni z celého sídliště "naskládaní" v jednom řídkém a malém lesíku. Změní to smýšlení veřejnosti? Bude třeba nyní více ostražitá vůči změnám územního plánu, bude si více střežit svůj poslední lesík a bránit ho před výstavbou dalšího supermarketu?
Ano, ale nesouvisí to jen s pandemií a lockdownem, ale také s generační obměnou. Nejaktivnější v tomto boji bývají matky, které potřebují být s malými dětmi někde venku. To jsou třicátnice, pětatřicátnice, tedy generace, která již vyrostla po revoluci, mají jiné vychování a jiné hodnoty a nebojí se už tolik prosadit jako starší generace, která většinou s prominutím "držela hubu a krok". Lockdown každopádně tento trend akceleruje, protože si nedostatku zeleně začnou všímat i další obyvatelé, kteří dříve do blízkého okolí nevytáhli paty, nepotřebovali ho a neměli čas se o něj starat.
Změn, které pandemie a lockdown přinesly do způsobu bydlení a trávení volného času, se za jediný rok událo hodně a byly celkem zásadní. To musí být pro vás coby sociální geografku velmi zajímavé a zlomové období, ne?
U chataření a chalupaření určitě, jde o úplně novou situaci a nové vnější podmínky. Tímto fenoménem jsem se začínala zabývat začátkem 90. let právě proto, že tehdy šlo o velkou změnu podmínek, podobně jako dnes. A velmi zajímavá je i oblast cestovního ruchu a jeho dopadů. Zkoumala jsem například jeho dopady na centrum Prahy.
Toto období je zajímavé i tím, že nastala ideální doba mnohé negativní trendy změnit. Třeba Amsterdam, který na tom s turismem byl ještě hůře než Praha, se už nechce vrátit na 20 milionů turistů ročně, kde byl, ale již nyní si stanovil limit 11 milionů a víc nic, žádné další povolení ubytovacích kapacit, žádné další Airbnb. Ano, turisty potřebujeme, ale měli bychom se zamyslet nad tím, kolik jakých a co jim nabídneme. Chceme jich znovu v Praze osm milionů ročně? Chceme mít přecpanou Královskou cestu plnou nevkusných suvenýrů? Chceme mít jen turisty na "chlastačku" o prodlouženém víkendu?
Máme to brát i jako možnost omezit Airbnb, o němž mnozí zejména pražští starousedlíci tvrdí, že jim ztrpčuje život, protože oni musí trpět hlasité noční příjezdy turistů, zábavu a pitky, popřípadě platit škody z peněz družstva?
Ano, měli bychom se řídit tím, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ale jelikož pronajímatel většinou v daném domě nežije, tak mu je to často úplně jedno. Bojím se ale, že až se znovu plně rozjede cestovní ruch, rozjedou se Airbnb dříve než hotely, protože si budou lidé říkat, že v hotelu potkají spoustu lidí, takže byt pro ně bude i z hlediska možné nákazy lepší. Tohoto trendu se skutečně dost obávám.
