Byl mistrně naplánován a proveden, shodují se historici, proč se československým komunistům v čele s Klementem Gottwaldem před 72 lety povedl puč.
Zatímco komunistické vedení pracovalo tehdy dnem i nocí, spalo na sekretariátech a neštítilo se ani těch nejšpinavějších diskreditačních a často i protizákonných metod, demokratičtí politici měli většinou po osmi hodinách padla: o víkendech odpočívali naivně na honech, bavili se na šibřinkách anebo relaxovali s přítelkyněmi.
Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu například říká: "Českoslovenští komunisté bezmezně důvěřovali Sovětskému svazu a do jisté míry dost dlouho i civilizované, specifické a středoevropské cestě k socialismu. Protože ale bezmezně věřili Kremlu, tak začali kritiky, kteří poukazovali na zločinné metody Sovětů, přece jen po vzoru Kremlu likvidovat zcela nedemokraticky: akčními výbory Národní fronty, vyhazovem z práce či zatýkáním, lidovými milicemi, demagogií nejhrubšího zrna v médiích, ale třeba i likvidací demokratického tisku, do jehož tiskáren se v únorových dnech nedostal ani gram papíru."
Stručně řečeno: strůjci únorového vítězství vytvořili pučistické metody, jejichž lavina je o čtyři roky později zničila v monstrprocesu s Rudolfem Slánským, ještě nedlouho předtím generálním tajemníkem KSČ.
Architekti Února Rudolf Slánský, Otto Šling, Karel Šváb či Bedřich Reicin se v monstrprocesu přiznávali k naprostým nesmyslům jako ti největší vyvrhelové společnosti. Někteří k tomu byli doslova domláceni, dotýráni (někdy jsou zmiňovány i drogy).
"Jiní se - jako fanatičtí komunisté - přiznali proto, aby straně pomohli, očistili ji, protože to strana od nich vyžadovala, jakkoliv to bylo absurdní," vysvětluje historik Marek. A dodává: "Další pak - a my je dnes někdy dokonce obdivujeme - byli rovněž fanatici, kteří nesmyslná obvinění odmítli a nenechali se zlomit, jako například Oskar Valeš, Josef Smrkovský, František Kriegel, Josef Pavel, ale také Gustáv Husák. Z těchto komunistů jejich soudruzi nesmyslná přiznání nevymlátili. Tihle opravdoví a kovaní jedinci to zkrátka brali, jako kdyby je vyslýchalo gestapo."
Únor 48: Ze strůjců režimu zrádci
Grafika: Kajícná doznání k nespáchaným zločinům. To byl monstrproces se Slánským a spol.
O příčinách a důsledcích komunistického převratu před 72 lety toho bylo podle Markova kolegy Prokopa Tomka řečeno už poměrně dost. Někdy se ale zapomíná, jak a hlavně proč skončili architekti tohoto puče na šibenici.
"I dnes je to velmi poučné. Například v tom, že v politice nelze používat nedemokratické metody. V opačném případě to má dalekosáhlé důsledky: i pro samotné aktéry, kteří mohou být vlastními nedemokratickými metodami zničeni. Jakmile se totiž otevřou stavidla zlu, možné je úplně vše. Komunistický puč v únoru 1948, ale ani následný monstrproces s jeho hlavními architekty v listopadu 1952 není proto jen dávnou minulostí, námětem k intelektuální diskusi, ale varováním, abychom se vždy drželi demokratických zásad a pravidel. Abychom vždy bojovali proti zlu," připomíná historik Tomek.
Jako procesy s čarodějnicemi
Nejednalo se ovšem o žádné československé specifikum. "Odehrávalo se to přesně podle vzoru Sovětského svazu," připomíná profesor Jan Rychlík z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Jen málo z těch, kteří v Rusku připravili v roce 1917 bolševickou revoluci, zemřelo podle něj přirozenou smrtí. V roce 1939 žil z té skupiny vůdců ruské revoluce už jen Stalin a v mexickém exilu Trockij. I toho tam ovšem bolševická tajná služba následující rok zavraždila.
V historii to koneckonců vždy špatně dopadlo se všemi protagonisty revolucí či společenských změn, kteří sáhli k nedemokratickým metodám. "Měli bychom se o tyhle praktiky zajímat i v dnešních relativně poklidných demokratických časech. I dnes se totiž necháváme zblbnout nejrůznějšími fenomény a jednoduchými řešeními, která kolují na sociálních sítích."
Právě tohle Marka jako historika velmi zajímá: jak mohli vzdělaní lidé uvěřit absurdním sebemrskačským přiznáním, že se dotyční dopustili "špionáže, titovštiny a trockismu … a že uvítají i ty nejtvrdší tresty za své zločinné chování"? Šlo o důsledek mučení, vymytí mozku, fanatismu, anebo snahy zachránit blízké?
"Všechno dohromady. V takových situacích se přiznáte k čemukoliv. I k tomu, že jste králem Anglie. A když to neuděláte, tak vás čeká další kolo mučení. Ten mechanismus je známý už ze středověku z procesů s čarodějnicemi," říká profesor Rychlík.
Historik Marek si přesto klade další otázku: "Stále nechápu, že nám naši profesoři či významní protagonisté pražského jara jako třeba Pavel Kohout či Petr Pithart říkali, že oni těm absurdním a vynuceným přiznáním v procesu se Slánským, tomu zjevnému lhaní, tehdy věřili a prozřeli prý až po letech."
Prokop Tomek připomíná například příběh katolického intelektuála Bedřicha Fučíka, jehož v 50. letech odsoudili ve vykonstruovaném procesu k mnohaletému trestu vězení. A když se pak vrátil domů, lidé se ho udiveně ptali: "Jak jste to mohli udělat?" Všichni z okolí Bedřicha Fučíka uvěřili jeho "zločinům", k nimž se při mučení přiznal. Názor zpravidla změnili, až kdy jim Fučík vylíčil okolnosti svého přiznání. I jeho příběh vypovídá podle historiků o atmosféře strachu a manipulace s veřejností po únorovém vítězství komunistů.
Slánský nebyl obětí ani hodným komunistou
Spoustě lidí nebylo tehdy zkrátka a dobře podezřelé, že výpovědi souzených lidí zněly, jako by byly čteny z Rudého práva, anebo k chování ve vybičované atmosféře ze strachu mlčeli. "Na druhé straně ale moje maminka jako komunistka z této partaje po procesu se Slánským vystoupila. Vadilo jí toho hodně, ale nejvíce ten brutální antisemitský podtext. A nebyla ani zdaleka sama. Například známý sociální demokrat Karel Kreibich. Tomu se ale komunisté nepomstili, protože se znal osobně s Leninem," diferencuje profesor Rychlík.
Nejde ovšem ani zdaleka o poslední otázku kolem represí, které komunisté rozpoutali po svém únorovém vítězství. Jindřich Marek například připomíná, že Rudolf Slánský je i dnes pro mnoho lidí hodným komunistou, jehož nechal popravit Klement Gottwald.
Strašlivou a zcela nepravdivou knihou jsou například podle Marka opakovaně vydávané paměti Josefy Slánské Zpráva o mém muži. "Není v ní ani čárka o tom, jak se její manžel podílel na přípravě své vlastní likvidace, na destrukci demokracie v Československu. Ještě jako generální tajemník KSČ věděl o vykonstruovaných procesech, navíc se na nich sám velmi aktivně podílel."
A obdobně to bylo s Arturem Londonem. Špinavou práci dělal podle historiků už ve španělské občanské válce při čistkách proti takzvaným trockistům. V procesu se Slánským se pak nechal zlomit a udával navíc další své přátele a souputníky. V Londonově knize Doznání, ale také ve filmu Costa-Gavrase z roku 1970 s Yvesem Montandem a Simone Signoretovou v hlavních rolích je ovšem vydáván za nevinnou oběť komunistických represí. Jenomže i London se na nich před svým zatčením iniciativně podílel a patřil i k architektům komunistického puče v únoru 1948.
Věšelo se i v době, kdy už se šibenicemi šetřilo
Hlavní odpovědnost za tyto justiční vraždy a věznění v procesu s protistátním centrem nese podle profesora Rychlíka vůdce československých komunistů Gottwald. "Na to se často zapomíná. On byl tou hlavní postavou. Že byl alkoholikem, syfilitikem, který měl obrovský strach, to ještě není ospravedlnění, spíše přitěžující okolnost. Gottwald musel vědět, že obvinění proti Slánskému a dalším třinácti lidem jsou vylhaná. Mohl Slánskému jako prezident republiky udělit milost a změnit trest na doživotní vězení, ale neudělal to."
Tomuto řešení by mimochodem podle Rychlíka Moskva nebránila. Šlo jí jen o odsouzení konkrétních lidí. "Jenomže Gottwaldovo vedení bylo papežštější než papež. V jiných státech sovětského bloku se naopak v podobných vrcholných politických procesech se šibenicemi dost šetřilo. Jedenáct rozsudků smrti v procesu s protistátním spikleneckým centrem vyvolalo údiv a nežádal to na vedení československých komunistů ani Kreml," dodává profesor.
Rudolfa Slánského charakterizuje jako velmi schopného politika a taktika. KSČ dávala přitom podle něj ještě v roce 1947 přednost ústavnímu řešení uchopení moci - vítězství ve volbách v květnu 1948 a vytvoření většinové koalice se sociálními demokraty. Jenomže křídlo Zdeňka Fierlingera, které usilovalo o co nejtěsnější spolupráci s KSČ, bylo v sociální demokracii odstaveno, a navíc i průzkumy zaznamenaly silný pokles komunistických preferencí.
"Komunisté tedy začali hledat jiná - nedemokratická - řešení. Navíc tu nebyla žádná zahraničněpolitická síla, která by zasáhla ve prospěch demokracie v Československu. USA například ujišťovaly, že Československu poskytnou v jeho zápasu o demokracii veškerou morální podporu. Tím bylo řečeno vše: s pomocí USA nepočítejte, my od toho dáváme ruce pryč," vysvětluje profesor Rychlík.
A bylo to logické. USA se tehdy koncentrovaly na zabránění socialistických revolucí v západní Evropě, které byly docela reálné. Velmi silné komunistické strany byly například ve Francii či Itálii. I v těchto zemích se ale komunismus postupně zdiskreditoval. Nebezpečný začal být naopak v zemích třetího světa.
Byl někdo v procesu se Slánským nevinnou obětí?
Politickou odpovědnost nese všech čtrnáct obviněných v procesu s protistátním spikleneckým centrem (jedenáct trestů smrti a tři doživotí). Všichni se totiž přičinili o únorový převrat, čímž si vydláždili cestu na šibenici a do kriminálů.
Zmíněnou politickou zodpovědnost nesl podle profesora Rychlíka i takový Vladimír Clementis (v roce 1939 nesouhlasil se sovětsko-německým paktem Molotov-Ribbentrop ani s označením druhé světové války jako imperialistického konfliktu, za což byl z KSČ vyloučen a Stalin mu to nikdy neodpustil).
"Clementis však neměl na rukou krev … na rozdíl od Rudolfa Slánského, Karla Švába či Bedřicha Reicina. Ti měli být souzeni za to, co skutečně provedli. Třeba Reicin byl zodpovědný za smrt mnoha armádních důstojníků smyšleně obviněných z velezrady a špionáže. Nikdo z nich ale nebyl agentem amerického imperialismu ani francouzské tajné služby či Izraele, natož trockistického spiknutí. Ani podle tehdejších zákonů nebylo navíc trestné sympatizovat s trockismem. Žádný zákon tehdy nezakazoval, aby si lidé mysleli, co chtějí. Z politických názorů se tehdy dělaly kriminální činy," vyčísluje profesor Rychlík.
Monstrproces se Slánským byl ale jen špičkou ledovce, na který pak navázala série dalších zmanipulovaných justičních divadel, v nichž byli například odsouzeni k trestům odnětí svobody i mnozí svědci z procesu ze Slánského spikleneckým centrem: Marie Švermová, Laco Novomeský, Eduard Goldstücker, Osvald Závodský (trest smrti) či Vilém Nový. Obvinění v následujících procesech měli už více štěstí, protože v březnu 1953 zemřel sovětský vůdce Stalin a vzápětí nato i ten československý Gottwald.
"I dnes, v době sociálních sítí a internetu, odkud se na nás valí informační vlna za vlnou, bychom si měli udržet víc instinktů vůči tomu, co se kolem nás děje, zachovat si selský rozum a přemýšlet o tom, co a proč se vlastně spouští. Největší chybou naopak je vypnout, rezignovat a soustředit se jen na sebe," říká Jindřich Marek.
VIDEO: Informace od StB a instrukce Moskvy. Komunisté byli na puč skvěle připraveni, říká historik Jan Kalous
