I po 53 letech, jež 21. srpna uplynou od okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy v roce 1968, přinášejí historici pořád neznámá fakta a podrobnosti o této tragické události.
Ivo Pejčoch s Prokopem Tomkem z Vojenského historického ústavu zpřesnili před časem počet civilních obětí okupace.
Od srpna do prosince 1968 zemřelo podle jejich publikace "Okupace 1968 a její oběti" celkem 137 civilistů. Tito lidé byli zastřeleni, přejeti, zabily je střepiny granátů nebo uhořeli v troskách zapálených domů.
A pokud se statistiky prodlouží až do června 1991, kdy se sovětská vojska definitivně s Československem rozloučila, zahynulo podle studie vojenských historiků v důsledku jejich pobytu celkem 406 československých občanů.
Tím posledním byl 16. 11. 1990 Josef Vajdák, jehož v Teplicích srazil nákladní automobil sovětské armády.
"O mnohých těchto obětech z prvních měsíců okupace jsme dosud nevěděli. Jejich zmapování bylo hlavním smyslem naší práce. Jejich památka si to navíc rozhodně zaslouží," vysvětloval tehdy jeden z autorů knihy, historik Ivo Pejčoch (zemřel 20. 7. 2019).
A nevylučoval, že nový aktuální údaj o 137 obětech srpnové okupace 1968 není konečný.
Nové počty obětí srpnové okupace
Češi a Slováci (vraždy a oběti dopravních nehod): 137; 5 vojáků a 3 policisté spáchali pod vlivem událostí sebevraždu.
Za dobu pobytu sovětských vojsk v Československu (srpen 1968 - červen 1991) zahynulo či bylo zavražděno 406 československých občanů.
Sovětští vojáci (oběti dopravních nehod, vzájemných přestřelek, neopatrné manipulace se zbraní a sebevraždy): 98.
Polští vojáci (dopravní nehody, střelba v opilosti či neopatrná manipulace se zbraní, sebevraždy): 10.
Bulharští vojáci: 1. Vojína Nikolaje Cvetkova, který zběhl 9. září 1968 od svého motostřeleckého pluku, zavraždili Jiří Baloušek, Milan Frolík a Rudolf Stránský, když dostali strach z ozbrojeného a opilého bulharského vojáka, který jejich auto stopl nedaleko středočeských Hostivic. Okresní soud v Rakovníku poslal Balouška za vraždu na 10 let za mříže, Frolíka na 5 a Stránského na 2 roky.
Maďarská armáda: 1. Velitel tankové čety podporučík Józef Bogáth zahynul 21. srpna 1968 při převrácení svého tanku u města Šahy na Slovensku.
Počty sovětských vojáků, kteří zemřeli na území Československa v prvních měsících okupace po 21. srpnu 1968, nejsou zatím podle historiků Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka kvůli nedostupnosti ruských archivů zcela jasné a ověřené.
Obdobně je tomu i s příčinami úmrtí valné většiny vojáků. Ruské statistiky navíc mnohdy odporují svědecky doloženým smrtelným nehodám členů sovětských jednotek.
Současná kremelská propaganda i přesto tyto nepodložené informace využívá k tvrzením, že českoslovenští občané zabíjeli vojáky okupačních vojsk.
"Podobné závěry žádné československé úřední či archivní zdroje nepotvrzují. A v žádném případě nelze předpokládat, že by takové jednání zdejší úřady přehlížely," říká Ivo Pejčoch.
Spolu s kolegou Prokopem Tomkem shromáždili navíc díky vstřícnosti pozůstalých rodin ve své práci i podobizny většiny Čechoslováků, kteří v tomto roce při intervenci zahynuli.
Včetně osmi vojáků a policistů, kteří si pod vlivem invaze Varšavské smlouvy sáhli na život.
"Až po mnoha desetiletích se pozůstalí obětí odhodlali mluvit o utrpení svých rodin, událostech z 21. srpna 1968, a tudíž i dnech, které bezprostředně následovaly. Sovětům jsme kromě toho museli odečíst některé zločiny, na nichž se zjevně nepodíleli," řekl Prokop Tomek.
"Jedním z motivů naší práce je i to, že téměř po padesáti letech jsou dnes opět zpochybňována (ať již českými komunisty, či propagandou Kremlu - pozn. red.) nepopiratelná fakta o okupaci Československa jeho tehdejšími spojenci, kteří nás zákeřně zradili," dodal Tomek.
Poláci nebo Maďaři byli krutější než Sověti
K objevným a překvapivým závěrům historické práce Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka patří zjištění, že okupační jednotky polské či maďarské armády se v Československu chovaly často daleko bezohledněji než Sověti, se kterými je intervence z 21. srpna 1968 hlavně spojována.
"Příšerně se k československému spojenci chovali třeba maďarští vojáci na jižním Slovensku. S namířenými samopaly odzbrojovali příslušníky SNB (Sbor národní bezpečnosti), kradli, rabovali obchody, jako kdyby dobývali své území," uvedl Tomek.
Detailněji také s kolegou Pejčochem zmapovali na základě archivních dokumentů a hlášení policejních vyšetřovatelů případ jednoho z nejotřesnějších zločinů spáchaných v době obsazení Československa vojáky Varšavské smlouvy.
Podle jejich informací opustilo večer 7. září 1968 vojenské ležení nedaleko Jičína pět silně podnapilých polských vojínů - Zykmund Zapasa, Zdislaw Kowalski, Stefan Dorna, Felix Zajac a Wieslav Czerwonka.
Poté, co došli do Jičína, se začali dohadovat, zda jít dál, anebo se přece jen vrátit k jednotce. Spor vyvrcholil střelbou Zapasy a Dorny ze samopalů do vzduchu.
Jičínská tragédie
Pak se ale Dorna náhle otočil a začal pálit na čtveřici Čechoslováků, kteří se vraceli z kina. Dornovi kamarádi se ho snažili uklidnit, on ale otočil zbraň i proti nim.
Kowalskeho se Zapasou střelba vážně zranila, zatímco rychle vystřízlivělí Zajac s Czerwonkou se rozběhli pro pomoc k vojenskému ležení.
Palba ovšem zasáhla a srazila k zemi i Jaroslava Veselého s Janou Jenčkovou. Na zem si v obavě o život okamžitě lehli i Vítězslav Klimeš s Bohunkou Brumlichovou.
Dorna k nim přišel s ukazováčkem na spoušti samopalu a začal obě ženy, předstírající bezvědomí, osahávat. Nakonec jim ukradl hodinky a prsteny.
Bolestivě zasažený Jaroslav Veselý sténal a Dorna do něj bez váhání vystřílel z bezprostřední blízkosti zbytek zásobníku.
Vítězslav Klimeš se - zatímco Dorna měnil prázdný zásobník za plný - zvedl a utíkal pryč. Právě ve chvíli, kdy z jednoho domu vyšli Klimešovi rodiče.
I na ně Dorna vypálil další dávku. Zdeňku Klimešovou zastřelil na místě, jejímu manželovi prostřelil levou ruku a páteř.
Podle policejního protokolu Dorna střílel i na přicházejícího vojína československé armády Josefa Dufka, jehož zranil jen lehce. Ležící vojín se tak stal očitým svědkem vraždy Zdeňky Klimešové.
Na svobodu po 15 letech
Stefan Dorna kladl sice při zatýkání odpor, nakonec se jej ale podařilo zpacifikovat a polský vojenský automobil ho odvezl k lékařskému vyšetření.
Pohřbu Jaroslava Veselého a Zdeňky Klimešové se 12. září 1968 zúčastnily tisíce občanů Jičína.
Stanný vojenský soud Polské lidové republiky v Klodzku odsoudil Dornu k trestu smrti. Nakonec byl ale trest - po Dornově žádosti o milost - změněn na doživotí.
Na svobodu byl tento vrah propuštěn již po patnácti letech.
Pozůstalí obětí zažili ovšem před časem velmi bolestivý šok, když Stefan Dorna hovořil o invazi v polsko-českém dokumentu z roku 1994 s titulem "Cesta ke křižovatce".
Událost ho podle jeho slov sice mrzí, ale situace byla v roce 1968 složitá a on necítí zodpovědnost.
Fakt, že se Dorna ocitl vůbec za mřížemi, byl podle Prokopa Tomka velkou výjimkou.
Například velitelé Sovětské armády své vojáky, kteří při obsazování Československa zabili střelbou nebo riskantní jízdou nevinné občany, bez výjimky před vyšetřovateli SNB kryli.
"K Čechoslovákům se chovali jako dobyvatelé na obsazeném území, kde neplatí zákony civilizované země, ale jen zvůle interventů," konstatoval Tomek.
Okupační propagandou zpracovaní vojáci armád Varšavské smlouvy byli v Československu připraveni k okamžitému zabíjení.
Rabování obchodů či restaurací, odkud si v prvních měsících intervence brali s namířenými zbraněmi, co chtěli (zejména cigarety s alkoholem), jsou v tomto srovnání zločinů a rizik podle historiků jen "zanedbatelnou" kriminalitou.
Unikli bez trestu
Sovětským vojákům se za jejich zločiny v roce 1968 nikdy nic nestalo. Srpnoví vrazi byli beztrestní. Velitelé je chránili.
Pachatelé trestných činů byli navíc po zuby ozbrojení a odmítali se podřídit jakémukoliv vyšetřování československé policie. Ta byla zcela bezmocná.
"Vrazi tak odešli bez sebemenšího trestu. I z dnešního odstupu devětačtyřiceti let jde o otřesný fakt. V Rusku či bývalých zemích Sovětského svazu tím pádem stále žijí vrazi, kteří nebyli za své zločiny nikdy potrestáni," připomněl Ivo Pejčoch.
Změnilo se to podle Tomka až po podpisu smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk (16. října 1968). To už byli sovětští vojáci za trestné činy postihováni. I když většinou dost mírně.
Dokazují to i další nespočetné příklady z práce "Okupace 1968 a její oběti".
Když například sovětské tanky projížděly 21. srpna 1968 náměstím SNP ve Zvolenu, tak jim Jozef Levák zalehl na protest proti intervenci cestu.
Kolona obrněnců se zastavila, pak ale její velitel vydal rozkaz k další jízdě a nechal bezbranného muže přejet tankem, který Jozefu Levákovi rozdrtil horní polovinu těla, takže byl na místě mrtev.
Zvolenští si otce čtyř dětí připomínají od roku 2006 pamětní deskou na místě, kde položil život.
Bezdůvodná střelba
Absurditu další vraždy Ladislava Langa umocňuje fakt, že byl zakládajícím členem Komunistické strany Československa.
25. srpna 1968 stál v Prostějově na autobusové zastávce, když městem projížděla sovětská vojenská kolona, jejíž vojáci zcela bezdůvodně zahájili palbu na kolemjdoucí.
Smrtelně raněn byl i Ladislav Lang.
Na jeho smrt reagoval Okresní výbor KSČ v Prostějově výzvou ambasádě SSSR s požadavkem, aby byli zjištěni pachatelé.
"Byli zastřeleni tři občané, mezi nimi zasloužilý člen KSČ. Celý svůj život věnoval pro stranu a prohlubování přátelství se Sovětským svazem. Odměnou mu byla kulka ze samopalu sovětského vojáka," uváděla výzva.
I v tomto případě se pohřbu zúčastnily tisíce lidí.
"Naprosto nechutné bylo pak jednání Sovětů, kteří vyslali nad pohřební průvod s Ladislavem Langem vojenský vrtulník, jehož osádka shazovala letáky s textem vyzývajícím k boji s kontrarevolucí," přibližil tehdejší okupační atmosféru v Prostějově historik Pejčoch.
Do kasáren pod těžkou palbou
Celá sovětská kolona střílela při bloudění Prostějovem podle Petra Čejky, tehdejšího velitele výsadkové roty, jako šílená na lidi, auta či do výloh obchodů.
"Já sám jsem se dostal do kasáren pod těžkou palbou. Mého kamaráda Josefa Pisku zastihla střelba v městském parku. Později mi vyprávěl, že sebou praštil na trávník a zahrabával se rukama jako krtek," řekl Aktuálně.cz bývalý výsadkář.
Prostějovskou tragédii zavinil podle Čejky sovětský voják s nataženým samopalem, který na korbě vojenského nákladního automobilu usnul a stiskl ve spánku omylem spoušť své nezajištěné zbraně.
Zmatení a vystrašení Sověti pak spustili palbu na vše kolem v domnění, že jsou napadeni.
Jindy naopak stačilo, že řidič na výzvu sovětské ozbrojené hlídky dost rychle nezastavil a ta na něj zahájila palbu.
Tak byl 21. srpna 1968 zastřelen i Viliam Debnár v Brně-Líšni. Když se svědci snažili smrtelně zraněnému muži pomoci, zahnali je vojáci pod pohrůžkou další střelby. Ani pětiletý Debnárův syn nesměl hodinu opustit auto, v němž seděl s mrtvým otcem.
Výjimečné nebyly ani incidenty, při nichž sovětský tank přejel osobní automobil i s lidmi uvnitř. 10. září 1968 tak zahynul Pavel Davídek v osobním automobilu Trabant na silnici Praha-Říčany.
Míjel protijedoucí tankovou kolonu, když jeden z tanků s věžovým číslem 106/016 vybočil náhle z řady do protisměru a svými pásy lehký osobní vůz Trabant i s řidičem doslova rozdrtil.
Pavel Davídek byl okamžitě mrtev.
Zásah proti vlastním lidem už v roce 1968
Nově publikovaný seznam 137 vražd či obětí dopravních nehod z počátků okupace spojeneckými armádami Varšavské smlouvy potvrzují i výpovědi svědků a policejní protokoly.
Překvapivé bylo pro historiky navíc zjištění, že československé ozbrojené síly zasahovaly proti vlastním protestujícím občanům už v roce 1968. Konkrétně 28. října a 7. listopadu, tedy v den československého státního svátku a výročí socialistické revoluce v Rusku.
Většina dosavadních publikací uváděla až 21. srpen 1969, kdy si Češi a Slováci připomínali rok od okupace.
"Rozsah těchto zásahů nás překvapil. Narušena je tak legenda o tom, jak byl československý národ ve dnech intervence vojsk Varšavské smlouvy jednotný, včetně policejních sil. Nebylo tomu tak. Už za několik týdnu mlátila VB studenty demonstrující proti intervenci na státní svátek 28. října," dodal Pejčoch.
Čeští historici nenašli při několikaletém shromažďování faktů žádné záznamy Veřejné bezpečnosti o vyšetřování ozbrojeného útoku či záškodnické střelby na okupační vojska.
Tu totiž v současnosti zmiňuje řada ruských propagandistických filmů o srpnu 1968.
"Příčinou obětí okupačních vojáků byly buď dopravní nehody, sebevraždy, anebo se z nesmyslného strachu před ozbrojenými kontrarevolučními komandy postříleli navzájem," poznamenal Ivo Pejčoch.
SSSR chtěl ovládat Evropu
Okupace Československa v roce 1968 nebyla podle historiků Ivo Pejčocha a Prokopa Tomka "nahodilou nehodou" sovětského komunistického systému.
Svědčí naopak o tendenci Sovětského svazu ovládat Evropu. Kreml to ostatně dokázal už v roce 1956, kdy sovětské tanky rozdrtily maďarské povstání.
Bez zajímavosti není podle historiků ani tehdejší reakce NATO na srpnové události roku 1968. Alianční velení překvapila schopnost sovětské armády a jejich satelitů provést obrovskou vojenskou operaci, kterou okupace Československa bezesporu byla.
"Nepočítali s tím, že pokud Kreml chce, tak s obrovskými silami Československo obsadí, že se nezastaví před ničím. Schopnost velké vojenské operace Západ hodně vyděsila, i když si podle všeho nemyslel, že se útok na Československo rozvine i do dalších zemí," analyzoval historik Tomek.
