Vinařice u Kladna - V místnosti s pestrobarevnými malbami na stěnách sedí v kruhu asi dvacítka lidí. Povídají si, vyměňují si ručně vyrobené dárky a ukusují chlebíčky. Pak si poslechnou svou kamarádku, která zahraje na klávesy a zazpívá. Co může vypadat jako besídka nebo oslava narozenin, je ve skutečnosti závěr pětitýdenní terapie, kterou pod dohledem odborníků absolvovalo šest vězňů a šest obětí trestných činů.
Trestanci z vinařické věznice jsou mezi ostatními snadno rozpoznatelní díky šedomodrým mundúrům. Bez nich by ale působili spíš jako skupinka stydlivých studentů. Všem je něco přes dvacet, mluví tiše a klopí oči. Mají trému, protože se na závěrečné setkání přišli podívat i zástupci vedení věznice nebo generálního ředitelství Vězeňské služby.
První čtyři sezení přitom proběhla v přísně střeženém soukromí, které je nezbytné, když si mají pachatelé násilných trestných činů vyměňovat své příběhy s lidmi, kteří se naopak obětí nějakého zločinu sami stali. Projekt s názvem Building Bridges v této podobě proběhl vůbec poprvé a ve věznici ho uspořádalo Mezinárodní vězeňské společenství. Souběžně se konal v dalších evropských zemích.
Podobné projekty, kdy oběti trestných činů navštěvovaly zločince, už se v minulosti konaly. Cílem bylo snížit u trestanců recidivu. Tento je ale unikátní v tom, že má pomoci i obětem.
"Myslela jsem si, že svůj příběh dokážu prezentovat v klidu, protože už to mám dávnou za sebou. Nakonec to bylo to nejtěžší, protože se ukázalo, že to vůbec nemám za sebou. Tekly mi slzy tak, že jsem nebyla schopná ani pokračovat," popisuje Žofie (jméno bylo změněno - pozn. red.). Před lety jí ublížil blízký člověk, se kterým se dodnes chtě nechtě musí pravidelně vídat. Projekt ji ale pomohl se od traumatu odpoutat.
"Vyrovnala jsem se s tím, co udělal. Nečekám nápravu ani žádost o odpuštění. Žiju si svůj život, který už s tím nesouvisí. To je velká úleva," říká Žofie, která projekt hodnotí jako "krásný, ale krátký".
"Jsem rád, když ze strany obětí slyším, že jim to opravdu pomáhá," reaguje sedmadvacetiletý Jaroslav, který si ve Vinařicích odpykává šestnáctiletý trest za pokus o vraždu. Sám šel do projektu proto, aby slyšel pohled druhé strany.
"Jak čas plyne, tak člověk myslí spíš na sebe. To říkám upřímně. Přemýšlím spíš nad svou situací, nad svou budoucností, nad tím, co jsem udělal špatně. Tenhle projekt byl takový návrat k tomu, že to není jen o mně, mojí sobeckosti, o tom, že jsem třeba měl nějaké problémy. Ale o tom, že jsem někomu zasáhl do života a ten člověk se s tím třeba ještě nevyrovnal," popisuje.
"Sám si asi nikdy neodpustím"
Všichni účastníci se shodují, že jednou z nejtěžších chvil bylo předčítání dopisů, které oběti adresovaly svým pachatelům a vězni svým obětem. Organizátoři dopisy nechali právě na poslední setkání.
Autoři dopisy nejspíš nikdy neodešlou. I tak ale bylo znát, že pro ně sepsání pár řádek nebylo jednoduché. Vězni v dopise většinou ani nežádali o odpuštění. Shodují se, že sami si nejspíš nikdy neodpustí.
"Myslím, že všichni tajně doufáme, že se do té fáze dostaneme. Spoustu věcí se člověk snaží zapomenout, přizpůsobit, překroutit. Ale pořád cítíme odpovědnost za to, co se stalo nebo kam to vedlo. Pořád je to pro nás tak závažné a asi v tom tkví tajemství toho, proč si nedokážeme odpustit," míní Jaroslav.
Jednou ze dvou prostřednic, které sezení vedly, je vystudovaná právnička Lucie Albrechtová. Přínos setkávání vidí v tom, že pro vězně je po konfrontaci s příběhy skutečných obětí, byť nesouvisejících činů, těžší zlehčovat nebo omlouvat svou vlastní chybu.
Oběti zase mají pachatele včetně toho svého často zafixované jako ztělesněné zlo a o to hůř se se svým zážitkem vyrovnávají. "Je to i o našich představách pachatelů jako démonů, kteří jsou protknutí zlem a straší nás v hlavě. Ale já sama jsem si uvědomila, že i pachatel prochází určitým vývojem. V momentě, kdy spáchal trestný čin, byl o dost jiným člověkem, než se kterým se v tuhle chvíli setkáváme," myslí si Lucie.
Výzkumy zatím chybí
Právě proto, že šlo o pilotní projekt a výzkumy, které by dokazovaly přínos takových setkávání, zatím chybí, měli organizátoři i věznice obavy, jak to obě strany zvládnou.
"Pro oběti bylo hodně těžké vyslechnout příběhy pachatelů, ale zvládly to, protože lidská rovina převážila," popisuje Lucie.
I vězeňský terapeut Josef Hrubý, který s pachateli násilných trestných činů ve vězení pracuje dlouhodobě, se bál, aby lidé zvenčí jeho práci nenarušili. Teď ale říká, že i když je pět týdnů krátká doba, dopad na jeho svěřence je patrný.
"Ve skupině byli lidé, kteří těžce ublížili na zdraví, byli tam vrazi. Byl tam i člověk drogově závislý, který vykrádal byty a kradl auta jen tak ze sportu. Najednou slyšel, co pro oběť vloupačky znamená, když přijede z víkendu a má vykradený byt. Slyšel, co ti lidé prožívají. A pak tento „zlodějíček“ prohlásil: 'Já jsem byl hyena.' To bylo obrovsky silné," vzpomíná.
Oběti by rády vězně navštívily i po skončení projektu. Už nyní všichni plánují, že by ve Vinařicích uspořádali vánoční besídku.
Projekt jako takový pro ně posledním setkáním skončil. Odborníci ze zahraničních univerzit teď ale budou zkoumat jeho dopad na základě dotazníků, které obě šestice vyplnily na začátku i na konci. Ve druhé vlně se organizátoři chtějí přesunout do další věznice, tentokrát ženské.
