Starosta středočeské Dobříše Adolf Schart s manželkou Otýlií a dcerou Dagmar neměli s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha nic společného. Přesto byli v období takzvané heydrichiády nacisty zavražděni. Schartova rodina byla oficiálně zlikvidována za nedovolené ozbrojování. Gestapo jim ale při domovní prohlídce zbraň podstrčilo. Na smrt je poslalo předem a záměrně.
Schartovým skutečným "zločinem" byl fakt, že ještě před válkou poskytoval domovské právo lidem, kteří utíkali z nacistického Německa. V očích gestapa mu přitížilo i to, že vlastnil hotel. Důvody, proč se ho Němci chtěli zbavit, se zkrátka sečetly.
"Podobných obětí, kterých se Němci zbavili z politických či majetkových motivů, bylo v období heydrichiády samozřejmě mnohem víc," konstatuje Vojtěch Šustek z Archivu hlavního města Prahy. Spolu se Schartovými byl mimochodem zavražděn i známý český atlet a novinář Evžen Rošický a jeho otec Jaroslav.
Německou zprávu velitele 3. roty záložního policejního praporu Prag Jüntnera se těžko čte bez pohnutí: "Chování šesti odsouzenců před popravou a během ní bylo klidné a pokojné. Výroky žádné nepadly, jen Rošický Evžen vyčkal smrti se zvednutou zaťatou pěstí. Smrt zastřelením nastala u všech odsouzenců okamžitě, konstatoval ji vrchní štábní lékař dr. Stettner. Mrtvoly byly dopraveny do krematoria a tam spáleny. Síla střeleckého, uzavíracího a pracovního oddílu byla 1 důstojník a 46 mužů."
Příkladem likvidace politicky nepohodlných lidí na přelomu jara a léta roku 1942 je i poprava vysokých úředníků protektorátního ministerstva zemědělství a funkcionářů agrárních společností - jako například Svazu pro výrobu škrobu.
"Němci je postříleli za schvalování atentátu na Heydricha. Měli prý navíc vyzývat k podpoře parašutistů, kteří ho zlikvidovali. Jenomže ve skutečnosti se Němcům z nějakých důvodů, například i majetkových, hodilo těchto lidí zbavit. Kvůli majetku tak zavraždili i Arnošta Velínského z Tábora, majitele tamního hotelu Grand. A stejně tak bratry Jaroslava a Karla Formánkovy ze Slaného, zámožné majitele velkoobchodu s drogistickým zbožím," personifikuje vraždění nacistů v období heydrichiády Vojtěch Šustek.
U každé z obětí se snažil dohledat životopisná data a také zjistit, proč si je Němci za oběť vybrali. U většiny zavražděných dohledal dokonce i to, co o nich uvedl dobový protektorátní tisk. Cenné jsou rovněž poválečné výpovědi pachatelů těchto "poprav", ve skutečnosti vraždění. Ať už to byli příslušníci gestapa, německé ochranné policie anebo třeba velitele brněnského praporu Waffen-SS Böhmen-Mähren Michaela Kneissla.
"V případě Pardubic, Plzně a Brna jsem navíc s obětavou pomocí kolegů archivářů a historiků dohledal poválečná svědectví českých zaměstnanců pohřební služby o průběhu samotných poprav, chování českých vlastenců, a tudíž i to, jak odváželi mrtvá těla a jak je museli likvidovat v krematoriích," popisuje Šustek výsledky mnohaleté práce nad sérií edice Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo.
Oběti si gestapo vybíralo ze všech sociálních vrstev
Jde tak o vůbec první zevrubné zmapování života více než 1500 zavražděných českých vlastenců na území takzvaného protektorátu s pomocí matrik a pozůstalostních spisů. A jak vyplývá ze shromážděných dokumentů, tak za častým obecným konstatováním "schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora" se obvykle skrýval fakt, že lidé jen někde projevili radost nad koncem Reinharda Heydricha.
Další skupinu 294 Čechů zavražděných v Mauthausenu pak tvořili příbuzní a pomocníci parašutistů.
Jak ale znovu připomíná Šustek, většina Čechů byla zavražděna zkrátka proto, že byli okupantům politicky nepohodlní. Nicméně i u aktivních odbojářů je často napsáno, že schvalovali atentát. "Našel jsem ovšem i konstatování, že popravení udržovali styk s osobami říši nepřátelskými či uschovávali nelegálně zbraně. To byl i případ čtyřčlenné rokycanské rodiny Stehlíkových, u které bylo uvedeno, že byla v kontaktu s nepřátelskými agenty parašutisty (u Stehlíkových přespali krátce po seskoku parašutisté skupiny Anthropoid Josef Gabčík s Janem Kubišem - pozn. red.)."
Češi, které Němci posílali na smrt, pocházeli ze všech sociálních vrstev, což mělo vyvolat dojem, že německá okupační moc ví o každém všechno a že si nikdo nemůže být jist životem. K neopomenutelným vražedným motivům nacistů patřila i likvidace českých neformálních vůdců, mravních a intelektuálních autorit, jakou byl například i lékař a spisovatel Vladislav Vančura.
V době, kdy se z povědomí společnosti začíná vytrácet hrdinství i oběti Čechů v letech nacistické okupace, je podle historičky Mirky Polákové více než dvacetiletá práce Vojtěcha Šustka nad ojedinělou edicí dokumentů Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo neobyčejně cenná. "Byly to tisíce lidí, kteří věděli, co a proč dělají i co vše tím riskují. Statečnost není v českých dějinách prázdným slovem," upozorňuje.
Autor Vojtěch Šustek hovoří stejně, zvláště v dnešní době považuje za důležité připomínat etický odkaz našich předků, kteří byli obdivuhodně obětaví a stateční. Připomínat, jak se chovali v kritických, leckdy i posledních okamžicích svého života.
"Byli to nezištní vlastenci, na něž bychom neměli zapomínat. Badatel Jaroslav Čvančara to nemohl vyjádřit lépe: ’Heydrichiáda byla obdobím mravního vzepětí českého národa.‘ I toto pro český národ tragické období nás podle mě může inspirovat po celý život. Ať je situace jakákoliv," dodává Šustek.
Odveta za Heydricha: 121 hromadných vražd
- Unikátní edice IV. svazku historických dokumentů Atentát na Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava obsahuje hlášení a svědectví o vraždách českých vlastenců tzv. stannými soudy Praha a Brno na území protektorátu Čechy a Morava.
- Celkem se jedná o 87 hlášení hromadných poprav zastřelením na území Čech německou ochrannou policií a 34 hlášení strážního praporu Waffen-SS Böhmen-Mähren o popravách zastřelením či oběšením v areálu Kounicových kolejí v Brně. Celkem jde o více než 1500 obětí.
- Českoslovenští vlastenci vlečení Němci na popraviště se chovali zpravidla mnohem statečněji, než jejich vrazi - důstojníci německé ochranné policie - ve svých zprávách přiznávají. Někdy se při popravách vymkla vrahům situace z rukou a oběti se postavily na odpor.
- Ve zkratce jeden příklad za desítky dalších: devatenáctiletá Marie Viktorová se 1. července 1942 pokusila uprchnout z popraviště ve Spáleném lese v Lubech u Klatov.
- IV. svazek lze zakoupit či na dobírku objednat v Archivu hl. m. Prahy či v některých knihkupectvích. Zde odkaz na III. díl edice s výslechovými protokoly parašutistů i rozhovor s Vojtěchem Šustkem.
VIDEO: Lidická žena Židovku neudala. Svědectví četníka neobstojí. Nenáviděl ji, říká Vojtěch Šustek.
