Ještě před zhruba padesáti lety patřil chocholouš obecný k nejběžnějším českým ptákům. Nápadné volání tohoto malého pěvce známého pro jeho charakteristickou špičatou chocholku bylo možné zaslechnout po celý rok na polích, mezích a remízcích české krajiny.
Dnes již jde ovšem o ptáka, jehož výskyt ornitologové zachytí jen na několika málo posledních místech republiky, zejména na střední a jižní Moravě. A rozhodně není jediným druhem, který v posledních desetiletích zasáhl drastický úbytek.
"V poslední době mezi ty nejvíce ubývající ptáky může patřit strnad obecný. Stále je to početný pták, ale přesto nám jich za posledních 20 let ubyl jeden milion. Podobně to může být se skřivanem, v jehož případě jde asi o půl milionu ptáků, o které jsme přišli. Vrabec polní totéž," popisuje ředitel kanceláře České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.
Jak dokládá Zpráva o životním prostředí 2019, kterou v únoru zveřejnilo ministerstvo životního prostředí, ptáků v Česku ubývá dlouhodobě. A to zejména takzvaných ptáků zemědělské krajiny, mezi které se počítá právě chocholouš, strnad, vrabec, koroptev, čejka a další druhy, jejichž život už staletí závisí na charakteru českého zemědělství.
Podle statistiky ministerstva životního prostředí těchto druhů od roku 1982 v Česku ubylo o 42,3 procenta. "Tempo poklesu se zpomaluje, ale spíše vlivem vyčerpání populací než reálným zlepšením situace," uvádí ministerstvo ve zprávě.
Česká pole: sterilní zelená moře
A může za to člověk. Jako jednu z hlavních příčin jmenuje Vermouzek i ministerstvo životního prostředí současnou zemědělskou praxi, která je založena na nepřírodních a nepřirozených podmínkách - pole jsou příliš rozlehlá, chybějí širší meze či remízky, užívají se umělá hnojiva a pesticidy, které tráví plevele, hmyz i další živočichy.
"Výsledkem je, že zemědělská krajina je sterilním zeleným mořem, kde roste jedna plodina, která je tam vyseta. Není tam žádný další život, ani půdní mikroorganismy, které jsou základem zdravé krajiny," vysvětluje Vermouzek.
Dříve přirozené prostředí se tak pro ptáky stává nevhodným. Potravy je méně, takže ptáci nejen nemají co jíst, ale také musí zvětšovat svá teritoria, čímž ubývá prostor pro další druhy. Při nadměrných rozměrech českých polí, která patří k největším v Evropě již od dob socialismu, také ptáci ztrácí možnost úkrytu k hnízdění.
Graf o stavu ptáků zemědělské krajiny ze zprávy o životním prostředí ovšem ukazuje překvapivý fakt. Úbytek od počátku měření v 80. letech není stálý, na začátku 90. let naopak počty ptáků prudce rostly - bylo jich zhruba o třetinu více než v roce 1982. Od roku 1995 ovšem křivka opět strmě padá dolů.
Právě tímto trendem ornitologové dokládají souvislost mezi intenzitou zemědělství a úbytkem ptáků. "V době kolem listopadové revoluce a těsně po ní přestaly fungovat staré způsoby financování zemědělství. Snížila se produktivita a výkonnost zemědělství a ptáci na to reagovali tím, že zvýšili velice výrazně své počty. Od 2. poloviny 90. let už dochází k tomu, že se objevují nové dotace z Evropské unie a situace se začala zhoršovat. Ještě více se zhoršila od roku 2004, kdy u nás začala platit Společná zemědělská politika EU," vysvětluje Vermouzek.
![Indikátor všech běžných druhů ptáků, lesních druhů ptáků a ptáků zemědělské krajiny v ČR [index, 1982 = 100], 1982–2019](http://cdn.xsd.cz/resize/20c5b31ac23e3db089514f56a85f9e20_resize=240,180_.jpg?hash=4b6d2f41ec65ff759cae26f646d2b435)
Lidské působení tak zahnalo několik druhů až na samotnou hranu existence. Mezi nejohroženější ptáky patří raroh velký, jehož zbývají v Česku poslední páry. Špatně je na tom také sýček obecný, u kterého je evidováno posledních asi sto párů, podobně jako u sovy pálené. Zemědělská praxe podle Vermouzka zapříčinila také silný úbytek mokřadních ptáků - poslední desítky párů jsou známé u břehouše černoocasého nebo vodouše rudonohého. "Jsou to ptáci dříve běžní na všech mokrých lukách, dnes už ovšem skoro žádné mokré louky nemáme," dodává Vermouzek.
Do ještě vyšších poloh už to nejde
Jako druhou hlavní příčinu úbytku ptáků, a to nejen zemědělské krajiny, jmenuje Vermouzek klimatickou změnu. Ta se v Česku dotýká zejména chladnomilných druhů - poslední páry ornitologové evidují u slavíka modráčka tundrového, ubývá také lindušky horské, tetřívka nebo kosa horského.
"Ve střední Evropě se chladnomilné druhy vyskytují v horách, takže se při oteplení uchylují do vyšších částí hor, až narazí na strop. Dál už nic není a zkrátka z toho území zmizí úplně," říká Vermouzek, ale zdůrazňuje, že mechanismy, jakými klimatická změna působí, jsou často o mnoho komplikovanější. Známým příkladem je například rozfázování hnízdění a doby návratu na hnízdiště tažných druhů.
"Nějaký pták se živí určitým druhem housenek a je uzpůsoben tomu, aby se mláďata líhla v době, kdy je housenek nejvíce. V době, kdy dochází ke klimatické změně, bezobratlí zpravidla reagují rychleji a posunují svou aktivitu směrem do časnějších období. Většina tažných ptáků tak přilétá v době, kdy vrchol aktivity housenek už je pryč. Mají tak méně potravy, vyvedou méně potomků nebo potomci jsou méně zdatní," vysvětluje Vermouzek.
Papoušci v Praze? Otázka několika let
Ne všech druhů ovšem ubývá. Do Česka se postupně navrací řada dříve ohrožených či přímo vymizelých ptáků, a to zejména díky desetiletím zákonné ochrany. V přírodě tak již můžeme narazit na orla mořského, skalního či královského, sokola stěhovavého, čápa černého nebo puštíka bělavého.
Do Česka vlivem dlouhodobě teplejšího počasí přesidlují také ptáci, kteří jinak obývají spíše jižní Evropu. Například vlha pestrá je dnes již běžně rozšířená na značné části Moravy, najít ji lze ovšem i na sever od Prahy.
Daří se také takzvaným univerzalistům - tedy druhům, které nemají velké nároky na prostředí, ve kterém žijí, a dokážou se přizpůsobit životu v blízkosti člověka. Patří mezi ně kos, koňadra nebo straka. Některým lesním druhům pak paradoxně pomohla kůrovcová kalamita posledních let, díky které měli ve svém prostředí více potravy. Jde zejména o šplhavce, lidé se tak dnes mohou v přírodě častěji setkat například se strakapoudem, datlem nebo žlunou.
Česko také v posledních letech čelí náletu nepůvodních druhů ptáků, ač podle Vermouzka zatím nelze žádný z nich označit za problematicky invazní. "Nejblíž tomu asi bude husice nilská, která se k nám šíří, ale početnost není ani zdaleka tak velká, aby s ní byly problémy. Ale může k tomu dojít," říká ornitolog. V podobné situaci je také současná populace kachničky mandarinské.
Podle Vermouzka bude v Česku v příštích letech přibývat také ptáků, které by tu zřejmě čekal málokdo - papoušků. "Na jižní Moravě už jedna polodivoká populace papoušků mniších je. A pak se opakovaně objevují alexandři malí," říká.
Právě papoušci alexandři, kteří na začátku uprchli svým majitelům, se v posledních letech ve velkém usídlili v mnoha městech západní Evropy. Londýn, Amsterdam či Brusel evidují populace čítající tisíce i desetitisíce těchto ptáků, kteří původně pochází z Afriky a Indie. A podle Vermouzka čeká podobný osud i Prahu. "Je otázka nejbližších let, kdy tomu bude podobně jako ve městech západní Evropy, kde jsou alexandři zcela běžným druhem ptáků," předpovídá.
Ptáci jako indikátor. Když vymírají, je něco špatně
Faktorů, které negativně ovlivnily počty tuzemských druhů ptáků v Česku, je více, nejen nevhodné zemědělství. Jak uvedla pro Aktuálně.cz mluvčí ministerstva životního prostředí Dominika Pospíšilová, za úbytek může také fragmentace krajiny spojená s rozvojem sítě dálnic a silnic, četné nárazy ptáků do prosklených ploch nebo střety s auty a zemědělskou technikou. Zmiňuje také aktivitu predátorů, zejména pak koček, které hlavně v obcích loví ptáky ve velkém.
Ministerstvo také upozorňuje, že úbytek ptáků může negativně ovlivňovat také prostředí jako celek. "Každý jednotlivý druh v ekosystémech zastává určitou roli a jeho úbytek či vymizení může vést k narušení vztahů, které v ekosystémech fungují a které se vytvářely po tisíce let. S úbytkem ptáků zemědělské krajiny tak lze identifikovat kupříkladu problémy související s nárůstem populací různých škůdců, ať již jde o hmyz, nebo hlodavce," popsala Pospíšilová.
Je třeba také dodat, že na ptáky zemědělské krajiny lze pohlížet jako na indikátor celkového stavu životního prostředí - zpravidla bývají na vrcholu potravního řetězce, úbytek dříve běžných druhů tak poukazuje i na úbytek druhů, které se monitorují jen těžko.
"Úbytek ptáků naznačuje, že je v přírodě nějaký problém a je třeba jej řešit. My jako lidé jsme součástí těch samých cyklů, těch samých potravních sítí a jsme na přírodě závislí mnohem víc, než si třeba občas myslíme," říká Vermouzek.
Odborníci se tak v posledních letech snaží nalézt způsoby, jak alarmující situaci napravit. Podle nich je klíčové, aby se zemědělství stalo šetrnějším a ohleduplnějším k přírodě. Důležité je také zásadně změnit hospodaření s vodou, a to nejen v zemědělství - například rozdělováním polí na menší jednotky, zakládáním remízků a tůní nebo rušením lesních cest, které vedou po spádnici.
Podle Pospíšilové se tyto požadavky již promítají do strategií ministerstva životního prostředí i do programů dotací. "V současnosti se dotváří podmínky pro podporu zemědělského hospodaření na další období let 2021-2027 a věříme, že se podporu šetrného hospodaření podaří rozšířit. K tomu koneckonců směřují i strategie přijaté na úrovni celé EU," popsala Aktuálně.cz.
Ministerstvo zemědělství pak už zavedlo například podmínku omezení pěstování monokultur na maximálně třiceti hektarech souvislé plochy.
Nakonec i ornitolog Zdeněk Vermouzek věří, že se situaci podaří zvrátit. "Jsem mírný optimista. Naději mi ovšem nedodává dosavadní vývoj, ale rostoucí zájem veřejnosti o přírodu. Celkový přístup společnosti se posunuje k většímu uvědomění si souvislostí a vztahů v přírodě a to je základním předpokladem ke změně," dodává.
