Pokud by situace opravu dospěla až k soudu, bude se týkat přímo vás, nebo ateliéru di5, se kterým muzeum podepsalo smlouvu na projekční práce?
V takové chvíli by to řešila firma di5, která si vyčíslila náhradu ve výši zhruba čtyř až pěti milionů korun. Zhruba jeden rok jsme totiž pracovali na projektu pro územní a stavební povolení. Tyto peníze by se tak de facto vyhodily do koše.
Po dohodě na vypsání nové architektonické soutěže na SEFO ale zaznělo, že se musí nejprve vyřešit smluvní závazky vůči vám. Myslíte, že se dohodnete mimosoudně?
Tento problém se musí řešit komplexně. Jde totiž o spojenou nádobu, ve které se na jednu stranu volá po vytvoření nové soutěže a na druhou stranu se musí vyřešit finanční vyrovnání. Nesmí nastat situace, kdy dojde k vyrovnání s ateliérem di5, ale ministerstvo nebo muzeum zjistí, že z nějakého důvodu nelze soutěž vypsat. Určitě bude důležité naslouchat v této věci odborníkům z České komory architektů a doporučil bych také přizvat k jednání zdatné právníky.
Je důležité si také uvědomit, že i kdyby tady nebyl právní spor a vše probíhalo hladce, tak úplně nový projekt bude stát přibližně o 50 milionů více než ten stávající. Bude muset totiž dojít k vypořádání s ateliérem di5, bude se muset vypsat architektonická soutěž, která stojí kolem sedmi milionů, a na základě výsledků architektonické soutěže lze předpokládat cenu za projektové práce v hodnotě kolem 55 milionů korun.
Navíc vypsání a vyhodnocení architektonické soutěže bude trvat jeden rok a v případě nového projektu bude muset dojít ke změně regulačního plánu. Celkové zdržení bude tedy tři roky. Lze tedy předpokládat, že nový projekt bude ve stejné fázi, jako je ten náš, nejdříve za tři roky. Jde o komplexní problém, takže v současné chvíli nelze řešit jen architektonickou soutěž.
Po středečním jednání to právě vypadá, že se všechny strany rozhodly na ten problém nahlížet komplexněji…
Já doufám, že to, co teď nastalo, je první vstřícný krok ze strany ministerstva směrem ke skutečné diskuzi na odborné úrovni. Doteď ministerstvo příliš nenaslouchalo argumentům Muzea umění. Nyní do debaty vstoupí odborníci a mělo by se řešit, co bude pro jednotlivé strany znamenat nová architektonická soutěž, zda je vůbec proveditelná a co jednotlivé anabáze znamenají finančně. Opomenout nelze ani otázku, kdo za ta rozhodnutí vezme zodpovědnost, a to hlavně v případě, kdy se najednou bude muset zaplatit jen za projekční práce o 50 milionů korun navíc.
Vy se podle České komory architektů nebudete moct té případné soutěže se svým již hotovým návrhem zúčastnit. Můžete tam dát jiný návrh?
Pan ministr několikrát veřejně prohlásil, že "nové návrhy nemusí být lepší. Podstatné je, aby veřejnost měla šanci posoudit i jiné možnosti". Muzeum umění, se kterým na projektu pracuji 10 let, je s projektem naprosto spokojeno. Splňuje všechny aspekty, které si na úplném začátku předeslalo. Nevím tedy, z jakého důvodu bych vymýšlel nový návrh? Jen kvůli tomu, že si pan ministr vymyslel takto nestandardní postup?
V Česku neexistuje podobný příklad, kdy je hotový projekt, uzavřená smlouva, investor je s ním spokojen, stejně tak i město Olomouc, a někdo jiný chce začít ověřovat celou situaci znovu na architektonické soutěži. Obávám se, že nic takového se nestalo ani nikde jinde v zahraničí. Jedná se opravdu o naprosto nestandardní postup, který zatím nemá obdobu.
A je to přesně, jak říkáte. Podle České komory architektů je v takovém případě moje účast vyloučená, takže pokud se přihlásím, porota mě musí vyloučit. To znamená, že budu diskriminovaný. V takovém případě mi samozřejmě nezbývá nic jiného, než se obrátit na soud.
Ohledně uspořádání architektonické soutěže je tu ještě jedna věc. Památková péče měla a stále má požadavek respektovat menší měřítko původních objektů směrem do ulice. Hned na začátku jsem vnímal středověkou parcelaci za silné téma, kterou následně potvrdil i archeologický výzkum. Parcelace je zakódovaná již od středověku. Byla to pro mne základní indicie, kterou jsem uplatnil ve svém návrhu.
Vznikla tak stavba, která reflektuje parcelaci a stojí na místě, kde se střetávají dva olomoucké světy - na jedné straně je to drobné měřítko středověké parcelace, na straně druhé zde začíná velké měřítko paláců, církevních a vojenských objektů Předhradí. V roce 2011, kdy se měnil regulační plán města, se počítalo s tím, že na SEFO budou peníze, takže do něj byl zanesen i přesný půdorys mého návrhu. Nový projekt tedy nemůže pracovat s takto daným půdorysem, jelikož by se jednalo o vstup do autorského díla.
Ale ten regulační plán se přece dá opět změnit…
Ano, ale změna trvá dva roky. Přesně proto se to zase celé posune.
Ministerstvo kultury rozhodlo o nové soutěži po nástupu Antonína Staňka do vedení resortu. Ten tvrdí, že takto významnou a drahou výstavbu (téměř 600 milionů korun, pozn. red.) ale nelze zahájit bez soutěže. Je tedy projekt takového rozsahu bez soutěže vůbec obhajitelný?
V České republice je něco kolem čtyřiceti architektonických soutěží ročně, a to jsou soutěže, které jsou na státní zakázky. A jaké myslíte, že to představuje procento ze všech, řekněme, státních zakázek? Jsou to necelá dvě procenta z toho, co se zadává ze státního rozpočtu. A jsou tam daleko větší a objemnější stavby než SEFO. 98 % je tedy zadáváno jiným způsobem než architektonickou soutěží. Přičemž za posledních 25 let vypsaly veškeré příspěvkové organizace ministerstva kultury celkem jen šest architektonických soutěží. To je obrázek naší společnosti o tom, jak fungují nebo nefungují architektonické soutěže a jak se zadávají veřejné zakázky.
Nesplňuje však architektonická soutěž to kritérium transparentnosti, na kterém si dnešní společnost tak zakládá?
Rád bych v této souvislosti poznamenal, že jsem zastáncem architektonických soutěží. Většinu zakázek jsem získal právě díky vítězství v architektonických soutěžích. Domnívám se ale, že architektonická soutěž měla být vypsána na začátku, tedy před 10 lety, kdy ji muzeum skutečně připravovalo. Soutěže ale mají také své limity. Neumožňují například aktivní komunikaci mezi architektem a investorem. Když odevzdáváte návrh do soutěže, která je anonymní, držíte se pouze písemného zadání, ale nevíte přesně, co bude investorovi vyhovovat.
To vy jste tedy věděl?
Když jsme začali spolupracovat, dostal jsem přímo soutěžní podmínky, tedy zadání pro architektonickou soutěž. Vzal jsem si zhruba měsíc a půl a začal jsem pracovat na podobě Středoevropského fóra, jak ji znáte dnes. Následně jsme se s vedením Muzea umění sešli a já jim představil svůj koncept. Přišlo mi velmi vhodné, že tehdejší ředitel muzea Pavel Zatloukal i současný Michal Soukup pomáhali myšlenky projektu rozvíjet. V ateliéru jsem tedy mohl velmi rychle zapracovat nové nápady a myšlenky.
Tímto pinkáním jsme se mnohem rychleji dostali blíže k podobě, která vyhovuje nám všem, a já je i díky tomu vnímám jako spoluautory současného návrhu. Je potřeba si uvědomit, že forma architektonické soutěže je jednou z možností. Ale i v zahraničí vidíme, že se volí přímé zadání na některých významných stavbách. Například projekt na Hamburskou filharmonii byl zadán přímo švýcarským architektům Herzogovi & de Meuronovi. Dnes je filharmonie nejnavštěvovanější německou kulturní novostavbou.
Říkáte, že jste měl soutěžní zadání. Jaké byly tedy důvody toho, že k architektonické soutěži tehdy nedošlo?
Soutěž měla být vypsána roku 2009. Muzeum umění Olomouc připravovalo a poměrně intenzivně jednalo s Českou komorou architektů a ministerstvem kultury. Komora architektů však trvala na odměnách ve výši zhruba 1 % z celkové částky, což je asi 7 milionů za uspořádání architektonické soutěže, a na to nemělo muzeum finanční prostředky. Pokud ale chtělo tehdy dosáhnout na dotace, přičemž to v té době vypadalo velmi nadějně, muselo mít hotovou architektonickou studii. Kvůli tomu, že se muzeum nedohodlo s Českou komorou architektů, dostalo z ministerstva pokyn zadat architektonickou studii jiným způsobem než formou architektonické soutěže. Muzeum umění si proto vybralo architekty, se kterými mělo už nějakou zkušenost. A já s nimi spolupracoval již na Arcidiecézním muzeu.
Architekty? Ne jen vás?
Ano, šlo totiž nejen o přístavbu Muzea umění, ale i o jeho rekonstrukci. Novostavbu jsem dostal zadanou já a pan architekt Sborwitz se zhostil rekonstrukce stávající budovy, na které pracoval již v 90. letech. Oba jsme museli spolupracovat, jelikož se objekty v některých místech potkávají. Jsou provázány kvůli technickým a provozním vazbám. Tehdejší ředitel nás velmi dobře znal a věděl, co si od takové spolupráce může slibovat. Oba dva jsme totiž dobře věděli, co to znamená navrhovat muzeum. Jde o specifickou věc - musíte vědět, jak se pracuje se světlem, klimatem, celkovou atmosférou i způsoby vystavování.
I z těchto důvodů byl ale váš návrh kritizován. Například z ministerstva kultury i od ředitele Národní galerie Jiřího Fajta zaznělo, že ten návrh je zastaralý.
To je paradoxní vyjádření. V roce 2017 jsem aktualizoval studii. Ještě v loňském roce jsme některé věci dopracovávali a muzeum si zadávalo výrobu modelu, který stál poměrně hodně peněz. Tyto kroky by asi nedělalo, kdyby si myslelo, že je ten projekt z nějakého důvodu zastaralý. Při dopracování studie šlo především o zvětšení depozitářů a návrh expozice.
Jen pro zajímavost uvedu, před dvěma lety jsme s panem ředitelem Michalem Soukupem udělali pracovní cestu po Španělsku, kde jsme obcházeli desítky muzeí a hovořili s jejich zástupci. Španělská muzea a galerie jsou dnes na velmi vysoké úrovni. Chtěli jsme se poučit a vyvarovat chyb. Všem jsme také ukazovali náš projekt a chtěli jsme znát jejich názor. Nikdo nám neřekl, že je projekt zastaralý. Naopak všude jsme sklidili potlesk.
V rozhovoru pro Aktuálně.cz právě Jiří Fajt zmiňoval, že umění v této době není jen o sochách a obrazech, ale mohou to být různé instalace, videoprojekce. Jsou tomu ty vámi navrhované prostory uzpůsobeny?
Domnívám se, že lidé, kteří o projektu nic nevědí, tak se nemají k takové věci vyjadřovat. V našem případě jde o expozici uměleckých děl z roku 1945 do roku 1989 ze zemí, které nás obklopují. Jedná se o prostory, které mají být pro stálou expozici, která se bude minimálně obměňovat. Prostory s horním světlem umožňují ideálně nasvětlit vystavené artefakty a stěny vytváří dostatek plochy pro exponáty. Samotná architektura se stává nedílnou součástí stálé expozice. Na muzeích ve Španělsku se nám takové řešení potvrdilo jako jasně nejideálnější.
Prostory nemají být ani klimatizované, to je další věc, která byla na vašem návrhu kritizovaná. Jak by tedy měly být zajištěny vhodné podmínky pro ta umělecká díla?
Prostor, který má dobrou výměnu vzduchu, nepotřebuje klimatizaci a vzduchotechniku. Stejně tak jsem se setkal s názorem, že vysoké stropy jsou neekologické, ale to je přesně naopak. Pokud nepotřebujete klimatizaci a máme přirozené horní osvětlení, tak neplýtváte energií.
Přesto jde skutečně o kontroverzní návrh, který vzbudil různé emoce. Nemůže tyto emoce ta nová architektonická soutěž pomoct uklidnit?
Jsem přesvědčen, že o architektuře by se měla vést pouze odborná debata. Jako příklad může posloužit galerie moderního umění v Paříži Centre Pompidou. Dnes si bez něj nikdo neumí Paříž představit, ale před a v době jeho vzniku místní protestovali, psali petice a nesouhlasili s tím, že tam má něco takového stát. Stejně tak tomu bylo s Eiffelovou věží. Současná architektura prostě patří i do historického prostředí a může ho zajímavě obohatit.
