reklama
 
 

Šéf Národní galerie: Stát má své "vlajkové lodě" a o ty by se měl starat přednostně

29. 3. 2019 19:11
Na tuzemské kulturní scéně se chystají dva významné projekty: Středoevropské forum v Olomouci a pražská pobočka francouzské galerie Centre Pompidou. Zatímco okolo toho prvního se v poslední době vyostřila debata mezi zřizujícími institucemi - ministerstvem kultury a Muzeem umění Olomouc -, o česko-francouzské spolupráci se toho zatím moc neví. Ředitel Národní galerie Jiří Fajt oba projekty komentuje v rozhovoru pro Aktuálně.cz a na závěr hodnotí finanční situaci české kultury. "Stát si musí uvědomit, že má takzvané vlajkové lodě, o které se musí přednostně postarat," říká.

Aktuálně.cz: Situace kolem Středoevropského fora (SEFO) za 600 milionů korun, které má být přístavbou olomouckého Muzea umění, se v minulých týdnech vyostřila. Olomoučtí muzejníci dokonce vyzvali k rezignaci ministra kultury Antonína Staňka. Mohou tyto spory projekt poškodit?

Tyto spory již SEFO poškodily. Je v nich hrozně emocí a diskuse se zásadně vyhýbají hledání věcného řešení, a to zejména na straně obhájců projektu. Na diskuzi uspořádané minulý týden ve Veletržním paláci zaznívalo množství slov a proklamací, které však spíše prohlubovaly již tak dost hluboké zákopy v této "bitvě".

Na straně jedné to byly veskrze věcné argumenty ministra (Antonína) Staňka, který se ani ze své pozice nemůže chovat jinak, na druhé straně byla postulována celá řada někdy bohužel až křečovitě působících důvodů, proč v dnešní situaci architektonická soutěž nepřipadá v úvahu. Rozhodně se však nejednalo o vážné argumenty do další diskuze.

A jak se projevují ty emoce?

Autor dotčeného návrhu architekt Jan Šépka třeba přišel s tím, že jeho řešení vystavěné na půdorysu čtyř středověkých parcel chrání autorský zákon a každý další pokus bude vnímat jako plagiát. To je úplně vedle, vždyť se na stejném pozemku může dojít ke tvarově i funkčně zcela rozdílným řešením. Není zde ochota ke společnému hledání řešení, které by zajistilo Olomouci kvalitní novostavbu pro současné umění a zároveň transparentní a nediskriminační přístup při rozdělování veřejných peněz.

Takže řešením je diskuse?

Ano.

Jenže do diskusního panelu, který k tématu proběhl a na který jste byl přizván třeba i vy, nebyli zástupci olomouckého Muzea umění vůbec pozváni. Když si chtěl ředitel muzea Michal Soukup vzít slovo, nedostal ho.

Nevím, zda byl pan kolega Soukup zvaný či nikoliv. Každopádně ale měl být pozvaný a měl mít možnost obhájit svoje postoje. Vše jiné by bylo špatně.

Řešila se i doba, kterou ministerstvo věnovalo přípravě té diskuse. Údajně s ní začalo jen týden předtím, než se konala. Z pohledu třetí osoby to nahrává vysvětlení Muzea umění Olomouc, že ta diskuse byla jen další Staňkův krok pro to, aby měl obhajobu pro rošádu ve vedení muzea.

Každá diskuse reagující na aktuální problém se podle mě musí konat v  historicky dohledném čase, aby právě neztratila na aktuálnosti, takže ten časový ohled tam je důležitý. A to platí dvojnásob v tak vyhrocené situaci, která panuje kolem olomouckého SEFO. Podle mě nešlo o unáhlený krok. A rošáda ve vedení muzea je jen čistá spekulace, sloužící jen k další eskalaci napětí. Pokud vím, ministr nic takového v úmyslu neměl.

Po té diskusi přišlo olomoucké muzeum s otevřeným dopisem, ve kterém vyzvali ministra Staňka k rezignaci. Následně jim vyjádřily podporu některé kulturní osobnosti. Na čí stranu jste se postavil vy?

Jsem hodně vzdálen tomu, abych konkrétně hodnotil projekt SEFO, jehož počátky sahají do doby, kdy jsem ani nebyl v této republice. Moc o tom tedy nevím. Každopádně dnešní situace je velmi nešťastná. Nerozumím tomu, jak mohou zaměstnanci muzea vyzývat ministra k rezignaci. To není adekvátní reakce, je to přehnané, nekonstruktivní, a dokonce i kontraproduktivní. Upřednostňuji řešit problémy za stolem. Předpokladem k tomu je ale věcná argumentace všech zúčastněných a principiální otevřenost k byť i odlišnému názoru toho druhého.

Pokud by tedy v podobném problému vyjádřili vaši zaměstnanci podporu vám a chtěli by se aktivně angažovat v boji za vás, tak byste to nepodpořil? Například když se řešilo vaše potenciální odvolání v souvislosti s prezidentem Milošem Zemanem.

Podpory zaměstnanců bych si vždy nesmírně vážil. V žádném případě bych je ale neměl k tomu, aby po ministrovi žádali rezignaci. To mi nepřijde vhodné.

Jak se vám osobně vlastně líbí návrh architekta Jana Šépky?

Je to silný názor a monumentální gesto. To mám rád, takže tvarově s ním nemám zásadní problém. Jestli tady má ale vzniknout prostor, který se měl stát místem pro prezentaci současného umění, tak má Šépkův návrh řadu limitů. Musím však předeslat, že jsem onu studii - a pokud vím, neexistuje žádný další stupeň projektové přípravy - viděl jenom z veřejně dostupných zdrojů.

Prostor by neměl být klimatizován, jak také zaznělo na již vzpomínané diskusi, což považuji i u současného umění za zásadní problém. Bez stabilních klimatických podmínek dnes nemůžete uspořádat žádnou atraktivnější výstavu, neboť vám zapůjčitelé svá mistrovská díla prostě nepůjčí.

Navíc čtyři protáhlé oddělené prostory s vrchním osvětlením, na nichž návrh stojí, předznamenávají a limitují možnosti prezentace, nehledě na to, že navrhované řešení není vhodné pro videoart či komplikovanější prostorové instalace. Současná vizuální kultura je na umělecké druhy velmi pestrá, současné umění již zdaleka nejsou jen obrazy na stěnách a sochy na soklech.

Nyní to vypadá, že bude na SEFO uspořádaná nová architektonická soutěž. Je to tedy správný krok?

Nechci soudit projekt, který vznikal před deseti lety za jistých podmínek. Olomoučtí kolegové měli jistě spousty dobrých důvodů, proč se rozhodli tak, jak se rozhodli. Původně mělo jít také o financování z fondů Evropské unie, což se nezdařilo, dnes jsou naopak k dispozici prostředky z národního pokladu, tedy domácí finanční zdroje. I proto jsem přesvědčený o tom, že veřejná instituce financovaná z peněz daňových poplatníků nemůže fungovat jinak než transparentně. A soutěž je jedinou cestou, jak se dobrat k obhajitelnému výsledku.

Česká komora architektů však upozornila, že se soutěže Šépka nebude moct s touto verzí návrhu účastnit, protože by byl časem, který projektu věnoval, zvýhodněn oproti ostatním…

Nikde ale není napsáno, že zadání nové soutěže musí být identické s tím původním. Je naprosto jasné, že architekt Šépka se nemůže zúčastnit se stejným návrhem, to by bylo nefér. Ale parametry nového zadání se přece mohou odlišovat, navíc v situaci, kdy muzeum usiluje o získání dalších pozemků. Pak bude muset být zadání stejně jiné.

Pojďme se přesunout k jinému chystanému projektu - k pražské pobočce francouzského muzea moderního umění Centre Pompidou. V čem je prestiž té značky?

S francouzskými kolegy jsme se dohodli na tom, že mezi Prahou a Paříží vytvoříme silné partnerství, které umožní pořádání nejrůznějších projektů zaměřených na představování vizuální kultury současného světa nejširší veřejnosti. To, co budeme moci představit v Praze, bude mít svůj protějšek v Paříži a naopak. Jde tedy o spolupráci v pravém slova smyslu. A Centre Pompidou je nejvýznamnější muzeum moderního a současného umění v Evropě s fantastickou sbírkou.

To myslím jasně odpovídá na vaši otázku. Centre Pompidou bylo a stále je pro řadu našich občanů Mekkou kvalitního umění. Každá spolupráce s touto institucí je prestižní, což pomáhá nejen Národní galerii a výtvarné kultuře v České republice, potažmo v regionu středovýchodní Evropy k tomu, aby konečně začala být silněji vnímána v celosvětovém kontextu. A organické zapojení našich umělců do internacionálního muzejního provozu je letitým problémem, který se tímto strategickým partnerstvím chceme pokusit řešit.

V dubnu má dojít k podepsání memoranda mezi francouzskou a českou stranou. Co bude jeho obsahem?

Ano. Letter of intent budeme podepisovat 8. dubna v Paříži na setkání ředitelů evropských muzeí moderního a současného umění. Jde o rámcovou dohodu o formátech naší spolupráce. Navazovat na ni bude již konkrétnější smlouva o spolupráci, která bude rozepisovat obsah, organizační a finanční zajištění chystaných projektů. Teď jsme ale na úplném začátku.

Co si tedy od té spolupráce slibujete?

Paříž vnímá pražskou Národní galerii jako důležitou referenční instituci pro celý region středovýchodní Evropy. Kromě již zmíněné prezentace našich umělců v Paříži budeme mít možnost představovat v Praze nejvýznamnější díla z bohatých sbírek Centre Pompidou. Národní galerie díky nesvobodnému režimu mezi lety 1948 a 1989 neměla možnost nakupovat práce klasiků moderního umění, které nám dnes znatelně chybějí. A nakupovat nemůžeme ani dnes, i když z jiného, a sice finančního důvodu: ceny takovýchto prací na uměleckém trhu jsou totiž astronomické, na což nemáme peníze. Pokud tedy máme vystavovat internacionální umění domácí veřejnosti, nezbývá než si je v zahraničí vypůjčit. A to nám naše partnerství s pařížským Centre Pompidou umožní.

Mluvil jste o projektech. Zmiňoval jste projekty s výstavní a nevýstavní formou. Co jsou ty nevýstavní projekty?

Naše reciproční spolupráce bude mít nejrůznější formáty. Chceme třeba společně organizovat výměnu umělců v rámci rezidenčních pobytů, budeme pořádat odborné semináře a vědecké konference, budeme zvát umělce k veřejným rozhovorům, chceme nabízet bohatý program vzdělávacích a volnočasových aktivit apod. Naše partnerství začne již v příštím roce, kdy v Praze mimo jiné uspořádáme setkání muzejních manažerů i akademiků specializovaných na moderní a současné umění z naší části Evropy.

A ty výstavní projekty?

První bude otevřen v roce 2021 v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí. Půjde v podstatě o volné pokračování projektu "dialogů", který jsme vloni zahájili s drážďanskými Státními uměleckými sbírkami prezentací části sbírky manželů Hoffmanových, doplněnou českými uměleckými pozicemi. Tento formát spolupráce si stále ještě ověřujeme, nicméně již dnes se ukazuje, že to je cesta, jak vyplnit dramatickou absenci klasiků světové umělecké scény v galerijní sbírce.

To jsou však stále jen přípravné kroky pro vytvoření té pražské pobočky Centre Pompidou, ne?

Také francouzští kolegové cítí potřebu zamýšlet se nad novými formami partnerství mezi muzei. Sami hovoří o nutné změně strategického uvažování, o změně dosavadních modelů spolupráce, jak ji realizovali v Málaze, Bruselu nebo chystají v Šanghaji. A to je přesně to, o co nám jde, my chceme partnerský, to jest vyvážený vztah. Ve zmíněných městech ani nemají za partnera nějakou muzejní instituci, jednou to je městská samospráva, za druhé regionální vláda anebo soukromá iniciativa. Praha je tedy prvním případem, kdy se rozvíjí partnerství Centre Pompidou s veřejným muzeem umění, které má svoji vlastní identitu.

Ta spolupráce, jak ji popisujete, se jeví jako mnohem rychlejší než třeba v Číně, kde jednání trvala pět let a teprve letos se tam pobočka bude otevírat.

To je pravda. Jistě tomu napomohla politická podpora a rozhovor českého premiéra Andreje Babiše s prezidentem Emmanuelem Macronem.

A sídlit bude tedy pražské Centre Pompidou ve Veletržním paláci?

Ano, místem dlouhodobější prezentace podstatného sbírkového souboru ze Centre Pompidou v dialogu s naší galerijní sbírkou má být Veletržní palác, který po své rekonstrukci a architektonické obměně nabídne ty nejlepší výstavní podmínky. To je sice poněkud vzdálený horizont, období do jeho znovuotevření však bude vyplňovat pestrý česko-francouzský program již zmíněných uměleckých a odborných aktivit.

Ministerstva teď z iniciativy premiéra a ministryně financí mají šetřit. První odhady hovořily i o významném škrtu na ministerstvu kultury, a to téměř o 20 procent. Řešili jste to již s ministrem Staňkem?

Pokud by škrty byly na úrovni 20 procent, tak by toto opatření mělo naprosto devastující dopady. Samozřejmě by pak záleželo i na tom, jaké strategické rozhodnutí by učinilo ministerstvo kultury. Jen těžko však mohu komentovat něco, o čem nic nevím. Ale pětina rozpočtu by byl obrovský zásah špatným směrem.

Na straně druhé se ale nedomnívám, že by v kultuře bylo tak málo státních peněz. Jistě, těch není nikdy dost. Jde však dle mého o to, aby byly distribuovány na opravdu smysluplné věci. Aby existoval zřetelně definovaný veřejný zájem a fungovala veřejná kontrola jeho naplňování, aby došlo k jasné priorizaci cílů. Stát si tedy musí stanovit dlouhodobé priority, neboť zejména v situaci hrozících škrtů nelze uspokojit každého. A na tom se, jak vím, pracuje.

Nemohou ty škrty ohrozit vypsanou soutěž na rekonstrukci Veletržního paláce?

Ne, nemohou. Národní galerie už má 14 milionů korun na architektonickou soutěž garantovaných ministerstvem kultury. A jakmile budeme mít na stole finální architektonický návrh s kvalifikovaným odhadem stavebních nákladů, budeme řešit nezbytné finanční zdroje na tuto část ambiciózního projektu.

Zmiňoval jste potřebu ujasnit si priority. Předpokládám, že Národní galerii mezi ně řadíte.

Svou odpovědí si sice nezískám příliš podpory v řadách mých kolegů z menších krajských či městských kulturních institucí. Nicméně stát si dle mého musí uvědomit, že má v oblasti kultury a státní zahraniční reprezentace takzvané vlajkové lodě, o které se musí přednostně postarat. Teprve následně mohou přijít na řadu další. Takže je nutné zajistit nejen prostý provoz, ale i dlouhodobý rozvoj institucí typu Národního divadla, Národního muzea, České filharmonie a některých dalších institucí, mezi které počítám samozřejmě i Národní galerii.

Tato podpora však nutně nemusí jen znamenat další peníze, ale může být vyjádřena i systémovými kroky typu nového zákona o veřejných institucích v kultuře. Ten měla v programu už minulá vláda, nic se ale bohužel nestalo. Stejně tak je v programu i vlády současné. Doufám, že se ho povede co nejdříve schválit, neboť přechod ze stávajícího režimu příspěvkových organizací do režimu veřejných institucí by pro nás znamenal zásadní posílení ekonomické soběstačnosti a konkurenceschopnosti na pracovním trhu. Ve svém důsledku by vedl k podstatnému zlepšení podmínek našeho fungování a zkvalitnění veřejné služby, pro niž jsme zřizováni.

Takže podpora těch vlajkových lodí je nedostatečná?

Řeknu pouze jeden příklad. Ministerstvo kultury asi tak dva roky zpátky po mé usilovné snaze o to, aby byly vytvořeny finanční zdroje pro nákupy děl současných umělců, zareagovalo nekoncepčním způsobem. Vytvořilo finanční program s rozpočtem pár desítek milionů korun, což sice není mnoho, ale i to je lepší než nic. Jenže o tyto peníze mohly žádat všechny sbírkové instituce z krajů a měst, s jedinou výjimkou - státních národních "vlajkových lodí". Dodnes mi nikdo nebyl schopen vysvětlit logiku tohoto kroku.

Ale to je přesně o té priorizaci, o stanovení srozumitelných a realizovatelných strategických cílů. Jestliže si stát platí Národní a Moravskou galerii, tak bych očekával, že se postará o tyto dvě hlavní sbírkové instituce na poli výtvarné kultury. Teprve pak lze řešit zbývající muzea a galerie. Jenže tady to bylo přesně obráceně. Ministerstvo vytvořilo finanční zdroj, na který jsme my vůbec nebyli schopni dosáhnout.

A proto nemáte peníze na nákup současného výtvarného umění…

Bohužel ano. To je letitý problém. V případě Národní galerie se po roce 1989 nedá v oblasti současného umění hovořit o systematické nákupní politice. Tři desítky let pravidelně nenakupujeme výtvarné umění od žijících umělců, čímž neplníme jeden ze stěžejních bodů našeho poslání, kterým je podle statutu soustavná dokumentace aktuálního dění na výtvarné scéně. Jakou zprávu o stavu výtvarné scény po roce 1989 tedy zanecháme budoucím generacím? Tento stav musíme co nejrychleji napravit, dokud to ještě lze…

autor: Jan Žabka | 29. 3. 2019 19:11

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama