Co je pro vás jako profíka víry méně pochopitelné: vánoční příběh, v němž se podle křesťanské tradice Bůh stane dítětem, nebo ten velikonoční, ve kterém vstane z mrtvých?
Vánoce lidé jednoznačně přijímají jako šanci pro rodinu, čekají od nich pohodové setkání blízkých. Betlémský příběh v tom funguje jako dekor. Není to špatné, ale strašně minimalistické. Vánoční příběh nabízí radikální obnovu přístupu k životu, silný impulz uvědomit si, co se to vlastně se mnou děje. Slyšíme, oč můžeme žádat. Podstatný je taky ve vánočním příběhu koncept Boha.
"Koncept Boha" je, troufám si říct, pro značnou část lidí matoucí. Na Vánoce se rodí jako bezbranné dítě, ale po zbytek roku je Bůh, alespoň ve vyjádření církve, rozmrzelý z moderního světa, nevěřících, gayů nebo feministek. Co s tím?
Bible představě naštvaného Boha jakoby nahrává. Zvlášť ve Starém zákoně je Hospodin líčen jako pomstychtivý, nelítostný, lehce urazitelný a hlavně nevyzpytatelný. Starý zákon ale není prezentací Boha, je svědectvím jeho pedagogiky. Člověk je veden k tomu, aby pochopil, jestli Boha chce zakomponovat do svého života. Je Bůh? A pokud je, co vlastně znamená "být"? Co je Bůh? A co od něj mám chtít? To jsou otázky pro věřícího člověka.
Zdá se ale, že se jimi ani křesťané příliš nezabývají, Boha máme zdánlivě vyřešeného. Velký teolog a mystik Tomáš Akvinský klade na srdce věřícím, aby otázku "je Bůh?" neodkládali jako jednou provždy vyřízenou. Etymologický základ slova Bůh nalezneme v sanskrtu ve slově Bhaga. Znamená údiv nad tím, že vůbec něco existuje, zosobnění štědré bohatosti. Existuje a má chuť se dávat.
Karel Satoria (68)
Katolický kněz a bývalý disident se narodil v roce 1953 v Křižanově. Vystudoval teologii a v roce 1978 byl vysvěcen na kněze. Působil na jižní Moravě. Protože měl v komunistickém Československu blízko k disentu, zakázal mu režim v roce 1986 kněžskou činnost. Kvůli úředním zmatkům ale působil jako duchovní dále.
Po listopadové revoluci 1989 pobýval deset let ve francouzském kontemplativním klášteře Notre-Dame de Sept-Fons. Později se podílel na stavbě trapistického kláštera v Novém Dvoře u Toužimi. Nyní působí v Praze a na Vysočině, učí na Vyšší odborné škole publicistiky a vede duchovní kurzy. Jeho životním krédem je: "Nežádej od života méně, než dává."
Což nás vrací k Vánocům.
Proto je důležité, abychom u jesliček nezabředli jen k dojetí nad pacholátkem nebo koledovým "dujdaj-dujdaj-dá". Tenhle Bhaga, Bog, bogatyj, prostě štědrá bohatost, je principem všeho. Jedině člověk je podle psychologa a filozofa Ericha Fromma schopen si to uvědomit. Advent a Vánoce jsou příležitostí, aby se člověk objevil sám sobě a z té radosti se podělil s bližním.
Však se "podělujeme". Po Štědrém dnu je vždy u popelnic hora kartonů a krabic.
Vánoční podělování má být hrou "Pošli to dál". Nejsem sám příčinou svého bytí, kdosi se se mnou o bytí dělí, vydává se, v tom je radikalita Vánoc. Když ji chce člověk poznat, je mu to dáno, potom má chuť se dělit. Nedávno byl svátek velkého mystika Jana od Kříže. V jednom listě píše, abychom nechtěli dary od Boha, ale samotného dárce. Dary mají pouze signalizovat.
Jak říká krásně Joseph Ratzinger (německý teolog a emeritní papež Benedikt XVI., který stál v letech 2005-2013 v čele katolické církve - pozn. red.): Bůh nic nemá. On je. Nic mi nedává. On se mi dává. Filosofie darování říká, že každý dárek má signalizovat: Dávám ti něco, tak se mnou počítej. S nadsázkou se dá říci, že dárek symbolizuje totéž, co snubní prsten: Jsem zde pro tebe, v dobrém i v těžkém.
Takže dostat na Vánoce dárek je něco jako se zasnoubit?
Ze strany Boží určitě. Bohužel nadílka žádný velký vzkaz většinou nenese. Přemýšlíme hlavně o tom, jak dárkem udělat radost, zda se strefíme. Přitom obdarování je zavazující. Jde o to neodbýt vztah jen dárkem.
Na dřeň s trapisty
Deset let jste žil v klášteře mezi trapisty. Jak se slaví Vánoce tam?
Skvěle, vše jde na dřeň, slaví se. Žádné dárky, ale ponor do Slova, které se stalo tělem, aby mě vrátilo do reality. "Dobře, že jsi," opakuje se na každém kroku. Na Boží hod skvělá hostina, všemi vítaná i proto, že předcházející advent je dost postní. Vánoce jsou radostné, až rozjásané svátky, pokud od nich, jak dodává Ratzinger, nežádáme méně, než nabízejí.
To je náročné zadání.
Jde o to, aby naše očekávání nebylo minimalistické a od Vánoc jsme nežádali jen spokojenost s dárečky a rodinné setkání bez hádky, nedej Bože rvačky, třeba kvůli covidovému očkování.
Jsou rodiny, kde nepohádat se je požadavek málem maximální. Máte nějaký trik, jak se o Vánocích vyvarovat konfliktů?
Zdá se, že jsme poněkud minimalizovali koncept rodinného života, s požadavkem být v rodině jeden druhému oporou si nevíme rady. Zaručeným prostředkem je dobrá vůle, snaha pochopit, nic nehrotit a naslouchat.
Vám se to vykládá, když jste řeholník.
Viďte! Ono se říká, že celibát je v mládí fuška, ale ve stáří se vyplatí. Jednoduchý trik na snášenlivost není. Zamýšleným je ale právě advent, nabízený jako doba charakterizovaná prorockým slovem: "Pojď, půjdeme spolu na poušť. Mám mnoho co říct tvému srdci." Vztah k Bohu není stylizace nebo autosugesce. Pokud to člověk přijme, vybaví ho pokojem.
Jak ale tu poušť praktikovat třeba se třemi dětmi, zdobením stromku, přípravou bramborového salátu a pečením kapra?
Když už použijeme tuto metaforu: pouští nejsou Vánoce, ale advent. Nejde o to vyrazit z času na čas do lesa a vrátit se klidnější. Řeč je o něčem trvale formujícím, abych se stal tvůrcem pokoje v rodině. Aby tím pokojem byl Ten, který mě upokojuje, jestli mi rozumíte. Princip Bhaga, který k nám vstupuje vtělený.
Jakou roli dnes hraje jídlo? Jako by bylo vedle dárků posledním hmatatelným symbolem vztahu.
Že by s jídlem stály nebo padaly Vánoce, je opět minimalizace a trochu nešťastné posunutí sdělení. Jídlo je nositelem mnoha významů. Jde o vánoční stůl, společenství lidí, kteří spolu jedí, povídají si, věřící zahajují modlitbou či zpěvem. Pěkně se obléknou a hlavně vypnou televizi.
Nemáte pro Vánoce s Popelkou a Mrazíkem pochopení?
Ale ano. Jen mě děsí, je-li významnou a někdy rozhodující normou "podařenosti" Štědrého večera kvalita nové pohádky, a ne posílení jistoty, že se máme rádi a jsme rádi spolu. To je už výhra.
Můžeme se zbláznit z vynalézavosti reklamy a obchodu, ale jestli tvůrcem pokoje není Bhaga, štědrá bohatost, a naše chuť být animován tímto duchem, střílíme vedle. Jestli ke Štědrému dni doběhnu s vyplazeným jazykem, moc toho od Vánoc čekat nemohu. Jak říká svatá Terezie z Ávily, nesmíme mít malá, hokynářská přání. Nechtěj od Vánoc méně, než ti dávají, říká Ratzinger. Vánoce umějí a chtějí člověka znovu posunout v umění spojit se se smyslem života, který člověka zkrásní.
Čím?
Schopností dávat se. Měl by přece jen tváří v tvář vánočnímu dekoru zaujmout inteligentní postoj, což znamená intus legere - číst uvnitř. Ptát se, co dál.
Na co se ptáte vy?
Celý advent jsem si četl, co o "vtělení", které je křesťanským významem Vánoc, bylo za ty dva tisíce let napsáno. Také jsem se modlil a prosil, abych rozuměl, co mi to všechno chce říct. Takové meditace nabíjejí chutí být vtělením štědré bohatosti, Boha. Modlitba je pozornost tomu, co se dává. V adventu jsem snad více zpozorněl vůči krásnému a radostnému rysu svého lidského povolání.
Takže když se na Vánoce přejím u televize cukroví a bramborového salátu, "štědrá bohatost" nade mnou nezlomí hůl?
Kristus o ní přišel vydat svědectví, že "nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí", takže buďme klidní.
