Je to přes pět let, co Demagog.cz vznikl. Co vás překvapilo? Jste tam, kde jste touhle dobou chtěli být?
Myslím, že jsme ani neočekávali, že tu za pět let budeme. Vznikli jsme vyloženě jako studentská organizace. Teď už se to posunulo někam dál. Že je o ten projekt zájem a má nějaký ohlas, to už pro nás je svým způsobem nadplán. Mělo to ohlas od začátku, měli jsme spoustu mediálních výstupů, na sítích na nás reagují politici. Hodně se u nás točí stážisté, logika fungování je taková, že to dělají studenti ve volném čase a že se furt hlásí noví a noví.
Vnímáte to zároveň i jako slabinu? Že někoho naučíte, jak má pracovat a přemýšlet, a on vám potom odejde dál?
Má to svoje klady i zápory. Dobré je, že je tak ten projekt dlouhodobě v podstatě zadarmo, ti lidé za to nic nechtějí. Na druhou stranu to samozřejmě v téhle podobě nikdy nedosáhne formy profesionálního média. Já to beru spíš pozitivně. Překvapuje mě, kolik lidí má o tohle pořád zájem a hlásí se další. Z té původní sestavy z roku 2012 jsme tam zůstali dva, já a náš metodolog, který se už neúčastní každodenního provozu, ale spíš řešíme nějaká dlouhodobá nastavení u větších ověřování, jako byly třeba sliby vlády. Oproti zahraničním organizacím, hlavně těm americkým, je tam ale obří rozdíl. Oni fungují buď v rámci médií - typicky třeba Washington Post má své oddělení - nebo ty organizace fungují v rámci univerzit.
Dalo by se to i v našich podmínkách rozjet v profesionálnějším módu?
Z mého pohledu tam je jediná možnost, že bychom se spojili s nějakým etablovaným médiem. Že bychom se domluvili, že chceme dlouhodobě ověřovat výroky politiků čistě jenom fakticky a upozorňovat na přešlapy. Dávalo by smysl spojení třeba s veřejnoprávními médii. My se do toho ale nějak aktivně netlačíme, snažíme se v rámci možností zlepšovat, rozšiřovat záběr, pracovat na komunikaci výstupů a hledat si nové příležitosti.
Začínali jsme s tím, že ověřujeme každý týden Otázky Václava Moravce. Tenhle model už jsme zavrhli, protože to nemá smysl. Pro nás to mělo výhody, že víme, kdy se pořad vysílá, kdy budeme mít přepis, můžeme se krásně zorganizovat. Na druhou stranu, za těch pět let je ten pořad takový nijaký, asi se na to dívá i méně lidí a má mnohem menší vliv na veřejnou debatu, protože vznikla spousta hlavně on-line projektů, které mají srovnatelná čísla, možná větší.
(Pozn. red. - Dramaturgyně Otázek Václava Moravce Hana Andělová redakci upozornila, že sledovanost pořadu se mezi roky 2014 a 2017 nesnížila, jak naznačuje Jan Tvrdoň. Naopak průměrná sledovanost za 1. pololetí v roce 2017 stoupla na 444 tisíc diváků oproti 417 tisícům diváků v 1. pololetí roku 2014.)
Rekapitulujeme tu vašich pět let. Je to sice daleko, ale mohl byste dohlédnout, co bude za dalších pět let?
Nemám nejmenší tušení.
Jedete z roku na rok?
Svým způsobem ano. Všechno je to o lidech. Záleží na tom, kdo se zrovna v projektu pohybuje. Nějakou kontinuitu tomu dávám já, projekt roste se mnou a já rostu s ním, jak profesně, tak lidsky. Ale strašně to závisí na tom, abychom měli dostatek lidí do budoucna, aby byli schopní a zapálení. Takže nejsem schopen říct, co bude za rok. Máme teď nějaký výhled, vím, jak budeme fungovat do ledna, kdy bude prezidentská volba. Berte to tak, že jsme poslední nábor stážistů měli někdy v červenci a typický stážista u nás vydrží dva semestry.
Jsou to dobrovolné, neplacené stáže?
Ano. Ono se zdá, že z toho mají hlavně položku v životopise, ale myslím, že stáž jako taková dá člověku i to, že se naučí pracovat s informacemi, analyzovat je, dávat to do kontextu. A co je z mého pohledu velké pozitivum, že si zvyšují všeobecný přehled. V týmu jsme schopní si předávat ty nejlepší zkušenosti, které máme. Lidé jsou rozvrstvení různě a člověk získává znalosti z ekonomie či práva.
Začínali jste jako brněnský projekt. Dnes už se studenti hlásí napříč republikou?
Začínali jsme v Brně na katedře politologie, ale nebyli to jenom politologové. Víceméně to ale byl brněnský projekt. Dnes už to určitě neplatí. Jsme rozstřeleni po celé republice po vysokých školách. My ani nemáme kancelář. Máme jeden redakční systém, kam se lidé hlásí dálkově on-line, stačí dobré připojení, a to je vlastně všechno.
Sám jste říkal, že jste postupně rozšířili záběr. Nově jste se dostali až k monitoringu sociálních sítí. Dají se opravdu uhlídat?
S monitoringem sociálních sítí začneme teď. Uhlídat… To máte stejné jako s těmi televizními debatami, taky neuhlídáte všechny, protože to bychom každý den dělali něco. Vždycky si musíte určit, na co se budete soustředit. Nemáte šanci pokrýt všechno. Náš klíč bude sledovat osm až deset stran, které mají nějaký potenciál získat kolem pěti procent. Chceme sledovat jejich oficiální komunikaci na Facebooku a Twitteru a k tomu chceme ještě sledovat nejviditelnější postavy - předsedy nebo volební lídry.
Chceme se víc rozšířit. Základní myšlenka, když jsme začínali, byla taková, že debaty měly nějaký dopad. Tehdy ještě nebyl takový vliv sociálních sítí. Televize měla zásadní dopad na volby a na voliče. Dneska už to tak úplně není. Bude lepší jít po tvrdých prohlášeních, ve kterých politici komunikují přímo s voliči. U televizní nebo rozhlasové debaty nebo u rozhovoru máte nějaký korektiv, kterým je novinář nebo moderátor, který je schopný do toho zasáhnout. Na sociálních sítích to tak není, chybí tam mezičlánek.
Máte pocit, že na sociálních sítích jsou politici jako utržení ze řetězu a slibují věci, o kterých by jinak v moderované diskusi nemluvili?
To ani ne. Mám dojem, že si nedávají pozor už ani v debatách. Při rozhovoru v médiích je samozřejmě politik obezřetnější. Nevím ale o tom, že by tam byly zásadní rozdíly. Spíše mi přijde, že komunikace se více zjednodušuje a je tu snaha dát co nejsilnější vyjádření v co nejkratším prostoru. Nejsem ale schopný to kvalitativně zhodnotit, jde spíše o obecné zamyšlení nad tím, jak sociální sítě ovlivňují politickou komunikaci.
Jak jste se vlastně k projektu dostal?
Dva roky před českým začal fungovat slovenský Demagog. Na vysoké škole jsem bydlel semestr s jedním ze zakladatelů, který studoval v Brně politologii a bavil se sledováním slovenských politických debat. Byly strašné, mnohem horší než ty naše. Chtěli to nějak využít, inspirovali se americkým Politifact a spustili blog, kde sami ověřovali výroky politiků. Později to přenesli do Čech, kde prostřednictvím katedry politologie rozeslali pozvánku do projektu. Přihlásilo se nás tehdy asi patnáct. Projekt jsem znal, líbil se mi a nakonec jsem se v tom našel.
Zmínil jste americké weby jako Politifact. Ty měly žně u prezidentských voleb v USA. Našel jste tam něco, co se vám zalíbilo a co byste chtěl přenést do Česka?
Americké volby mě zajímaly jednak proto, že jsou důležité, ale hlavně mě to bavilo. Jednotlivé debaty jsem sledoval od prvních primárek Republikánů. Sledoval jsem, jak k tomu jednotlivé americké projekty přistupují. Je samozřejmě možné se tím hodně inspirovat. U nás je problém v tom, že jsme omezeni možnostmi. V některých případech by šlo pokrývat diskuse jejich způsobem. Základ Politifactu je v tom, že se snaží debaty pokrývat v reálném čase, minimálně na Twitteru. Fungovalo to tak i u brexitu, kdy měli panel expertů, kteří narychlo prověřovali výroky, které padly v debatě.
Při střetu dvou táborů je to ověřování ale o něco snazší, než když tu máte několik parlamentních stran.
Přesně. My jsme to už svým způsobem zkoušeli. Máte ideál, že politik řekne výrok a vy to hned označíte za nepravdu. Tak snadno to ale nejde. Snažíme se tomu však přibližovat co nejvíc. Zkoušeli jsme to na prezidentském duelu Zeman-Schwarzenberg. Debata byla večer, ověřovali jsme do čtyř do rána a pak to vydali. U nás to funguje tak, že si všichni sedneme ke sdílenému dokumentu a ověřujeme to co nejrychleji. Naproti tomu živé ověřování v USA hodně vychází z toho, že se výroky opakují a mají je připravené předem.
Abyste mohli nasadit ověřování v reálném čase, byla by pro vás asi vhodnější prezidentská volba, ne?
Nejspíše ano. Mezi prvním a druhým kolem, kde budou dva kandidáti, to půjde lépe. Když máte méně lidí a znáte dopředu témata, tak je mnohem větší šance se na to připravit. Na druhou stranu minulá prezidentská volba nám ukázala, že může politik mluvit o věcech, které jsou nečekané. Například Benešovy dekrety. Před sněmovními volbami chceme zkusit superdebatu lídrů, kde bude osm devět politiků. Máme v plánu to přes noc ověřit a dát voličům před otevřením volebních místností přehled o tom, jak přesně jejich kandidát mluvil.
Pořád plánujete ověřovat všechna tvrzení, co padnou, nebo zkusíte po americkém vzoru být selektivnější?
U debat určitě zachováme, že nevybíráme nic, co by mohlo jednomu přilepšit a druhému škodit. Na sociálních sítích je to ale jiné. Tam budeme vybírat jen důležité věci.
Jste financováni z příspěvků a grantů. Jak se shání peníze na takovýto projekt?
Je to dost proměnlivé. Jsou období, kdy máte velký grant, který pokrývá delší časové období. A pak jsou období, kdy peníze nejsou. Proto jsme taky začali více s individuálním dárcovstvím. Projekt funguje tak, že jsem tam na plný úvazek pouze já. Řeším vše od samotných diskusí přes analytiky po shánění peněz, nábory, mediální výstupy a koordinaci všeho. Projekt je udržitelný prakticky za nic, pokud ale chcete větší profesionalitu a více práce po stážistech, tak je potřeba je motivovat i jinak než pochvalou.
Nabízíte i workshopy a semináře. To je placené nebo spíš osvěta?
Vlastně obojí. Víceméně je to ale naše dobrá vůle. Lidé by měli být rezistentní ke klamání a manipulacím. Snažíme se proto jezdit na střední školy a mluvit s lidmi o tom, jak fungují média, jak se šíří dezinformace, na co by si měli dát u článků pozor, jak se manipuluje s obsahem. Nesoustředíme se jen na Prahu, byli jsme v Litomyšli, na Karlovarsku nebo v Uherském Hradišti. Dostaneme se tak mezi lidi a snažíme se nabídnout spíš návod, tipy, na co si dát pozor. Nejezdíme tam říkat, že toto je pravda a tamto nečtěte.
