Byl začátek března, když do Hotelu Legie v centru Prahy přijely první desítky lidí prchající před válkou. Všude panoval shon. Dobrovolníci kvapně připravovali vše potřebné. Sháněly se potraviny, hygienické potřeby, oblečení, ale třeba i sušáky na prádlo. Tehdy odtud redakce Aktuálně.cz přinesla první reportáž. Nyní, po dvou měsících, v budově patřící Československé obci legionářské (ČsOL) převládá klid. Vše funguje bez potíží. Z pěti pater vyhrazených pro utečence jsou k dispozici tři. Ze zhruba 160 převážně Ukrajinek s dětmi, které od začátku ruské invaze "legionáři" ubytovali, jich zůstalo 77.
"Snížili jsme počet volných míst na 96. Většina Ukrajinců odešla, protože si zařídila ubytování jinde. Pár odjelo na Ukrajinu, pár do jiných zemí. Máme tu i ženy z hodně zasažených oblastí a ty se asi nevrátí," popisuje v dlouhé chodbě při cestě do legionářské klubovny Marcela Tolarová ze sekretariátu ČsOL, která má ubytovávání uprchlíků na starosti. Nyní v hotelu zůstalo i přibližně dvacet malých dětí.
Kdy přijde učitelka češtiny?
Uprostřed klubovny, kde se obvykle konaly schůze či školení a od začátku ruské okupace Ukrajiny je nahradila výuka češtiny, sedí za stolem dva chlapci a jedna dívka. Místnost je plná hraček. Jedenáctiletá Kristýna spolu s dvanáctiletým Michailem a třináctiletým Iljou rozhořčeně diskutují nad domácím úkolem z informatiky. Dnešní hodina češtiny dětem odpadla.
Před útěkem z bojující Ukrajiny do Prahy se neznali. Seznámili se až v české metropoli, kde je u "legionářů" propojily kurzy češtiny. Michail s Iljou se skamarádili hlavně kvůli společným zálibám. Oba zajímá programování, a až budou velcí, chtějí se tím živit. Ostatně vysněnou profesi si trénují už teď v útlém věku, když pomáhají jedenáctileté kamarádce s úkolem.
"Přišel jsem pomoct Kristýně, teď má distanční výuku, informatika jí moc nejde," vypráví Ilja a přitom ukazuje prstíkem na modrookou holčičku, která soustředěně hledí na obrazovku počítače. Dětskou pozornost od plnění domácího úkolu neodpoutá ani růžový dům pro panenky či barevná závodní dráha, které se pokoušejí svádět školáky v koutě kousek od stolu.
"Distanční výuka běží už zhruba měsíc a půl. Na Ukrajině zůstala jedna třetina spolužáků, většina šla do zahraničí. Někdo se vydal za příbuznými do Portugalska, jiní do Lotyšska. Když v hotelu bylo více Čechů, snažili se nás, děti, za každou cenu rozveselit. Zásobovali nás vaflemi, čokoládami, sušenkami a hlavně mými nejoblíbenějšími želejkami," poukazuje na nezvyklý název pro bonbóny Kristýna, která přišla z Kyjeva. Je spokojená. Ale když si vzpomene na domov, posmutní. Stýská se jí. Nejvíc po kočce Merry a kocourovi Ljovovi, které teď hlídá babička.
Pomoc v Hotelu Legie
Československá obec legionářská vyhlásila na pomoc uprchlíkům v Hotelu Legie sbírku. Potřebné údaje zde:
Ve skupině s Kristýnou je pět dalších dětí. Na hodiny češtiny dochází třeba dvanáctiletý Michail z Žytomyru. Oba přiznávají, že cizí jazyk jim zatím moc nejde. "Chodím do české školy. Učitelé jsou moc fajn, se spolužáky jsme si padli do noty skoro hned, přestože na mě mluví česky a já na ně ukrajinsky. Teď se učím jazyk intenzivně," popisuje Michail situaci ve třídě a podává holčice, která čeká v místnosti na maminku, plyšového psa.
Sedmiletá Vladislava ale plyšáka odmítne. "Nepotřebuju hráčky, spíš mi řekni, kdy přijde učitelka češtiny. Chci chodit na hodiny stejně jako má kamarádka Kristýna," spustí dívka. "Kdybych stihla před odjezdem z Kyjeva pobrat sešity spolu se všemi svými hračkami, tak by se mi domů vůbec nechtělo. Nechala jsem tam i pana pejska s tygříkem," posteskne si.
Jsme tu nováčci
Do dětského ševelení v klubovně vkročí žena, osmatřicetiletá Vladislavina matka Anna. Spolu s rodinou se z vesnice Nemišajeve, která leží mezi Bučou a Irpiní, evakuovala takzvaným zeleným koridorem. Měsíc strávila v jihoukrajinském městě Kamenec Podolský v naději, že se situace uklidní. Nestalo se. "Až teprve nedávno jsme se rozhodli, že musíme za hranice. Jsme tu nováčci," svěřuje se žena a konejšivě hledí na sedmiměsíčního syna Jehora, který ji sedí na klíně.
Anna se svými třemi dětmi přijela do Prahy 24. dubna. Neměli skoro nic. Jen jediný kufr. Na hlavním nádraží ji dobrovolníci odkázali právě do Hotelu Legie.
"Báli jsme se, že se ocitneme bez střechy nad hlavou. Pronajímat si pokoj v hotelu je drahé, najít si byt v Praze nebo okolí je velmi obtížné. Když jsem procházela na recepci weby s nabídkou ubytování, přišla Marcela Tolarová ze sekretariátu legionářů. Řekla, že nám zařídí ubytování a stravování zdarma," líčí žena. Dojme ji to k slzám.
Hledá pomoc pro syna
Nevelká kuchyň s výhledem na rušnou Sokolskou ulici je hned vedle klubovny. U bytelného stolu sedí vedle chlapce ve sportovní bundě Natalia. Před válkou se živila jako krejčová. Patnáctiletý Bohdan trpí dětskou obrnou. Účinná léčba neexistuje. Lze jen mírnit příznaky, například rehabilitací. Ochablé svaly potřebují pravidelně protahovat, zpevnit.
Objednat syna na rehabilitaci se však Natalii zatím nepovedlo. Před ruskou invazí s ním dojížděla sto kilometrů z Malynu v Žytomyrské oblasti do Kyjeva. "Měli jsme termín v kyjevské nemocnici, objednávat se musí dlouho dopředu. Válka vše zrušila. Ani v Praze se nám to nedaří. Fronty v čekárnách jsou dost velké. Nemohu nechat syna samotného, nedokáže se bez pomoci najíst. Stěží hýbe rukama, ani nemluví. Musím mu ve všem pomáhat," svěřuje se Anna. Neví, co bude dál.
V březnu se Československé obci legionářské povedlo do Prahy přivést téměř devadesát volyňských Čechů, potomků krajanů, kteří kdysi na území dnešní Ukrajiny z českých zemí odešli. Jednou z nich je čtyřiatřicetiletá Natalia, která pochází ze stejného města jako patnáctiletý Bohdan s matkou. "V Malynu máme česko-ukrajinský spolek a organizujeme akce na podporu kulturního dědictví. Mám české kořeny, dětství jsem strávila v Čechách na festivalech a letních táborech. Za jiných okolností by mě pobyt v Čechách potěšil. Teď se ale chci vrátit domů, pomáhat Ukrajině," vypráví Natalia.
"Legionáři", kteří již třetím měsícem pomáhají válečným utečencům, hned v začátcích vyhlásili sbírku, do které mohl kdokoli donést oblečení, potraviny i hračky. Zájem dárců postupem času opadl. "Máme tu desítky žen, potřebujeme nůžky na nehty, hygienické potřeby a hlavně zavazadla. Řada žen sem přijela s věcmi v igelitkách," dodává Marcela Tolarová. Na pomoc uprchlíkům v Hotelu Legie lze přispět prostřednictvím finanční sbírky.
