Upřímně řečeno, asi se shodneme, že veřejnost toho od vás na začátku moc nečekala, když jste byl představený jako asistent europoslance Miroslava Pocheho. Muže, kterého prezident odmítl jmenovat šéfem diplomacie, a tak místo sebe nabídl vás.
Mě ale zahraniční politika vždycky přitahovala, bavila mě, studoval jsem mezinárodní vztahy i mezinárodní ekonomii, učil jsem se jazyky. Chtěl jsem být aktivní v politice.
Byl jste označovaný jako nevýrazný, spíše váhavý asistent, který měl údajně dělat to, co mu jeho dřívější šéf řekne.
Zdání možná klame. Myslím, že jsem cílevědomý, rodiče mě vedli k tomu, že je správné nést zodpovědnost za místo, kde žiju. Když jsem hrál třeba hokej, tak maminka vždy pomáhala řešit například týmové věci, vozila nás s bratrem od první třídy na hokej, seděla v hledišti, věnovala se dalším věcem. Vedla také například taneční soubor. Rodiče byli vždy aktivní v místě, kde jsme žili, otec je lékař, takže jsme doma probírali i starosti o druhé lidi.
Takže rodiče byli nároční.
Rodiče mě vždycky vedli k tomu, že mám trávit čas aktivně a nemám sedět před televizí. Jsem například vděčný mamince, že se mnou a bratrem trávila opravdu spoustu času, byl jsem veden ke sportu, i když to tak dneska možná nevypadá, protože na něj nemám čas, a ke smysluplnému a cílevědomému životu.
Kde se vzal váš vztah k zahraniční politice?
Už na střední škole mě politika bavila. Na gymnáziu jsme s kamarády měli diskusní klub, účastnili jsme se diskusní ligy v rámci Česka. Dialog, který je součástí politiky, bylo něco, co mě asi přirozeně směřovalo k zahraniční politice.
Kdysi jste mi řekl, že se vám líbila politika Jiřího Dienstbiera, prvního ministra zahraničí po pádu komunismu v roce 1989.
On byl pro mě osobou, která v některých věcech vedla Václava Havla. Byl pro mě ztělesněním toho správného politika v době, kdy jsem vyrůstal a začal se dívat do novin. Mimochodem, rodiče pravidelně kupovali noviny, což bylo také fajn. Po střední škole jsem se rozhodoval mezi ekonomií a mezinárodní politikou a nakonec jsem se rozhodl pro mezinárodní politiku s tím, že její součástí je i ekonomika.
Co se vám líbilo na politice pana Dienstbiera?
Mně byly blízké jeho názory. A také styl. Nebyl také žádný "bouchač do stolu", v politice spíše slušňák. Obdivoval jsem na něm i jeho bezprostřednost, pevné názory, ale nejvíc to, že měl skoro pořád dobrou náladu a usmíval se. V politice jsou smích a humor, nikoliv posměšky a sarkasmus, vzácné. A samozřejmě jsem měl zpětně blízko k otevřené a sebevědomé zahraniční politice, kterou prosazoval. I když nejsme žádná velmoc, tak v té době jsme byli na mapě světa opravdu vidět. Navíc, jak sám v zmiňoval, měl velmi silné sociální cítění a nesnášel nespravedlnost.
Byl také svým způsobem bonviván, ženy ho zbožňovaly.
No, toto zrovna společné nemáme. Ale také se rád bavím. Nejvíce ze všeho se však snažím dál rozšiřovat své znalosti, baví mě dozvídat se nové a nové věci. Tady na stole se mi kupí věci, které bych si moc rád přečetl a nemám na to čas.
Co vám to tady leží například ke čtení?
Například teď jsme měli ministeriádu NATO, rád bych si přečetl celou zprávu reflexní skupiny k NATO 2030. Můj nedostižný cíl je renesanční humanitní člověk. Přirovnal bych to ke starořeckému kalokagathia, tedy ke ztělesnění duševního i fyzického ideálu harmonie duše a těla.
Jak chcete s těmito ideály "zacházet" v dnešní době? Třeba když sedíte naproti Miloši Zemanovi nebo Andreji Babišovi?
Samozřejmě v dnešní době je to stále náročnější. Musím s nimi jednat, i když nemusím se vším souhlasit a jejich styl politiky mi není vlastní. Ale rozdíly k politice patří, já vím, s čím na ta jednání jdu a co je mým cílem. Kdybych s nimi souhlasil a chtěl jejich politiku podporovat, byl bych v hnutí ANO nebo pracoval pro Kancelář prezidenta republiky.
Nemáte občas chuť - obrazně řečeno - bouchnout do stolu?
Kdy si myslíte, že jsem měl bouchnout razantně do stolu?
Nemáte pocit, že právě nedávná cesta Martina Nejedlého do Ruska byla podle části veřejnosti okamžikem, kdy jste měl říci: něco takového je nepřijatelné?
Prosím, odlišujme, co je agenda prezidenta, byť načasování a organizace této cesty vyvolává řadu otázek, stejně jako osoba Martina Nejedlého. Něco jiného jsou vztahy na vládní úrovni, tam se snažíme vrátit s Ruskem do normálního stavu. Ve spolupráci s panem Rudolfem Jindrákem, kterého si vážím, protože je zkušený diplomat.
Ale nejste znepokojený tím, že vy a ani veřejnost neví s jistotou, co pan Nejedlý probíral s ruskými politiky, zejména když u toho nebyl ani náš velvyslanec v Rusku?
Snaha nastartovat normální dialog s Ruskem a cesta pana Nejedlého spolu nesouvisí. Pan Nejedlý nejel řešit žádná věci ohledně konzultací mezi naší zemí a Ruskem, on jel řešil pouze setkání prezidentů obou zemí. Jak říkám načasování ani organizace mi dvakrát po chuti nejsou.
S některými názory prezidenta nemohu souhlasit
Když jsem se ptal řady lidí, jaký názor na vás mají, nejčastěji jsem slyšel: slušný, ale málo odvážný například k prezidentovi či premiérovi. Mají pravdu? Nechybí vám i vaší ČSSD podstatně více odvahy?
Nemyslím, že bych byl málo odvážný. Jsem především principiální člověk, věřím v hodnoty, které promítám do diplomacie. Mimochodem, jednou jsme se na toto téma bavili s panem prezidentem.
Co vám říkal?
Říkal, že mám řešit ekonomickou diplomacii. A já mu na to odpověděl, že ji řeším, ale musím zároveň zastávat hodnoty, na kterých je naše zahraniční politika od 90. let postavena. Tedy ochrana lidských práv a demokracie.
Máte pocit, že se vám to daří, když pozorujete jednání třeba zrovna prezidenta?
Pokud se držíte svých principů a zároveň jste ochotný hledat kompromis, což se nevylučuje, tak velmi často dospějete k dobrému výsledku.
A co považujete za takový dobrý výsledek?
Například se mi podařilo obhájit základní postoj ve vztahu k Rusku. Nebavit se s ním by byl nesmysl, ale také nemůžeme Rusku podlézat nebo si ho idealizovat. Je třeba konstruktivní dialog tam, kde to dává smysl.
Není to tak, že prezident si nakonec udělá, co uzná za vhodné, bez ohledu na vaše principy nebo vládní zahraniční politiku?
Pan prezident byl zvolen přímo, to respektuji. Vždycky je ale nejdůležitější výsledek.
A ten je jaký?
Připravují se konzultace s Ruskem, vláda vedením pověřila Rudolfa
Jindráka. A výsledek je takový, že se s Ruskem nechceme bavit jen o tom, o čem chtějí oni, ale i o tom, co považujeme za problém my. Třeba legionářské hroby v Rusku.
Má takové pověření pana Jindráka nějaký smysl, když pro jednání s Ruskem vyšle prezident svého poradce pana Nejedlého, o němž veřejnost - z toho mála, co je o něm známo - tuší, že má osobní zájem na obchodních vztazích s Ruskem.
Za prvé - vedení vládních konzultací s Ruskem je něco jiného, než domlouvání návštěvy hlavy státu. Za druhé - máme Miloši Zemanovi zakázat, aby dělal svou prezidentskou diplomacii?
Já se jen ptám, jestli jsou jeho rozhodnutí ve prospěch, nebo neprospěch naší země.
Nemusíme s ním v různých věcech souhlasit, ale je nutné si uvědomit, že prezident je instituce, není to jen osoba Miloše Zemana.
Té instituci ovšem dává podobu konkrétní člověk. A mě by zajímalo, jestli podle vás tento člověk dělá rozhodnutí ve prospěch této země.
S panem prezidentem máme na řadu věcí jiné názory. Já obhajuji ty své, které jsou podle mě v zájmu České republiky, pan prezident je zase přesvědčený, že to, co dělá, je v zájmu České republiky. To je demokracie.
Jestliže ale máte řadu odlišných názorů, stanovisek a postupů, tak jak mohou být všechny v zájmu této země?
Ano, s některými názory pana prezidenta nesouhlasím, ale respektuji ho.
Z těch posledních sporů můžeme vzpomenout třeba dostavbu Jaderné elektrárny v Dukovanech. Nedopadne to tak, že si pan prezident a další prosadí svou, tedy, aby se tendru mohly účastnit i ruské a čínské firmy?
Podstatné je to, že premiér Andrej Babiš chce vést na téma jaderné elektrárny a bezpečnostních záruk další debatu. Do značné míry je to i tím, že bezpečnostní komunita, včetně ministerstva vnitra a zahraničí, které vedou sociálně demokratičtí ministři, prosazují principiální pozici. Tedy, aby se tendru neúčastnily firmy, které mohou představovat riziko, ve zkratce zejména ruské a čínské firmy.
Z ČSSD bych neodešel, nemám rád přeběhlíky
Předseda Pirátů Ivan Bartoš už několikrát řekl, že se mu jako ministr zahraničí zamlouváte, řekl také, že kdyby byla ČSSD jako vy, dokáže si představit i spolupráci. Co vy na to?
Ivanu Bartošovi bych chtěl poděkovat za to, že si mé práce váží. Je to i důkaz, že zahraniční politiku je možné dělat tak, aby byla podporována napříč politickým spektrem. Všechny demokratické strany by se měly shodovat na principech zahraniční politiky.
Nemyslíte, že se vaše politika víc líbí voličům Pirátů nebo některých jiných stran než voličům ČSSD? Ani na vteřinu jste neuvažoval, že byste se dal třeba právě k Pirátům?
Ne. Vůbec. Jsem srdcem a tělem sociální demokrat.
A zůstanete jím, ať se děje cokoliv?
Určitě ano. Považuji se za evropského sociálního demokrata.
Občas slyším z vašeho okolí, že pokud už by si vás někdo dovedl představit mimo ČSSD, tak spíš v KDU-ČSL. Ani o ní jste nikdy neuvažoval, zvláště když je členkou vaše paní?
Myslím, že víte, že jsem katolík. A některé hodnoty sociální demokracie se od hodnot křesťansko demokratických stran moc neliší.
A zvažoval jste tuto stranu?
Nezvažoval. Nikdy jsem nerozuměl politickým přeběhlíkům. To je oportunismus, když někomu nejde o hodnoty a myšlenky, kterým věří, ale jen o to, aby byl na nějaké kandidátce.
Proč je vám vlastně ČSSD tak blízká?
Protože sociální demokracie je nejúspěšnější politické hnutí v historii Evropy.
Jenže to je přece jen minulost, co budoucnost?
Nemyslím, že je to jen minulost. Lidé opět budou čelit mnoha problémům, byť budou mít jinou podobu, a sociální demokraté opět nabídnou nejlepší recept, jak je řešit.
Pokud jde přímo o ČSSD, o její budoucnosti napoví jarní sjezd.
Z některých vašich výroků mám pocit, že nejste dopředu přesvědčený, aby stranu vedl do voleb Jan Hamáček. Nebo jej jednoznačně podporujete opět na předsedu a lídra pro volby?
S Honzou se známe léta, ale v některých věcech se rozcházíme. Rád bych od něj, případně od dalších kandidátů na předsedu, slyšel, jak chtějí ČSSD vést a především, jaké změny chtějí udělat.
Pokud jde o pana Hamáčka, v čem se například lišíte?
Nejsme strana, kde všichni s "vůdcem" musí ve všem souhlasit, jako tomu je u části naší politické konkurence. Vedeme živou demokratickou debatu. Například jsem nepochopil, jak mohl být na naší kandidátce v Ústeckém kraji člověk, který kandidoval za Dělnickou stranu sociální spravedlnosti.
Neuvažujete náhodou, že byste kandidoval na předsedu strany vy?
Nad tím neuvažuji. Tím, že jsem se rozhodl kandidovat na předsedu v Praze, tak dávám najevo, že chci ovlivňovat politiku sociální demokracie i na celostátní úrovni. Pokud jde o sjezd, tak je pro mě skutečně nejdůležitější to, kdo nabídne takovou změnu, která mi bude blízká.
Kde si myslíte, že budete za rok? Případně - kde byste chtěl být? Bude už po volbách, které by mohly dopadnou pro ČSSD špatně.
Od malička jsem byl vedený ke sportu a jako sportovec…
Řeknete, že umíte prohrávat…
To ne. Naopak, nesouhlasím s těmi, kteří říkají, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.
Takže nepatříte k těm, kteří to už dopředu balí. Protože v ČSSD už teď často slyším, že počítáte se špatným volebním výsledkem a budete rádi, když budete ve sněmovně.
Rozhodně nejsem typ, který by chtěl být v něčem jen pasivní účastník. Vždycky chci zvítězit. Ale také vím, že k životu patří porážka. A z každé porážky je třeba se vzpamatovat, poučit a neudělat znovu chyby.
Vzhledem k několika posledním porážkám by už ČSSD měla být hodně poučená…
Pokud jde o mě, tak já jsem se rozhodl kandidovat na předsedu ČSSD v Praze a chci vést kandidátku v Praze do sněmovních voleb. Vím, že sociální demokracie je na Západě - kde jsem část života strávil - stranou, která ve velkých městech umí pravidelně uspět.
Nelpím na křesle ministra zahraničí
Jste případně připravený na to, že budete sedět v opoziční lavici? Nenajdeme vás za rok a půl někde v diplomacii?
Chci zůstat aktivní v české politice. Třeba i v opozici.
Nemáte pocit, že by veřejnost ocenila odvážnější politiku ČSSD vůči koaličnímu ANO? Byla by pro vaši stranu taková katastrofa případně opustit vládu?
Odejít z vlády by katastrofa nebyla. Ale uvnitř ČSSD jsme se na odchodu v minulosti neshodli. Nakonec jsme se rozhodli být ve vládě a to stále platí. Máme před sebou ještě spoustu práce - například dotažení kurzarbeitu.
Mělo by smysl uvnitř ČSSD tuto otázku opět položit?
Teď, když budeme řešit zásadní ekonomické a sociální problémy v důsledku koronavirové krize? To by Česku pomohlo? V koaliční smlouvě sice máme konec této vlády, pokud z ní odejdeme, ale já tak nějak tuším, že by se to nestalo. Jen by přišli náhradníci a je otázka odkud.
Vaši kritici namítají, že to je jen výmluva, protože ČSSD se obává hlavně o sebe, aby v opozici nebyla vidět ještě méně než ve vládě.
Od nás to není výmluva. Pokud spolupráce s hnutím ANO přestane dávat smysl, tak nevím, proč bychom měli ve vládě pokračovat.
Kdy by přestala dávat smysl?
Ve chvíli, kdy se jasně ukáže, že ANO se již rozhodlo spolupracovat s ODS, SPD a dalšími stranami ve sněmovně. Potom podle mě nemá sociální demokracie jediný důvod s ANO ve vládě být.
Neděje se to už dávno? Nehlasuje ANO poměrně často s SPD nebo KSČM, neobchází hnutí ANO sociální demokracii - nejviditelněji před pár dny v případě daňového balíčku, kdy hlasovalo s ODS?
Neřekl bych, že často. Sociální demokracie také hledá pro řadu svých návrhů podporu u opozičních poslanců. A často se nám to daří. Snažíme se účastí ve vládě a svými návrhy pomáhat lidem v této zemi.
A není pro vás podstatné i to, že byste přišli o řadu výhodných pozic na ministerstvech a jinde?
Ale pane redaktore, určitě víte, že já na této židli ministra zahraničí nelpím.
A chcete na ní sedět až do voleb?
Dokud mi dává smysl, abych prosazoval to, v co věřím, tedy hodnotovou, ale i pragmatickou politiku, tak chci pokračovat. Ale není to proto, že bych lpěl na funkci ministra. Ve chvíli, kdy uvidím, že nemůžu ve své politice pokračovat, že nemůžu úspěšně dělat damage control (zmírnění škod), tak bych skončil.
Jaké změny by v ČSSD měly být?
Bez zásadní změny nezískáme důvěru voličů. To je bez debat. My jsme měli možnost udělat změny už za Bohuslava Sobotky, ale neudělali jsme je. Především se musíme zbavit křeče, ve které jsme.
Co myslíte křečí?
Zapomínáme na to, že sociální demokracie vzešla ze sociálního hnutí. Žijeme možná v nějaké slonovinové věži, kde si představujeme, jak společnost funguje, místo toho, abychom byli ještě více mezi lidmi. První krok je, že musíme co nejvíce mezi lidi.
Není ale absolutně klíčovým problémem ČSSD to, že podle mnoha lidí jí chybí právě odvaha a je příliš spojena s různými nedůvěryhodnými postavami? Zrovna ve "vaší" Praze bychom jich mohli jmenovat za poslední léta několik?
Souhlasím, že důvěra je klíčová. Minulost ale nezměním, nebyl jsem její součástí minulosti. To neberte jako výmluvu. Musím řešit budoucnost.
Ale jak se má podle vás ČSSD změnit? Nechtějí mnozí lidé pořád ČSSD jako stranu ve stylu Miloše Zemana?
Podle mě se nemáme vracet k politice Miloše Zemana v 90. letech, musíme se vrátit ke kořenům. Tím myslím, že musíme za lidmi, musíme se otevřít, musíme být propojeni s odbory, komunikovat s různými organizacemi, sdruženími, hnutími.
Proč se tedy levicově smýšlející lidé od ČSSD odklánějí, proč nová mladá levicová hnutí tvrdí, že ČSSD jde jen o posty a sezení ve vládě?
Ano, otevírání mladým není na můj vkus dostatečně rychlé. Měli bychom být mnohem dále. Ale v ČSSD je řada slušných a pracovitých lidí. Měli jsme i v minulosti řadu důvěryhodných lidí a od nich se musí má generace učit.
Například od koho?
V Praze to byla třeba Petra Buzková. Byla to politička, která byla schopná dotáhnout věci do konce a v Praze dosáhla nejlepších výsledků v novodobé historii ČSSD.
Potkáváte se?
Jsem s ní průběžně v kontaktu.
A nechce se náhodou do politiky vrátit?
Nemyslím, že by se chtěla vracet. Ale určitě bych byl rád, aby mé generaci sociálních demokratů poradila.
Myslíte si, že jste typ lídra a rétora, za kterým půjdou lidé?
Nemám ambice být typem jako je Jiří Paroubek. Tedy silný lídr, který bouchá do stolu. Mohou být i lídři, kteří mají přidanou hodnotu v tom, že jsou empatičtí, schopní vést klidnou a věcnou debatu. Podle mě dnešní rozjitřená politika nepotřebuje jenom bouchače, ale i "uklidňovače". Mezi ty se počítám.
Myslíte, že máte v sobě schopnost být odvážný a postavit se věcem a lidem, které považujete za špatné?
Odvaha není jen v tom, že si stoupnete na barikádu. Je i v tom, že neuhnete, že nejdete proti svým hodnotám a principům.
Přesto, nemyslíte si, že pro část veřejnosti můžete být stále jen ten, koho ve skutečnosti řídí Miroslav Poche?
On patří mezi lidi, kteří už za ČSSD politiku dělat nebudou.
Jak nebudou?
On už kandidovat nebude.
Ale nebude mít takové postavení, že budete dělat to, co on řekne?
V čem?
Například se na vás obrátí se slovy: Tomáši, tohoto člověka chci na kandidátku nebo na tuto funkci…
Pokud dostanu důvěru od spolustraníků, tak chci, aby kandidátka byla sestavena z důvěryhodných osobností. Ne z lidí, kteří si to vyseděli nebo domluvili.
Mimochodem, když jsme se bavili o panu Dienstbierovi, on napsal knihu s názvem Snění o Evropě. Máte jako ministr zahraničí také nějaké své sny?
Mám své sny a plány. Třeba bych chtěl jednou zvládnout triatlonového Ironmana, což je asi můj největší sportovní sen, protože to je neskutečně
náročné a je to jedinečná zkouška vůle.
A pokud jde o politické sny?
Mám sny krátkodobější a dlouhodobější. Potřebujeme například zlepšit vzdělávací systém, víc podpořit vědu a výzkum a změnit strukturu našeho hospodářství, která brání v rychlejším růstu mezd a přiblížení se těm nejbohatším zemím v Evropě. Je toho mnohem víc.
A dlouhodobější?
S mým poradcem, Martinem Paloušem, nyní připravujeme například obsáhlejší článek, kam by měla česká zahraniční politika směřovat a jak v 21. století nově uchopit masarykovský motiv, že česká otázka je otázka světová. Jsme přesvědčeni, že naše země může přispět k řešení celosvětových problémů, jako jsou například dopady klimatických změn nebo zajištění stability v některých možná vzdálených regionech, které ale mohou být tou pomyslnou zápalkou pro větší problémy.
Máme na to jako nevelká země sílu a schopnosti?
Vezměte si třeba Norsko nebo Švédsko, obě také poměrně malé země, ale jsou schopny boxovat i v jiné váhové kategorii, než by se podle velikosti dalo předpokládat. A Česko stále má dobré jméno. V oblasti lidských práv, kontroly zbrojení, rozvojové pomoci, ale také v obchodních vztazích. Na tom se dá slušně stavět.
