Co bylo úplně první misí Člověka v tísni?
Tím úplně prvním impulsem byla v roce 1992 válka v Náhorním Karabachu, kdy novinářům v Lidových novinách kolem válečného zpravodaje Jaromíra Štětiny přestalo stačit přivážet do naší země informace o konfliktech a rozhodli se zároveň vyvážet na místo humanitární pomoc. Hned po tom následovaly mise do zemí bývalé Jugoslávie.
Jak vypadala organizace, když jste do ní nastoupil vy?
To bylo v roce 1997, bylo nás tu se vším všudy dvanáct, včetně dvou kluků na civilní službě. Běžely tady v té době tři projekty - poradna pro krajany, kteří se vraceli z Kazachstánu, dělal se také krajanský projekt v rumunském Banátu a návratový projekt pro Bosňáky, kteří tu měli dočasný pobyt. Česká vláda se k nim tehdy zachovala velmi velkoryse a pomohla jim pak i s repatriací.
Tehdy Češi neřešili tisíce bosenských uprchlíků, kterým stát otevřel hranice. Čím to podle vás je, že dnes se přijetí jen několika málo uprchlíku tolik řeší?
Je to obecný posun světa. Odvrhli jsme bohužel myšlenky Václava Havla - spoluodpovědnost za svět. Evropské státy se zapouzdřily a země visegrádské čtyřky jako první.
Jak těžké je rozhodovat, komu máte pomoci a komu ne?
Když jsme bývali malým týmem, snažili jsme se působit tam, kde ty velké organizace neoperovaly, aby naše pomoc měla smysl. Nyní jsme v humanitární pomoci zásadním hráčem, jsem zasíťováni s dalšími partnery v Evropě. Už nevybíráme drobky, máme například na starosti část severního Aleppa.
Britové vás přímo pověřili vedením humanitární mise v Aleppu…
Britové nás určili jako leading agency, hlavního partnera, ostatní západní partneři jsou pod námi, my za ně ručíme.
Jak nebezpečné je pomáhat v Aleppu?
To nebezpečí je značné, tam už dávno žádní západní humanitární pracovníci nesmí, jsou tak snadnými cíli, že to zkrátka není možné. Dnes všechno funguje prostřednictvím místních zaměstnanců, část z nich operuje z Turecka, kde máme v Gaziantepu hlavní kancelář pro řízení celé oblasti. Rizika jsou spíše ve finančním dohledu.
Pomáhat na obou stranách je náš princip
Jak těžké je třeba na Ukrajině pomáhat na obou stranách konfliktu?
Pomáhat na obou stranách konfliktu je obecně náš princip. Ne vždy se to daří. Když člověk funguje na jedné straně, tak mu někdy ta druhá nechce dát registraci, to je třeba případ Sýrie. Většinou to berou jako problém lokální politici, ne obyčejní lidé. Ti vědí, že oni mají problém a ti obyčejní lidé na druhé straně ho mají také. V podstatě tito lidé nejsou žádnou stranou konfliktu, nýbrž jeho oběťmi.
V rozvojové pomoci se spíše zaměřujete na předávání know how než na prostém zásobování jídlem, vodou, oblečením. Tento posun je asi celkem zásadní pro chod rozvojových zemí.
Náš úkol je úplně jiný než u humanitární pomoci. Většinou je tam hrozná bída a potenciální nestabilita. Na pomoc se dá nahlížet z různých úhlů. Buď z Desatera jako na pomoc bližnímu svému, nebo ryze pragmaticky - co mohu udělat proto, abych minimalizoval problém Evropy? Minimalizovat problém na místě a stabilizovat lidi tam, kde jsou. Proto je není možné zahrnout jen humanitární pomocí, protože pak si na to zvyknou a nebude to tam nikdy fungovat normálně. Rozvojové programy se týkají třeba výuky zemědělství či rybářství.
Ostatně se říká, že světová pomoc Africe tam učinila pasivní celou generaci. Lidé si zvykli, že nemusí nic dělat, přijdou lidé ze Západu a vše zařídí.
To je ta první vlna "Pomozme Africe", obrovské koncerty hvězd na přelomu 60. a 70. let a rychlá humanitární pomoc za vybrané prostředky například do Etiopie. Podnítilo to baby boom, naskočila populační křivka a lidé si zvykli na to, že Evropané to vyřeší. Ale je to nesmysl, ty země jsou vesměs úrodné a mohou být soběstačné. Něco jiného je zažehnat hrozící hladomor, když je třeba extrémní sucho a zrovna se neurodí.
Vezměme si modelovou situaci, že třeba Srí Lanku zasáhne tsunami nebo Filipíny tajfun. Co se u vás rozeběhne za proces a za jak dlouho můžete být na místě?
Přemýšlíme, jak daleko je to od nás a jestli je to práce, kterou umíme. Uvolníme peníze z humanitárního fondu, případně vypíšeme sbírku. Lidé by měli odjíždět do několika dní. Existuje tu malá skupinka lidí, kteří to umí. K nim se snažíme stáhnout někoho staršího, kdo už teď třeba pracuje někde jinde, ale je ochoten na čtrnáct dní či měsíc odjet a misi na místě postavit.
O co těžší je mise v zemi zasažené válečným konfliktem oproti zemi postižené přírodní katastrofou?
Rozdíl je hlavně v bezpečnosti. A zásadní rozdíl je také ve fundraisingu. Ve chvíli, kdy se jedná o přírodní katastrofu, jsou lidé mnohem ochotnější dát na pomoc peníze. Válečný konflikt je moc složitý, navíc veřejnost pak má pocit, že ho zavinili politici, tak ať si teď celou situaci vyřeší. Zatímco přírodní katastrofu berou jako zásah vyšší moci. Třeba syrskému konfliktu je opravdu velmi těžké rozumět a najít zde nějakou jasně pozitivní sílu.
Zaujalo mě, že rovněž pomáháte ve Vietnamu nezávislým novinářům, občanským projektům či utlačovaným menšinám. O Vietnamu se přitom u nás moc často nemluví v souvislosti s porušováním lidských práv…
Vietnam je z hlediska lidských práv trochu zapomenutá země. Nedá se říct, že by zde vládla vysloveně tvrdá diktatura, která by lidi drtila. Nicméně pokus o svobodný názor je potlačován velice tvrdě. Programy ve Vietnamu se rozjíždí pomalu, spíše tu zatím osaháváme terén. Jedná se o jeden z našich lidsko-právních projektů.
Když už jsme u pojmu lidská práva - historik Vlastimil Vondruška v nich vidí bezbřehý konstrukt společnosti, který navíc stojí nad zákony. Jak se na ně díváte vy?
Já mám také problém s lidskými právy druhé a třetí generace. Třeba základní lidské právo je právo na bydlení. Jenže má to právo člověk, který neplatí nájem? Proto se snažíme ve světě hájit ty nejstarší lidská práva.
Pod nimi si máme představit co?
Svoboda projevu, svoboda cestovat, svoboda určit si, co budu dělat, svoboda vybrat školu pro své děti nebo také demokratická soutěž.
Mnozí Češi mají Člověka v tísni zaškatulkovaného jako organizaci, která pomáhá v zahraničí. Vy ale máte i hodně projektů v Česku. Jaké například?
První věc, co jsme v Česku dělali, jsou povodně.
A to stále trvá?
Ano, když někde v Česku budou záplavy, tak tam budeme.
Jaké jsou vaše další tuzemské programy?
Děláme tu také ne úplně populární témata. Třeba programy sociální integrace. Pracujeme v těch nešťastných ghettech, v místech, která jsou poslední štací. Inspiroval nás indický učitel Kumar Vishwanathan, působících v ostravských ghettech. Jenže podobných míst je v republice hodně. Když se začala stavět slavná zeď v Matiční ulici a všichni mluvili o tom, jak ochránit bílé obyvatele před zdí. My jsme se rozhodli, že budeme před zdí a ptát se těch lidí, proč se tady ocitli, zda to bylo jejich vinou a co se stalo.
Říkal jste, že pomoc sociálně slabým rodinám je v této společnosti nepopulární. Proč?
Je to samé: "Pomáháte cigánům! Proč nepracují?!" Ale je to hodně krátkozraký pohled. Nás stojí terénní sociální práce s rodinou ročně 30 tisíc. Rodina se nerozpadne, děti pak nemusejí do dětského domova, kde jedno dítě přijde měsíčně zhruba na 15 000 korun. A teď si to vynásobte, když jsou ty děti čtyři. Nicméně negativní emoce směrem k romskému etniku nyní spí, protože je vystřídal a přehlušil strach z uprchlíků.
Poměrně známý je i váš projekt Jeden svět na školách.
To je projekt Karla Strachoty. Původně to začalo tak, že jsme vzali dokumenty z festivalu Jeden svět, promítali je na školách a diskutovali o nich. Postupně se to dost rozrostlo, seznamujeme studenty s moderními československými dějinami, mediální výchovou, vedeme je k osobní angažovanosti a ke snaze měnit svět, oceňujeme dobrovolníky v anketě Gratias Tibi, hledáme mezi mladými lídry občanské společnosti. Máme také program "Varianty" pro učitele, kam spadá třeba multikulturní výchova. Ona je to dneska spíše nadávka - "multi-kulti". Každopádně děti by o různých kulturách něco měly vědět.
V Člověku v tísni jste dvacet let. Při jaké misi jste se dostal do nejzapeklitější situace?
Vezmu-li to z finančního hlediska, tak když jsme začali fungovat v Afghánistánu, fungovaly tam dvě měny, obě se jmenovaly "afghání" a měly poměr 1:2. Jedna byla oficiální, druhá fungovala v oblastech držených Severní koalicí. Když nastoupil Karzáí, vzal jednu měnu a denominoval ji o tři řády. Pro cizince byly tyto měny nerozlišitelné, v jednu dobu tam existovaly tři měny, naprosto rozdílné. Aby to ještě nebylo tak jednoduché, tak země byla dvacet let bez centrální banky a peníze se nechovaly jako peníze, neměly stejnou hodnotu. Když kolegové potřebovali směnit větší počet dolarů, cena místních peněz najednou přes noc vyletěla. Tohle účetně podchytit byla trochu divočina, protože na takovéto věci zákon o účetnictví opravdu nemyslí.
Co plánujete nového?
Organizace poslední roky hrozně rychle rostla. A já jsem naopak ten brzdař, který se to snaží zmírnit…
Vy máte pod sebou pokladničku…
No právě. Organizace musí fungovat jako systém, takže útlum růstu by nám slušel. To je taková moje osobní prosba. Sociální terénní práce je stále v červených číslech a musíme ji notně dotovat, takže tam to na velký rozvoj nevypadá. V zahraničí bychom chtěli rozšířit naše africké aktivity o Zambii. A uvažujeme i o Jemenu.
