Kuvajt City/Praha - Čeští váleční veteráni se v březnu z Kuvajtu vrátili domů plni emocí. Před sedmadvaceti lety se totiž podíleli na jeho osvobození od okupačních vojsk diktátora Saddáma Husajna. Vysoké pocty, poděkování a respekt, jaké se jim od kuvajtských významných osobností dostalo, prokazují představitelé tohoto státu jen zcela výjimečně.
Podle tamějších zvyklostí nelze projevit příteli či partnerovi větší vděk než jeho obsloužením u slavnostní tabule. A právě této cti se Čechům od kuvajtských společenských a vojenských celebrit dostalo.
"Večeře u viceadmirála Jassima Al-Ansariho, jenž se stejně jako my zúčastnil bojů v operaci Pouštní bouře, se odehrála v rodinném, téměř v kmenovém kruhu. A zúčastnily se jí vysoce postavené osoby Kuvajtu. Vlastně nás - cizince - pozvaly takřka do rodiny, aby nám poděkovaly za svobodu," vysvětluje František Gábor, někdejší liberecký vojenský chemik.
Takhle blízko prý místní k sobě jen tak někoho nepustí. "Je to nesrovnatelně víc, než kdyby nás přijali oficiálně a předali nám nějaká ta vyznamenání. Jako by se zkrátka sešla kuvajtsko-česká rodina," vysvětluje veterán z války v Zálivu.
Ještě před návštěvou mu v Česku kuvajtský velitel letectva řekl: "Naše země mají k sobě velmi blízko i proto, že Češi si zažili okupaci v letech 1938 a 1968, stejně jako Kuvajťané v roce 1990. A jen díky mezinárodnímu společenství máme i s pomocí Čechů dnes opět svobodu."
Do Kuvajtu se vydala skupinka českých veteránů vůbec poprvé od operace Pouštní bouře, aby se podívala na místa, jimiž před sedmadvaceti lety projížděla v prvním sledu bojujících jednotek spojenců jako jejich protichemická ochrana.
"Například na Zelený ostrov, tamní televizní věže, letiště, přístav anebo místo naší základny Al Džahra," vypočítává lékař Jindřich Sitta. Kuvajt se podle něj změnil k nepoznání.
"Znovu na nás dýchla poušť a nám najednou naskočily až nečekaně živé vzpomínky na válku v Zálivu, třebaže už tamní krajina vypadá naprosto jinak, než jsme si ji pamatovali my. Žádné hořící ropné vrty, kdy byla i ve dne tma, či šrot v podobě zničených obrněnců, nýbrž nejmodernější architektura a mrakodrapy. Ani stopy po válečném běsnění. A nám se najednou z útržkových vzpomínek vybavovaly dávno zapomenuté příběhy. Avšak Kuvajťané, ti na nic nezapomněli. Právě tohle nás úplně dostalo," svěřuje se Sitta.
Čeští veteráni se na místa bojů vrátili po sedmadvaceti letech navzdory tomu, že v tehdejší operaci Pouštní bouře zažívali nejtěžší chvíle svého života.
"Šlo o tu nejobtíženější zkoušku, kterou jsem prošel a zvládl ji. Jenomže právě proto jsem se tam musel po letech vrátit, jakkoliv ty vzpomínky nejsou vždy příjemné," vysvětluje lékař Sitta.
Myslí tím i hrozby Saddáma Husajna týkající se použití nervově paralytických látek, jimiž tehdy disponoval. "Dnes víme, jak to dopadlo, avšak z našeho pouštního pohledu to tehdy na vítězství vždy nevypadalo. Saddám odpaloval jednu raketu Scud za druhou a my brali jeho výhrůžky o útoku nervovými plyny, jichž měl plné sklady, velice vážně," vzpomíná lékař.
"Prošli jsme v poušti válkou a od té doby kus života každého z nás v Kuvajtu i zůstal. Proto ten návrat i přijetí Kuvajťanů zasáhlo každého," vysvětluje František Gábor.
Když tehdy Čechoslováci míjeli Američany vybombardovanou iráckou kolonu smrti, pochopili prý smysl slov vojáků z druhé světové války.
Na veteránech ze Zálivu je i po letech patrná jistá hořkost. Obstáli sice ve válce a získali respekt velitelů armád NATO, nic z toho ale doma neplatilo. V armádě totiž pro vyznamenané vojáky nebylo mnohdy místo.
Veteráni otevřeli v Kuvajtu firmám dveře, a ty je zazdily
- Saúdsko-arabská armáda projevila ještě před spuštěním operace Pouštní bouře velký zájem o čs. nákladní auta Tatra. "Kromě automobilů chtěli náhradní díly a vyškolení servisního personálu. A tak jsem s nimi podepsal předběžný mnohamilionový kontrakt," vzpomíná velitel protichemického praporu Ján Valo. Český stát měl ovšem nesmyslně velké oči a vnucoval Saúdům, celou fabriku, její ostrahu, včetně vrtulníků. A tohle už Saúdové nechtěli. Z obchodu tedy sešlo.
- Rijád měl rovněž velký zájem o dlouhodobé školení jejich učitelů chemického vojska. Jednalo se o rozsáhlý několikaletý kontrakt v přípravě saúdsko-arabských armádních specialistů vznikajícího chemického vojska. "Jenomže Praha tehdy na tuhle nabídku vůbec nereagovala, takže se s údivem obrátili jinam," říká Ján Valo.
- Představitelé Kuvajtu se na velitele čs. protichemického praporu obrátili bezprostředně po skončení bojů v Zálivu i s jinou lukrativní nabídkou v hodnotě 500 milionů USD. "Chtěli, abychom se podíleli na odminování Kuvajtu. S jedinou podmínkou - museli bychom si zajistit veškerou logistiku a zázemí. Praha odmítla. Prý je to příliš riskantní. Přitom my sami jsme tehdy bez potíží odminovali české velvyslanectví v Kuwait City," připomíná Valo.
- "Slibné kontrakty po válce v Zálivu?" ptá se veterán Jindřich Sitta. A dodává: "Velká a námi nevyužitá příležitost. Hektická vděčnost, že ty jsi mi v nouzi pomohl, takže i já ti za to něco dám - trvá po válce krátkou dobu. Jiní byli mnohem rychlejší než my. Takže dnešní česko-kuvajtská obchodní výměna není žádnou slávou. Čeští byznysmeni či diplomaté nebývají v Kuvajtu přijímání na potřebné úrovni. Na rozdíl od nás válečných veteránů." V Kuvajtu se tak už dávno etablovali němečtí, britští, američtí či polští obchodníci. "Nikdo nebude čekat na Čechy, kteří se po pětadvaceti letech rozhodnou obchodovat," míní veterán František Gábor.
- To, co v Kuvajtu dosáhla čs. protichemická jednotka nedokázali čeští obchodníci podle veteránů ze Zálivu zúročit, takže dnes jsou v Kuvajtu dveře pro český byznys v podstatě uzavřeny. "Kdysi jsem před odjezdem polní nemocnice do Afghánistánu - po zkušenostech z Albánie a Zálivu - vystoupil před hospodářským výborem parlamentu a vysvětlil zákonodárcům, jak to ve světě chodí. A nic se opět nestalo. Ve finále nezareagovali ani firmy."
- Stejnou zkušenost udělal Sitta jako šéf polní nemocnice v Afghánistánu. V Kábulu domluvil byznys za tři miliardy korun, avšak česká obchodní delegace k jednání vůbec nepřijela.
Situaci vyhrotily i domněnky, že vojáci z války v Zálivu předstírají zdravotní potíže, aby od armády získali peníze. Leckteří z nich museli ze zaměstnání odejít, jiní raději odešli sami a někteří pak zemřeli na zhoubné nádory, které nastartoval stres, fyzické vypětí či zamořené životní prostředí z hořících ropných vrtů.
Velitel protichemické jednotky Ján Valo vzpomíná, že jediní, kdo se jeho vojáků zastal, byli prezident Václav Havel s ministrem obrany Lubošem Dobrovským.
Navzdory "péči" z Prahy
"Měli jsme obrovské štěstí, že jsme tenkrát právě tyhle dva muže měli, jinak bychom dopadli mnohem hůř. Ve válce jsme riskovali životy, zatímco generálové doma intrikovali, v našem zabezpečení páchali trestné činy a lhali ministru obrany, který je však brzy prokoukl. Posílali nám například nekvalitní a nepotřebný materiál, protože prý o něj ve válce přece stejně přijdeme. Nač nám tedy bude nová výstroj, té je přece škoda. O to větší obdiv zaslouží moji lidé, že i v takových podmínkách a hrozné péči z Prahy obstáli," vzpomíná velitel.
Ján Valo měl být dokonce potrestán za to, že jeho protichemický prapor podpořil při útoku spojenecké jednotky. Podle dispozic Prahy měl totiž naopak zůstat v hlubokém týlu. Absurdnímu trestu zabránil až Luboš Dobrovský.
Lékař Jindřich Sitta má pro jednání důstojníků generálního štábu prosté vysvětlení: "Získali jsme v Zálivu zkušenosti, které v armádě tehdy nikdo neměl, takže jsme byli pro mnohé - totalitou poznamenané lidi - nebezpečnými konkurenty. Báli se jednoduše o místa, takže se pod nejrůznějšími záminkami začali zbavovat těch, kteří jako čerství spojenci Američanů, Britů či Francouzů obstáli při osvobozování Kuvajtu. Takže zatímco my jsme v poušti nasazovali životy, rušili nám doma místa. Tuhle hořkost a pocit křivdy z nás už nikdo nedostane," říká Sitta. Uznává ale, že od té doby se změnilo leccos k lepšímu.
Mimořádnost tehdejší vojenské mise zmiňuje i ředitel odboru pro válečné veterány ministerstva obrany Eduard Stehlík. "Našim vojákům ze Zálivu, kteří pro svou vlast vydobyli krátce po pádu železné opony obrovskou mezinárodní prestiž, se děly až neuvěřitelné křivdy. Šlo o lemplovství lidí tehdejší doby. Poctu, jakou si tihle váleční veteráni zaslouží, se jim snažíme dávat najevo až v posledních letech. Oni byli první, kdo armádě vracel po pádu železné opony ztracenou čest," připomíná Stehlík.
Pouštní bouře vrátila armádě dobré jméno
Na otázku, zda mise v Zálivu stála českým vojákům za to, neváhají s odpovědí ani vteřinu.
"Jednoznačně. Šlo o neocenitelnou životní zkušenost. Byli jsme první po pádu komunismu. Dostali jsme se do kontaktu s armádami, o nichž jsme až do té doby jen slyšeli. Získali jsme do té doby pro nás nedostupné zkušenosti o moderním velení, řízení v krizových situacích, ale i v jednání s lidmi. Byla to - a stále je - obrovská životní zkušenost. Navíc fakt, že jsme v Zálivu obstáli, dává člověku sebedůvěru ve vlastní síly na spoustu let. Alespoň já z toho žiji dodnes," svěřuje se Sitta.
O tom, že účast v operaci Pouštní bouře byla před sedmadvaceti lety zlomem ve vnímání tehdejšího Československa Západem, svědčí i dopis tehdejšího velvyslance USA Jánu Valovi: "Před zraky světa jste československé armádě vrátili dobré jméno".
