* Tradiční propaganda KSČ, cílená na dělníky, už nezabírala * Lidové milice by podle Jiřího Suka uposlechly rozkazu střílet, ale takový rozkaz nepřišel * Ministr obrany Milan Václavík chtěl obsadit televizi a rozhlas. Ani tento rozkaz nakonec nebyl vydán
Praha - Generální stávka je věcí v dějinách všech zemí výjimečnou. Československo ji zažilo na samotném sklonku komunistického režimu.
Před dvaceti lety - 27. listopadu 1989 - zastavila většina Čechů a Slováků na dvě hodiny práci. Stávka měla dát najevo tehdejšímu vedeni strany a státu, že má odejít a předat osudy státu do rukou politiků volených napříště v demokratických, pluralitních volbách.
Stávkou také vyvrcholil boj o přízeň dělníků mezi KSČ a tribuny sametové revoluce. O tom, proč strana se svým tradičním apelem na dělnictvo neobstála a jaké varianty řešení situace vlastně tehdejší vedení mělo, hovořil online deník Aktuálně.cz z historikem Jiřím Sukem.
Pracovník Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky je specialistou na závěrečné období totalitního režimu. Jeho kniha Labyrintem revoluce, popisující události od listopadu 1989 do června 1990, získala prestižní cenu Magnesia Litera.
A.cz: Byla podle Vás generální stávka 27. listopadu tím zlomem, kdy vedení KSČ definitivně pochopilo, že je konec a blíží se porážka?
Určitě to byl důležitý zlom. Stávka byla v pondělí 27. listopadu a vlastně otevírala druhý revoluční týden. Ten první revoluční týden se vyznačoval hlavně válkou o média. Komunistická strana se snažila ještě v tom svém tradiční duchu přesvědčit dělnickou třídu - takzvanou dělnickou třídu - o tom, že zastupuje její zájmy a že její zájmy nikdo jiný nemůže zastupovat.
Používali rutinní propagační přístup, zveřejňovali rezoluce dělníků z Kladna, Ostravy a tak dále. Ale už to nemělo žádný dopad. Společnost byla mobilizovaná a hrálo se o to, aby se do odporu a revoluce zapojila i takzvaná dělnická třída.
A.cz: Myslíte si, že to zapojení dělníků a jejich přechod na stranu revoluce - například tou stávkou - nakonec rozhodlo o tak rychlém konci režimu?
Velmi k němu přispělo. Výjezdy studentů a činovníků Občanského fóra nebo herců mířily po celé republice nejen do měst, ale také do závodů a podniků. A tam se snažili šířit ideály sametové revoluce. Tak probíhal ten první týden. A jak jsem řekl, ta rutinní propaganda KSČ už prostě na tohle nestačila.
Důležité bylo, že ve čtvrtek 23. listopadu přišel na demonstraci na Václavské náměstí, moderovanou Občanským fórem, Petr Miller. Předák z ČKD, měl tehdy funkci předního kováře. Byl to vůdce dělníků s přirozenou autoritou a manifestačním způsobem přivedl hodně dělníků ČKD na toto shromáždění. Všichni tehdy viděli, že přicházejí dělníci z ČKD.
A.cz: Čili Miller hrál důležitou roli v tom řekněme rozšíření revoluce ze škol a divadel do podniků a závodů?
Určitě. Dostal možnost promluvit na té demonstraci, pak zasedal ve štábu Občanského fóra. To jeho vystoupení na Václavském náměstí bylo prvním signálem, že i tady se už KSČ nemá o co opřít.
Druhým signálem bylo vystoupení Miroslava Štěpána před dělníky v ČKD (shromáždění Štěpána vypískalo a skandovalo "Demisi! Demisi!" - pozn. red.) také 23. listopadu. Byl to absolutní krach komunistického papaláše, který chtěl získat dělníky přímou intervencí na svoji stranu.
Tyto dvě skutečnosti - dělníci ČKD na Václavském náměstí a neúspěch Štěpána - to byl počátek zmasovění revoluce. Generální stávky 27. listopadu se pak už zúčastnila většina podniků v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Na transparentech měly tyto závody i podniky svá jména.
A.cz: Lze tedy jednoznačně říci, že i pro drtivou většinu lidí v dělnických profesích nebyl tehdejší režim přijatelný?
Zcela určitě. Generální stávka probíhala pod hesly Konec vlády jedné strany a Svobodné volby. Tady dali všichni jasně najevo, že si nepřejí, aby dále Československo vedla komunistická strana.
A.cz: Vraťme se ještě ke KSČ. Lze říci, že v době listopadových událostí existovala ve vedení dvě křídla. Umírněné Ladislava Adamce, ochotné k dialogu, a naopak radikální, seskupené kolem Miroslava Štěpána?
Takto bych si netroufl to říci. Materiálů a svědectví k tomu máme málo. Svědectví jsou často protichůdná. Ne všichni vypovídali. Teď se čeká na vydání pamětí Lubomíra Štrougala, které zřejmě vyjdou do konce roku, tak doufejme, že z nich se třeba něco dozvíme. Komunisté často při vzpomínkách mlží, snaží se obhájit svoji roli a nic moc neřeknou.
Každopádně lze říci, že Adamec se v posledních týdnech ještě před 17. listopadem malinko distancoval od Jakešova vedení. A že pochopil, že takto to dál nepůjde. Že je neoblíbené nejen mezi lidmi, ale i uvnitř strany. Revoluce mu dala možnost utrhnout se úplně a chvíli stranu reprezentovat z pozice předsedy vlády.
Lidové milice
- Vznikly v únoru 1948 na obranu KSČ a jako nástroj k likvidaci ostatních stran.
- Hlavním smyslem jejich existence pak byla obrana mocenského monopolu KSČ proti jakémukoliv ohrožení.
- V roce 1953 LM zasáhly vůči demonstrantům protestujícím proti měnové reformě.
- Při demonstracích 21. srpna 1969 milicionáři zastřelili dva lidi v Praze a jednoho v Brně.
- Tvrdě zasahovali proti demonstrujícím v době tzv. Palachova týdne ve dnech 15. až 20. ledna 1989.
- V roce 1989 měly Lidové milice skoro 85 tisíc příslušníků. Průměrný věk milicionáře byl 41 let.
- V arzenálu LM bylo na konci 80. let přes 70 tisíc samopalů, 7 tisíc kulometů, 20 tisíc pistolí, 2 tisíce granátů.
A.cz: Proč se neprosadil ve vedení strany názor nasadit v listopadu Lidové milice?
Vedení KSČ povolalo Lidové milice do Prahy v úterý 21. listopadu. Přijelo jich několik tisíc. Nebyly nasazeny proto, že jejich příjezd provázely zmatky. Generální tajemník KSČ Miloš Jakeš přiznal ve svých výpovědích, že byl vzbuzen v noci, reagoval improvizovaně. V noci v pyžamu obvolával místní funkcionáře strany z Prahy 1 až Prahy 10, snažil se s nimi koordinovat pobyt milicí na území Prahy a jejich ubytování.
Ale oni je odmítli ubytovat, zřejmě se báli krveprolití. Na tom je vidět, jak se strana už rozkližovala, jak už nebyla jednotná. Když by se sjednotili na tom, že Lidové milice budou použity, tak Jakeš tvrdí, že by nezasahovaly proti lidem, spíše by někde demonstrovaly svoji sílu nebo pochodovaly (nejvyšším velitelem Lidových milic byl podle stanov generální tajemník KSČ - pozn. red.). Těžko ale samozřejmě říci, zda Jakeš mluví pravdu, jestli třeba přece jen nechtěl použít je - řekl bych - natvrdo.
A.cz: Podle Vás tehdy ještě byli mezi milicionáři takoví fanatici, že by šli tvrdě proti lidem, třeba i stříleli, když by to bylo nutné?
Pravděpodobně ano. Když by dostali jasný rozkaz a byli postaveni takzvaně do haptáku a někdo by jim velel, tak nepochybuji o tom, že by rozkazy splnili.
A.cz: Je známo, že tehdejší ministr obrany Milan Václavík na zasedání Ústředního výboru KSČ říkal, že armáda je připravená zasáhnout. Znamenalo to, že se jako o krajní možnosti uvažovalo o vyslání tanků a obrněných vozů do ulic?
Zachoval se protokol z jednání ÚV KSČ. Václavík celkem jasně říkal, že nechce vojáky použít proti protestujícím. Chtěl demonstraci síly a připravenosti režimu. Navrhl akci Vlna. Tedy obsazení médií tak, aby televize a rozhlas vysílaly režimní propagandu a vrátily se pod kontrolu strany.
Ta akce Vlna byla připravena, na ubytovně Ministerstva vnitra v Ruzyni bylo vybráno 95 odborníků, kteří byli připraveni na výsadek do televize a rozhlasu a vysílat. Nestalo se to, protože strana už byla ve stádiu rozkladu po týdnu masových demonstrací a nerozhodla se pro to.
Dochovala se šifrovaná zpráva, ve které zpravodaj posílá na armádní útvary, které byly v bojové pohotovosti, zprávu o výsledcích jednání Ústředního výboru KSČ. Hlásí: Měli jsme dvě možnosti. Řešit věc silou, nebo politicky. Strana se rozhodla pro politické řešení. Silová varianta není možná, protože strana je v mezinárodní izolaci.
A.cz: V té době už padly komunistické režimy v Polsku, Maďarsku, NDR a Bulharsku, změněná situace byla v Sovětském svazu. Pokusilo se třeba ještě tehdejší československé stranické a státní vedení obrátit se na Moskvu se žádostí o pomoc či podporu?
Je to možné či pravděpodobné, ale žádné záznamy nebo dokumenty k tomu nejsou. Stanovisko Gorbačova k použití síly by ale podle mne bylo negativní. Nepodpořil to v Maďarsku, Polsku ani NDR, tak proč by to dělal v Československu. Sovětská vojska, která tady byla, do toho vývoje vůbec nezasáhla.
Komunistickou stranu Československa už nepodporoval nikdo zvenčí. Režimy kolem se hroutily, Sovětský svaz ji nepodporoval. Byla absolutně izolovaná, což jim nedovolovalo zasáhnout silou na vlastní pěst. Ono se někdy říká, že ten režim byl už natolik prohnilý, že se jakoby sám sesunul k zemi. S tím tak úplně nesouhlasím. Ozbrojené složky byly připravené a odhodlané, i Jakeš dnes tvrdí, že se socialismus měl bránit.
A.cz: Podle Vás tedy určitá vůle k obraně režimu ze strany jeho lidí byla ještě silná?
To nepochybně ano, ale v jejich neprospěch rozhodly právě ty mezinárodní souvislosti. Jak jsem už říkal, komunistické režimy se rozpadly v okolních zemích, tady by zůstal izolován bez mezinárodní záštity. Toto bylo naprosto klíčové a rozhodující v tom, proč KSČ nakonec tak rychle kapitulovala a revoluce zvítězila.
