Jednou z vašich priorit je prevence HIV. Při vašem nástupu vám ji dal za úkol i ministr Svatopluk Němeček. Jak velký je to v Česku problém?
My jsme tak trochu pozapomněli na to, že tu máme infekční onemocnění. HIV je jedním z nich. Česká republika patří k zemím, kde ta čísla jsou poměrně nízká ve srovnání s ostatními zeměmi. V poslední době ale pozorujeme nárůst. Když si Státní zdravotní ústav dělal výzkum o tom, co vědí naši gymnazisté o HIV a AIDS, zjistil, že si děti myslí, že AIDS je léčitelné onemocnění a že je hormonální antikoncepce ochrání před nákazou. Vyvstala tam řada mýtů, které mohou mít negativní důsledky. Myslíme si, že v rámci preventivních aktivit by bylo trochu potřeba uvést věci na pravou míru a zvýšit povědomí a informovanost populace, zejména mladé.
Zatím tedy přesně nevíte, proč počty nakažených rostou.
Víme, že nejčastěji se u nás přenáší sexuálně a nejčastěji infikovanou populací jsou muži mající sex s muži. Takže epidemiologická data máme, ale chceme zjistit, co byl ten moment, který vedl k nárůstu.
Takže na strategii je ještě brzy?
Česká republika se tomuto tématu věnuje dlouhodobě. Na ministerstvu zdravotnictví máme dotační program, z něhož si neziskové organizace mohou žádat o podporu projektů zaměřených na zdraví a prevenci. Podmínky tady jsou, ale změnila se situace, takže nás to znepokojuje a chceme se na to zaměřit. Není to tak, že bychom nic nedělali. Kdyby tu nebyly žádné preventivní aktivity v minulosti nebo i nyní, samozřejmě ta čísla máme podstatně větší než teď.
Charlie Sheen není to, co Freddie Mercury
Proč se mladší ročníky přestaly nemoci bát?
O tom se diskutuje i na mezinárodní úrovni. Říká se tomu fenomén vyvanutí. Vyvanul efekt kampaní i strach. My jsme ještě zažili ten neskutečný povyk, když zemřel Freddie Mercury. Teď už se to nezná. Není tu konfrontace s důsledky nemoci. Vezměte si, jak je medializován Charlie Sheen. Není tu už to, co jsme zažili my, když naši idolové ze dne na den zemřeli.
Dá se efekt vyvanutí pozorovat i u jiné choroby, která nás tu může ohrožovat?
Myslím si, že efekt vyvanutí je obecným jevem. Když jste dlouhodobě vystaveni nějakým podmínkám, tak je přestanete vnímat jako specifické. Prostě si zvyknete. Objevuje se to i u očkovacích kampaní. Jedním z argumentů, proč povinně neočkovat proti dětským nemocem, na které se dříve umíralo a dnes už ne, je ten, že tu ty nemoci nejsou. Ale proč tady nejsou? Protože tu právě máme povinné očkování.
Očkování dětí je citlivé téma. Jsou tu silní zastánci názoru, že očkování dětem škodí. Je to něco, čemu se chcete ve své funkci víc věnovat a vnést do toho trochu více rozumu?
Antivakcinační hnutí jsou pozorovatelná všude napříč Evropou. Diskusi o očkování a otázkách s ním spojených se ve své funkci nevyhnu. Důležité je vysvětlovat.
Proč si myslíte, že zrovna tomuto tématu vládnou víc emoce než rozum a že vědeckým poznatkům, které tu jsou, někteří lidé moc nenaslouchají?
Myslím si, že je to historická zkušenost. Naše generace už se s těmi nemocemi nesetkala.
