Lesníci po téměř celém Česku v posledních měsících hlásí, že kůrovcová kalamita skončila. Řekl byste to i vy jakožto odborník, že to máme za sebou?
Ano, můžeme říct, že jedna vlna kůrovcové kalamity skončila. Škody i počty zachycených brouků, které zaznamenáváme v současnosti, jsou porovnatelné s těmi před touto vlnou.
Byl bych ale opatrný se slovy o tom, že to "máme za sebou". To je nebezpečná formulace. Máme za sebou první kalamitu, kterou způsobila změna klimatu. Ale je to jen první z mnoha kalamitních vln, které nás čekají.
Pokud to byla jen první vlna, kdy přijde další?
Máme různé scénáře a indicie. Události, které tuto kalamitu vyvolaly, tedy série suchých roků 2015 až 2018, se podle projekcí vývoje změny klimatu opakují. Nikdo nedokáže říct, jestli to bude za rok, za pět let nebo za deset. Ale pravděpodobnost, že k tomu dojde, s každým rokem narůstá.
Druhý faktor je, že z lesů nám v této vlně ubylo asi 20 procent smrků. Zbylých 80 procent tam ale stále zůstává. Potravy pro kůrovce je tak pořád obrovské množství. Hlavně v západní části republiky, například na Plzeňsku. A teď jde jen o to, kdy dojde k té perfektní bouřce, kdy se obrovské zásoby smrku střetnou s dopady klimatických změn.
Můžeme tedy čekat, že další vlna kůrovcové kalamity přijde už v příštích letech?
Nepřekvapilo by mě to. Bylo by to velmi nešťastné, ale když vidíme, jak vypadá léto, jaké je rozložení srážek… Může sice přijít několik chladnějších a vlhčích let, ale když pak nastoupí dvě nebo tři nepříjemné sezony, tak lýkožrout opět nastartuje a budeme tam, kde jsme byli.
Budou příští vlny silnější?
To neumíme říct. Průběh bude slabší, pokud to zasáhne současné kalamitní oblasti. Třeba Vysočině už se přece jen odstranila spousta smrků. Stejně tak to nebude tak silné, když kalamita udeří do oblastí s pestřejším druhovým složením lesa.
Když to ale postihne ten náš nešťastný západ Čech, může to být fatální. Nepřekvapilo by mě, kdyby vlna byla větší než ta, s čím jsme se setkali. Riziko je obrovské.
Dělá Česko dost pro to, aby se to nestalo?
Dělat něco pro to, aby se to nestalo, je už trošku mimo. Nejen Česko, ale i ostatní státy v posledních třiceti letech zanedbaly adaptaci na změnu klimatu. A lesy se dostaly do stavu, v jakém jsou. S tím už se moc dělat nedá, změnit dřevinové složení je v těchto lesích už nemožné.
Teď bych spíš mluvil o tom, jestli se připravujeme na to, abychom zmírnili dopady a byli lépe připravení na to, že se to stane. Musíme vytvořit odolný lesnický sektor a připravit společnost tak, aby dokázala další kalamitu absorbovat.
To znamená, že nám nebudou ekonomicky kolabovat vlastníci lesů. Že budeme mít připravené skladové, těžební, transportní kapacity. Že budeme mít lepší monitorovací systémy, třeba na bázi dronů.
Lesy na Plzeňsku jsou tedy podle vás odsouzeny k zániku?
Kdybyste se mě na to zeptal před sedmi lety, tak bych vám řekl, že když se o ně budeme dobře starat a odstraňovat kůrovcové lesy, tak to půjde. A že se kůrovec stejně v nadmořské výšce 700 metrů zastaví.
Dnes jsem velmi skeptický. To, co se děje v Česku, vidíme napříč Evropou. V Německu, Švédsku i Rakousku se kalamity dostaly na horní hranici lesa. Do oblastí, které jsme vždy považovali za bezpečné, protože tam je příliš nízká teplota.
Když pozoruji, jak se Evropa sesypává, jsem velice skeptický, co se týče budoucnosti jakéhokoli hospodaření orientovaného na smrk. Česko není hornatá krajina, smrk tady podmínky nemá.
A co nové lesy? Lesy ČR například v posledních letech sází více listnáčů než jehličnanů. Pomůže to k tomu, aby se zde velká kůrovcová kalamita už nevyskytla?
To je hlavní otázka současnosti - obnova. Měli bychom ubrat ve snahách zachránit to, co tam je, protože to už nepůjde. Největší prioritou je, abychom nevytvořili základ pro další kalamitu za několik desítek let, kdy nám odroste první generace smrku.
Ovlivňuje to několik faktorů. Jedna věc je to, že se snažíme aktivně vysazovat listnaté dřeviny a nahrazovat jimi smrk. To je samozřejmě správné. Druhá věc je, že v některých místech smrk roste přirozeně a neodstraňuje se.
A třetí faktor, který vypadá naprosto kriticky, jsou vysoké stavy zvěře, které máme. Ty během obnovy listnaté dřeviny likvidují a ponechávají tam smrk, který je pro ně méně zajímavý, protože má nižší nutriční hodnoty. To se dá řešit oplocením, které vidíme všude v lesích, nebo masivnější regulací zvěře. Na to ale není politická ani společenská vůle.
Nakonec nás tedy právě vysoké stavy zvěře posadí na velmi nepříznivou trajektorii. Skončíme s obrovským zastoupením smrku v obnově. A máme zaděláno na další kalamitu.
Smrk v Česku tedy nemá vhodné klimatické podmínky, ale stejně si najde cestu.
A nejen v Česku. V mnoha oblastech Evropy i Severní Ameriky je zvěř považovaná za jednu z hlavních bariér adaptace na změnu klimatu. Všichni chtějí mít v lese nějakou zvěř, ale udržovat tyto stavy je ekonomicky úplný nesmysl. Miliony investované do obnovy jsou likvidovány.
A riziková je i mentální složka. Stále se potýkáme se smrkovou nostalgií, s představou vlastníků lesů, že nic jiného než smrk nedokážou kvalitně prodat, že pro jiné dřeviny není trh. Smrkové hospodářství tady má 200letou tradici, takže lidé jsou na to zvyklí a přepnout se na něco jiného není tak lehké.
Zaděláváme si tedy na to, že problém budeme řešit znovu?
Byl bych nerad, aby to vyznělo tak apokalypticky. Ale vidím, že to nejde dobrým směrem. Oproti stavu z doby před deseti let jsme udělali v mentální stránce věci velký posun. Vnímáme a akceptujeme, že změna klimatu není nesmysl. Ale adaptační opatření jsou pořád spíše příklady dobré praxe než něco, co by bylo plošně aplikované.
Co se má změnit? Je to na politicích, aby například změnili některé zákony?
Česko má výhodu - 50 procent lesů je státních. Stát má tedy velký prostor pro to, aby se krajina jako celek stabilizovala, aby se zavedly postupy, které vytvoří odolný les. V případě státních lesů by to ve veřejném zájmu mělo jít natvrdo.
Radit soukromníkovi, co má kde sázet, už je složitější. Dá se tomu pomoct přes různé dotační nástroje. Už dnes máme třeba větší příspěvky na nesmrkové dřeviny, ale motivační účinek zřejmě není až takový, aby situaci nějak radikálně změnil.
Spíše než na sankční způsob bych tedy vsázel na vzdělávání a motivační mechanismy v případě soukromníků. Důležitá oblast je vzdělávání. Vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat. Využít situace, která ukázala, že model smrkového hospodářství v prostředí změny klimatu nefunguje. Využít, že to lidé mají čerstvě v paměti.
Čekají české lesy kromě kůrovce ještě nějaké další velké problémy?
Rizik do budoucna nás čeká větší množství. V posledních letech jsme se setkávali s velkou úmrtností borovic na Moravě. Podobně to mají i v Polsku. Máme problém s úhynem bukových porostů v souvislosti se suchem. Globálně nám narůstá tempo biologických invazí, různých škůdců a patogenů.
Proto všeobecné doporučení je diverzifikovat, diverzifikovat, diverzifikovat. To znamená vytvořit pestré lesy. Nevíme co, kdy a s jakou intenzitou přijde. Většina škůdců a patogenů ale napadá jen určitou dřevinu nebo určité věkové stadium. Nic nepřeválcuje celý les. A bez ohledu na to, co přijde, zůstane v lese nějaký základ, který vytvoří východisko pro další obnovu lesa a nevzniknou mnohohektarové holiny.
Jak reálné je, že se hospodaření skutečně změní a vzniknou nové, odolné lesy?
Na úrovni celého Česka k tomu asi nedojde. Spektrum postojů a podmínek je velmi pestré. A je to drahé. V posledních třiceti letech jsme nic nedělali a v těchto krizových podmínkách, které vyžadují zcela jiné náklady, je to prakticky nerealizovatelné.
Ale to není důvod to vzdát. Kalamita je na jedné straně společenská katastrofa, na druhé straně příležitost. To, co jsme v průběhu třiceti let adaptace zanedbali, máme teď prostor napravit.
