Praha - Deset předpremiérových titulů včetně vítězného snímku z Cannes Života Adele tunisko-francouzského režiséra Abdellatifa Kechiche uvede od 21. do 27. listopadu šestnáctý ročník Festivalu francouzského filmu. O Cenu diváků se na přehlídce utká sedm nejnovějších snímků vybraných českými filmovými kritiky. Festival připomene také osmdesátiny Jeana-Paula Belmonda filmem Muž z Ria, který Philippe de Broca natočil v roce 1964. Druhým klasickým filmem v programu je Kráska dne, kterou v roce 1967 natočil Luis Buňuel s Catherine Deneuve v hlavní roli.
Kompletní program je na webu festivalu, nabízíme 10 tipů na nejzajímavější filmy přehlídky.
Život Adele (2013, Abdellatif Kechiche)
Abdellatif Kechiche zvítězil letos v Cannes s tříhodinovou adaptací stejnojmenného komiksu Julie Maroh. Už od prvního záběru ve školní třídě je režisér ve formě, jeho film Život Adele lze nazvat průhledem do skutečného světa. Hlavní hrdinkou snímku je středoškolačka Adèle (Adèle Exarchopoulos), která v severofrancouzském Lille prožívá své sexuální probouzení. Na naléhání svých kamarádek nejprve Adèle sbalí fešáka Thomase, přičemž dojde i na velmi otevřenou sexuální scénu, která ale nejspíš překvapí nejvíc svou přirozeností. Hrdinčino srdce se ale doopravdy roztluče, až když na ulici zahlédne starší modrovlasou studentku umění Emmu (Léa Seydoux). Po hodině filmu se s ní konečně seznámí v lesbickém baru. Ve druhé části už Adèle žije s Emmou, čeká ji ale vztahová krize. Při vyhlašování Zlaté palmy v Cannes porota neopomněla výkony obou hereček vyzdvihnout. "Myslím, že tento film je nositelem velmi silného poselství, velmi pozitivního poselství," řekl předseda poroty Steven Spielberg a dodal, že sám je jednoznačným zastáncem sňatků osob stejného pohlaví.
Festival nabídne kompletní filmografii Abdellatifa Kechiche. Kromě Života Adele promítne i Černou Venuši (2010), Kuskus (2007), Únik (2003) a Voltairovu chybu (2000).
Camille Claudel 1915 (2013, Bruno Dumont)
Režisér Bruno Dumont se ve snímku Camille Claudel 1915 zabývá případem deprese a mentální nemoci. Na začátku 20. století ještě psychofarmaka v prodeji nebyla, titulní hrdinka tak nemá moc východisek a tráví život zavřená v strohém ústavu v klášteře, nešťastná a obklopená ne moc přátelskými ženami v ještě horším stavu. Skutečný příběh francouzské sochařky, bývalé žačky a milenky Augusta Rodina, vychází z dopisů a lékařských záznamů a hodně spoléhá na Juliette Binoche v titulní roli. Interakce Binoche - jakkoli skoro nenalíčené, strhané a rozcuchané, tak stále krásné fotogenické hvězdy - s opravdovými postiženými neherci představují místy fascinující střet rozdílných světů. Herecky a režijně to musela být opravdu fuška a některé scény přinášejí poměrně vzácnou směs emocí. Navzdory extrémně pomalému tempu vyvstává obraz zlomové etapy v životě slavné umělkyně i studie prostředí, jemuž vládne šílenství, ale též se tu pootvírají dveře, jimiž lze nahlédnout obecnější fenomény. Atmosféra skutečného ústavu, kde se natáčelo, přechází na publikum s nebývalou intenzitou, i když je Dumont až bressonovsky úsporný režisér a všechny scény tu plynou v jednotném tempu a jednotném naladění, ve kterém mezi nevyléčitelným smutkem a mentální poruchou není hranice.
Jen 17 (2013, Francois Ozon)
Francois Ozon se v městském dramatu Jen 17 vrací k sexu a dospívání, tedy k tématům, jimž se věnoval hlavně v mládí. Film je však především kořistí herečky a dosud zvláště modelky Marine Vacth, která je miláčkem kamery: elektrizuje plátno zdánlivě jenom tím, že je. A i když má výrazné rysy, papírově vhodnější spíš pro módní fotografii, ovládá svou roli a publikum v sále pouhým mrknutím oka. Pro Francoise Ozona to ale není žádný nový trik: před třinácti lety představil světovému publiku neméně oslnivou Ludivine Sagnier - nejprve v Kapkách deště na rozpálených kamenech, poté ve slavných 8 ženách a Bazénu. „Ve čtyřech kapitolách a čtyřech písních" a také během čtyř ročních období sleduje Ozon dospívající Isabelle, která se (eufemisticky řečeno) sexuálně probouzí. Zřídí si profil na seznamce a coby Lea se schází se staršími pány. Za slušné peníze. V zimě pak ale matka (Géraldine Pailhas) přijde na Isabellin tajný život a rodina napíná všechny síly, aby pochopila, co se stalo.
Apači (2013, Thierry de Peretti)
Drama Apači, s nímž debutoval francouzský režisér Thierry de Peretti, vyhrálo už letos v Praze na festivalu Fresh Film Fest. Vypráví příběh o teenagerech z Korsiky. "Na snímku obdivujeme, jak dokáže zviditelnit i to, co zůstává pod povrchem. Díky běžnému příběhu se ukáže skutečná tragédie, kterou sdílejí oběti, pachatelé a nakonec i my," zdůvodnila své rozhodnutí porota FFF. Jeho hrdinové jsou z okraje společnosti. Zatímco jejich rodiče pokorně sklánějí hlavu a přijímají práci v luxusních vilách, mladí se tam chtějí bavit stejně jako jejich zámožnější vrstevníci. A tak parta z diskotéky zamíří na návrh náctiletého Azize do jedné z těchto vil, aby si užila luxusu a radovánek u nočního bazénu. Zákonitě se ale večírek partě vymkne z rukou, když si z frajeřiny vezmou "na památku" pár starých krámů. Na scéně se objeví místní gangsteři a ohledávání korsické scény pokračuje. Do první vraždy zbývá jen několik okamžiků. Chybí k ní jakýkoliv motiv - zřejmě je to nakonec jen strach z prozrazení. Drama Apači se odehrává v přísně realistickém stylu, nepoučuje, nemudruje, snaží se jen co nejvěrněji ukázat život na Korsice prostřednictvím skutečné události, kdy tři kluci zabijí čtvrtého vzácnou ukradenou brokovnicí.
Minulost (2013, Asghar Farhadi)
Asghar Farhadi se našel v dramatech manželských párů. S Rozchodem Nadera a Simin vyhrál na Berlinale a později získal Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Co fungovalo jednou, mohlo by fungovat i podruhé, že ano? Minulost, která je Farhadiho prvním filmem od oscarového úspěchu, je především první snímek, který natočil v zahraničí. Podle režiséra vznikla synopse vlastně náhodou, když probíral jiný projekt. Stručně shrnuto se příběh odehrává na malém prostoru v pařížském domku, kam přijede Ahmad, aby vyplnil Mariinu žádost o rozvod. Nejsou spolu už čtyři roky a Marie se navíc zamilovala do Samira (Tahar Rahim), kterého si chce brát. Spolu se třemi dospělými obývají prostor tři děti. A právě na ně se Farhadi soustředí nejvíc - na to, jak se vypořádají s emocionálními turbulencemi dospělých, jimž kvůli svému věku ještě úplně nerozumí. Postupně se odkrývají vrstvy vztahů, tajemství a malých nedorozumění. Z hereckého obsazení vyniká Berenice Bejo v roli Marie, která má smysl pro tichý detail. Objevem filmu se stala také belgická herečka Pauline Burlet, která před šesti lety sehrála dětskou Edith Piaf ve stejnojmenném filmu s Marion Cotillard v hlavní roli.
Renoir (2012, Gilles Bourdos)
Snímek o posledních dnech jednoho z největších impresionistických malířů Augusta Renoira po promítání na letošním Febiofestu proběhl velmi rychle a skoro bez povšimnutí českými kiny. Snímek Gillese Bourdose je ale jedním z výtvarně nejzajímavějších filmů roku. Podařilo se mu zachytit atmosféru vzniku vrcholných obrazů Augusta Renoira i jeho vztah s modelkou Andrée v podání okouzlující Christy Theret. Romantický příběh, v němž se vše odehrává jaksi pod povrchem, je situovaný na Azurové pobřeží kolem roku 1915. Na sklonku svého života trpí slavný malíř ztrátou své ženy, staré tělo ho bolí a znepokojují ho špatné zprávy z válečné fronty – jeho syn Jean byl zraněn... Andrée vstoupí do jeho života jako zázrak, možná úplně poslední. Když se ale zraněný vrací z fronty jeho syn Jean (později slavný filmař), stejně jako jeho otec zcela podléhá kouzlu zrzavé bohyně Renoirova vesmíru.
Jeptiška (2013, Guillaume Nicloux)
Snímek Jeptiška, který soutěžil letos na Berlinale, pojednává o mladé dívce zavřené proti své vůli v klášteře, kde je vystavena různým formám utrpení. Tedy stejně jako stejnojmenný román osvícence Denise Diderota protestující proti náboženskému fanatismu, z nějž režisér i autor scénáře Guillaume Nicloux vycházel. „Tu knihu jsem objevil v pubertě, takže na mě zanechala silný dojem. Už tehdy jsem si řekl, že pokud budu režisér, jednou ji zfilmuju," vzpomínal Nicloux na tiskové konferenci na festivalu v Berlíně. Několik let mu ale trvalo, než k látce našel klíč, aby neskončila jako protiklerikální propaganda, za jakou je kniha někdy označovaná. „Chtěl jsem příběh vrátit k tématu o nesvobodě, které je nadčasové. Když jsem se ptal své tehdy patnáctileté dcery, jestli si myslí, že má ta kniha ještě co říct, prohlásila, že to, jak se nahlíží na ženy, se zas tak nezměnilo. A poukázala na článek o ženě, kterou její muslimský manžel zmrzačil, protože s ním nechtěla spát," uvedl režisér, podle nějž je reakcionářství stále cítit i ve Francii. Aby nadčasovost Diderotových myšlenek vynikla, zjednodušil dialogy a zrežíroval příběh z 18. století se strohým realismem, který odpovídá i prostředí, historii tak připomínají hlavně kostýmy. „Zkusil jsem Hitchcockův přístup. Nedržel jsem se přesně předlohy, zachoval jsem hlavně její atmosféru, pocity." Film těží i z výkonu mladé Belgičanky Pauline Etienne v roli nedobrovolné jeptišky Suzanne. Ta náročnou úlohu zvládla, i když se na ni prý nijak zvlášť nepřipravovala. „Postava se vyvinula během natáčení, skrz to, co Suzanne zažívala. Před filmem jsem se hlavně učila hrát na spinet a zpívat," uvedla herečka. V obsazení vyniká i německá hvězda Martina Gedeck (Životy těch druhých) nebo Isabelle Huppert. Ta si zahrála lesbickou matku představenou, která se do Suzanne vášnivě zamiluje.
Parchanti spí dobře (2013, Claire Denis)
Režisérka Claire Denis na sebe naposledy upozornila snímkem Sama v Africe, v němž je hrdinkou bílá farmářka snažící se uprostřed občanské války v nejmenované africké zemi zachránit rodinnou plantáž. Tentokrát je dějištěm temného thrilleru noční Paříž, kam se námořní kapitán Marco Silvestri (Vincent Lindon) narychlo vrací, aby pomohl své sestře Sandře. Sandřin manžel spáchal za tajemných okolností sebevraždu, rodinný podnik se potápí a dcera Justin má psychické problémy. Zprvu se zdá, že za vším stojí bohatý a mocný obchodník Edouard Laporte. Marco se proto přistěhuje do domu, kde žije Laporteova krásná milenka (Chiara Mastroianni) s jejich malým synem, a osnuje pomstu mocnému nepříteli. Postupně ale zjišťuje, že věci nejsou tím, čím se zdají být. O uhrančivou atmosféru filmu se postarala kameramanka Agnès Godard.
Zámek v Itálii (2013, Valeria Bruni-Tedeschi)
Snímek Zámek v Itálii natočila jako svůj třetí režijní počin herečka Valeria Bruni-Tedeschi (sestra bývalé první dámy Francie Carly Bruni Sarkozy) a obsadila se i do titulní role. Příběh je psychologickou sondou do života jedné bohaté italské rodiny a nese autobiografické prvky z režisérčina života. V další dějové linii se odehrávají místy až absurdně groteskní peripetie hlavní hrdinky, která má vztah s mladším mužem a ještě se pokouší o umělé oplodnění. "Příběh se neustále pohybuje na tragikomické hraně, a jak se vypjatě melodramatické situace téměř pokaždé prolamují do směšnosti, získává na autenticitě. Vzpomínky, které se postupně vynořují, mají i značný melancholický až dekadentní nádech, což významně spoluvytváří celkovou atmosféru. Špinavé prádlo rodiny Tedeschi se tu propírá otevřeně až nemilosrdně, ale ne bezcitně ani jako samoúčelná exhibice," napsala k filmu na stránkách festivalu Jana Machalická.
Má vlast (2013, Mohamed Hamidi)
Francouz s alžírskými kořeny Mohamed Hamidi je bývalý novinář a spoluzakladatel Bondy blogu. Na snímku Má vlast pracoval od roku 2004 a kromě několika detailů zpracoval ve filmu vlastní příběh. Stejně jako on i filmový Farid (Tewfik Jallal) neví skoro nic o Alžírsku, zemi svého původu. Aby zachránil otcův dům, vydává se do země svých předků, kde do té doby nikdy nebyl. Postupně začne propadat kouzlu lidí, jejichž prostota a humor ho hluboce dojmou. Mezi nimi je i jeho bratranec, chytrý a šikovný mladík, jehož snem je odjet do Francie... "Faridovy úvahy o jeho kořenech, jsou otázkami, na které jsem se ptal sám sebe, když jsem byl mladší," říká režisér Hamidi. "Snažil jsem se vysvětlit, proč muži a ženy přes velké riziko opouštějí svou zemi. Určitě to nedělají všichni jen proto, aby získali zdravotní pojištění, placenou dovolenou a lepší budoucnost pro své děti. Za emigrací je nutné vidět i malé osobní příběhy."
