Recenze - Riddick se chtěl prostě podívat domů. Dočkal se ale jen zrady a nuceného pobytu na zapadlé, zatraceně nepřátelské planetě. Naštěstí je tu malá opuštěná základna vesmírných žoldáků a na ní funkční vysílač. Nevýhoda? Na Riddicka je vypsaná odměna, dvojnásobná za mrtvého. Takže je jasné, že nepřiletí hoši z Červeného kříže, ale lovci odměn. On chce jejich loď, oni jeho hlavu. Tomu se říká střet zájmů.
Přidejte konkurenční partu žoldáků, která má s Riddickem ještě sofistikovanější plány než ho jen odprásknout, a hlavně blížící se období dešťů, kdy mraky navodí umělou noc a na povrch vylezou věci, vedle kterých vypadá kříženec tasemnice a škorpiona jako docela přítulný mazel. Vzhledem k erkové přístupnosti má člověk tendenci tetelit se blahem.Bohužel, jak už to bývá, jsou tu nějaká ta pověstná „ale".
Život a dílo Richarda B. Riddicka
Charismatický antihrdina Richard B. Riddick se poprvé objevil roku 2000 ve snímku Černočerná tma. Málomluvný zločinec s vyleštěnými zorničkami ve výborném podání Vina Diesela se zde stal jedinou nadějí party kolonistů přeživších ztrostkotání na zdánlivě pusté planetě pod třemi slunci.
Jednou za dvaadvacet let zde totiž dochází k naprostému zatmění - a tehdy vylezou na povrch pořádně krvežíznivé mrchy. A hádejte, v jakém termínu Riddick a spol. na planetě ztroskotali?
Černočerná tma slavila úspěch. Pro mnohé béčková variace Cameronových Vetřelců (je mimochodem vtipné, že naopak variací na Černočernou tmu je český sci-fi román Planeta pod dvěma slunci od Roberta Fabiana, jehož debut Mariňáci, dodnes vrchol české military science fiction, byl zase variací na Vetřelce) totiž vsadila na neokoukanou postavu a nápady režiséra a scenáristy Davida Twohyho. Ten nenatočil další řadové monster movie, ale v podstatě svéráznýcrossover. Monstrem zde byl totiž i Riddick.
Na bázi zvířecích pudů fungující zločinec, vybavený speciální schopností (již zmíněné vidění ve tmě) a mající v oblibě ruční práci s nožem (nejrůznější čepele mu jsou vlastně náhradou zvířecích drápů) je tradiční hybrid - napůl mezi světem světla (aka lidí, morálky, dobra) a tmy (aka zla a příšer).
Což je větším zdrojem napětí, než kdo přežije, protože divák se musí neustále ptát, kdy a za jakých podmínek Riddick ukáže, že není úplně nelidský, a jakou roli bude mít postava zdánlivě kladného lovce odměn, závislý na morfiu.
Navíc Twohy střet světla a tmy velice šikovně zpracoval na více úrovních a dokázal, že práce na dobrém monstru nekončí odevzdáním pár skic trikařům. Schopnosti Riddicka i bezejmených příšer se promítají do scénáře i do práce kamery a kompozice scén. Za málo peněz se prostě povedlo udělat hodně, ale opravdu hodně muziky.
Takže bylo logické, že se Riddick vrátil. A protože to bylo v době, kdy doznívala mánie kolem druhé trilogie Hvězdných válek a kina válcoval Pán prstenů, zkusila to dvojka David Twohy - Vin Diesel rovnou jako začátek epické trilogie. Riddick: Kronika temna ovšem narazila.
Žánrově se snímek posunul od akčního sci-fi hororu ke science fantasy, což je subžánr, který reprezentují hlavně Star Wars (a v českém překladu vyšla i zajímavá série Margaret Weiss - tvůrkyně her a knih Dragon Lance - která je jakýmisi Star Wars naruby; impérium je hodné, republikáni zloduši).
Po vzoru všech pokračování se nám dostalo více akce, více triků a upgradem prošel i koncept monstrum vs. monstrum. Na jedné straně Riddick a na druhé národ Nekromangerů vedených lordem Vůdcem. Přičemž Riddick je podle jakéhosi pofidérního proroctví tím jediným, kdo může Nekromangery, dobývající (a anihilující) jednu planetu za druhou, zastavit. Jenže rasa vesmírných válečníků, plná postav, které jsou schopné dialogů a mají své vlastní cíle, klade na scénář trochu jiné nároky než živočišný druh řízený čistě touhou po krvi.
A Twohy těmto nárokům nedostál. Je třeba jej pochválit za detaily v designu brnění či hvězdných lodí, případně za důslednost, s níž můžete odškrtávat fantasy klišé naroubovaná na Riddickův příběh.
Povšimněte si prosím, že chválím důslednost, nikoliv to, že by se tato snaha setkala s nějakým úspěchem. Což je o to bolestnější, že samotná postava Riddicka pořád funguje. A zároveň je vidět, že někde v základech scénáře byl původně žánrově úplně jiný příběh.
Takže prostředek snímku tvoří skvělá Twohyho variace na útěkářské filmy, kdy Riddick zabije protivníka klidně hrnkem na kafe. Pokud znáte kultovní komiks Lobo v řetězech, tak se tetelíte blahem a jen čekáte, kdy si začne notovat „krční páteř rupne, když se na ní dupne".
Jenže o to víc zabolí nekompatibilita tohoto ultraborce s epickou fantasy. Na rozdíl od Černočerné tmy také film v tržbách těžce narazil a trvalo deset let, než se Riddick mohl vrátit. Což můžeme číst i tak, že zabralo deset let, než se Vin Diesel dostal znovu do situace, aby si tuhle postavu prosadil potřetí.
Kam povede sestupná linie?
Riddickovské filmy jsou dnes už totiž vnímány spíše jako Vina Diesela než Davida Twohyho. Nejsou spojovány s režisérem a scenáristou, ale hercem. A v tomto ohledu má neustálá snaha vracet se k Riddickovi, přestože finanční úspěch je pochybný a kvalita filmů sestupná (ano, bohužel - aktuální Riddick funguje ještě méně než Kronika temna) svou nezpochybnitelnou logiku. Vin Diesel totiž patří ke skupině herců, kteří se pokusili zaujmout uvolněné místo akčních bohů po idolech 80. a 90. let - čímž máme na mysli hlavně pány Arnolda S., Sylvestra S. a Bruce W.
Součástí mýtu těchto akčních hrdinů ovšem byla i alespoň jedna postava, která se zdála být esencí všech jejich filmů, jejich osobního vkladu žánru. Rambo a Rocky u Stalloneho, John McLane u Willise a terminátor nebo Conan u Schwarzeneggera. Ze současných akčních hvězd podobnou postavu ovšem nikdo ve svém portfoliu nemá - ani Dwayne „Rock" Johnson, Dieselův asi nejvážnější konkurent. Při vší úctě k sérii Rychle a zběsile (dělám si srandu, žádnou úctu k těm filmům nechovám), tamní Dieselova role je... prostě odvedená práce. Standard. Ikonický je pouze Riddick.
Diesel i jeho fanoušci to cítí. Problém je, že se potenciál postavy rozmělnil nevhodným žánrovým experimentováním. Síla Riddicka je ale v přímočarých řezničinách, které umožní to, co jsme milovali na filmech zmíněných hvězd sdružených dnes v laciném nostalgickém revivalu Expendables: fyzická akce, brutalita, politická nekorektnost... Což dobře chápou třeba riddickovské videohry nebo animák Temná hrozba.
Tento problém se pokusili Twohy a Diesel vyřešit tím, že jejich třetí riddickovský film je v podstatě remakem jedničky. Což je vlastně dobrý nápad. Kroniku temna nemůžeme úplně ignorovat, ale můžeme udělat cimrmanovský krok stranou, že? Předchozí film Riddicka zcivilizoval, což sarkasticky přiznává i samotná postava v úvodu svého nového dobrodružství, a tak je třeba opět nalézt jeho zvířecí podstatu.
V hlavní roli Riddickův mýtus
Plán to byl hezký. Bohužel narazil na další problém: vymyslet tak dobré monstrum jako v Černočerné tmě, to se povede jednou za život. Design potvor sice v lepším případě připomíná něco z komiksů legendárního Moebia, ale tím jejich zajímavost končí. Pokud v Černočerné tmě přímo diktovaly události a možnosti hrdinů, zde jsou prostě v roli kanónfutru.
V prvním filmu jsme ovšem byli svědky postupného odhalování, jak planeta pod třemi slunci funguje, budovala se atmosféra a divák si skládal stopy vedoucí k závěrečnému masakru spolu s Riddickem. Zde víme od začátku, že to „bude jako v Černočerné tmě" - s důrazem na „jako" - a budouvání čehokoliv se nekoná. A i zatmění zpúsobené deštěm je jen lacinou berličkou jak navodit podobnou situaci jako před lety. Jinými slovy zašli tvůrci v remakování sebe samých moc daleko. Kdyby film zůstal u konfliktu Riddick vs. žoldáci, byl by výsledek mnohem lepší.
Neříkám výborný, protože Twohy bohužel nebyl v takové formě jako před lety ani v dynamice akčních scén, ale lepší určitě. Ostatně rčení o formě platí o všech zúčastněných - od hudby přes kameru (i když zde jsme opět u toho, že koncept Černočerné tmy umožňoval mnohem více zajímavých triků než koncept Riddicka). Takže si nakonec boj o přízeň diváka musí oddřít antihrdina sám (což je pro postavu, který hned na začátku sdělí, že pro ni není nic nového, když ji někdo zanechá napospas smrti, příznačné).
Ovšem i zde narazíme na problém. Riddick se bohužel nezbavil všeho toho oparu nepřemožitelnosti, který se na něj za více jak deset let nabalil nejen v příbězích, ale i v představách diváků, takže opravdu místy nepůsobí jako reálně existující obávaný zločinec, ale naprostý mýtus ve stylu Resnickova Santiaga... včetně romantizujícího přesahu a budování mýtu nadsamce.
A Diesel je bohužel také o deset let starší než minule (byť to pořád nezavání tak jako u Wolverina nebo Magneta v nových X-men). Začátek, kdy si hraje na Robinsona Mansona, je možná trochu zdlouhavý, ale nakonec zábavný (i když záchrana štěněte se v erkovém filmu blíží nechtěné sebeparodii). A některé pasáže se žoldáky jsou prostě lahůdkové - zejména dotažení motivu bedničky na hlavu nebo dialog o laku na nehty (jinak ovšem takřka chybí Riddickovy sarkastické poznámky a hlavně rozvíjení jeho „hlášek" - jako bylo slavné „Kde je teď ten tvůj Bůh?").
Pořád však zůstává smutnou pravdou, že to nejlepší ve filmu je slabým odvarem Černočerné tmy - je tu podobnost (včetně vzhledu ženského elementu nebo završení dílčích scén), ale chybí ona důkladná příprava, díky níž jsme před lety sledovali skutečně působící příběh skutečných lidí v naprosto neskutečné situaci v čele...
… jenže pořád je to Riddick. Alfa samec mezi hollywoodskými antihrdiny. A nyní je zpět ve vesmíru. Takže třeba... možná... to příště vyjde a nedostaneme žánrový módní experiment ani snaha zopakovat si dávný úspěch, ale opravdu riddickovský film, kde si naplno vychutnáme řečnickou otázku: „Snad se nebojíte tmy?" a neovratitelný následující masakr. Ostatně naděje umírá poslední.
