Od úterý až do konce září jsou ve Vladislavském sále přístupné české korunovační klenoty. Při této příležitosti vytvořil tým expertů virtuální 3D modely tří verzí Svatováclavské koruny. První zachycuje předpokládanou podobu původní koruny, druhý odpovídá koruně, jak ji nechal na sklonku života přepracovat Karel IV., a třetí přesně kopíruje to, jak vypadá nyní. Poprvé si tak návštěvníci Pražského hradu mohou prohlédnout všechny tři známé podoby korunovačního klenotu.
Dodnes se neví, kdy přesně nechal Karel IV. korunu zasvěcenou svatému Václavovi vyrobit. Nicméně díky bule papeže Klementa VI. je jasné, že už v květnu 1346 existovala. "Karel z oddanosti a úcty ke svatému Václavu, kdysi králi českému, dal zhotovit nově jakousi velmi drahocennou královskou korunu, a že ji věnoval vznešené hlavě tohoto světce, jehož tělo odpočívá v Pražském kostele," stojí v papežské bule.
Ta měla královský klenot ochraňovat, aby jej ani v budoucnu nebylo možné prodat nebo zastavit, což se jinak v historii v případě nedostatku financí s královskými insigniemi relativně často dělávalo. O rok později byl touto korunou Karel IV. korunován na českého krále. Byla to však zcela jiná koruna, než kterou si mohou návštěvníci Pražského hradu od úterý prohlédnout ve Vladislavském sále.
Záhada šedesáti perel
Přesnou podobu původní koruny neznáme. Dochovaly se však soupisy svatovítského inventáře, z nichž ten nejobsažnější z roku 1355 zahrnuje poměrně přesný popis klenotu. Celkem nesla koruna 40 drahých kamenů. Dolní část čelenky navíc zdobilo 60 velkých perel. Z dochovaných stop, které lze na koruně vysledovat, ale není možné jednoznačně říct, jak byly perly na koruně uchyceny. To je jedna ze záhad, která korunovační klenoty obestírá. Existují dvě varianty vysvětlení, ze kterých badatelé při vytváření virtuálního 3D modelu vycházeli.
První varianta, kterou lze vidět i na finálních vizualizacích, odpovídá dobově zcela nezvyklému zdobení koruny, kdy jednotlivé kameny díky důmyslnému uchycení vystupují až 25 milimetrů nad vyleštěný zlatý plech. Odráží se v něm a vzniká tak pocit, jako by se nad korunou, potažmo nad hlavou panovníka, vznášely.
Perly jsou proto v této variantě umístěny na zlatém pásku, který je skrze dochované dírky drátkem uchycen po celém 66centimetrovém obvodu čelenky. Stejně jako kameny pak vystupují nad zlatou obruč, aby co nejvíce vynikly. Podobnou hypotézu o uchycení vyslovil už uznávaný historik umění Emanuel Poche a zastává ji i kunsthistorik a současný ředitel Odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky Petr Kroupa.
Druhá varianta počítá s dobově běžnějším řešením za použití takzvané perlové šňůry. Ta byla podle znalce zlatnických technik a restaurátora Andreje Šumbery k čelence přišita nití skrze dochované dvojdírky, podobně jako knoflík. Spolu s ní byla připevněna i vnitřní čepička. Perly byly na šňůrce odděleny vždy drobným uzlíkem, aby nedocházelo k jejich vzájemnému otěru. Drobných dírek se na čelence koruny dochovalo 74.
"Dochované stopy na čelence koruny podle mne neodpovídají jinému způsobu uchycení perel. Pokud by například v dírkách byly původně nýtky, byla by tato místa drobně zdeformovaná. Z pohledu logiky zhotovení a zlatnických technik tedy považuji jiné hypotézy než použití perlové šňůry za nepravděpodobné," vysvětluje Šumbera, autor knihy České korunovační klenoty, jedinečná cesta za detaily nejvzácnějšího pokladu.
Dochované dírky také pravděpodobně sloužily k uchycení vnitřní výstelky pro pohodlnější nošení insignie na hlavě. Jen pro představu, koruna má v dochované podobě hmotnost 2,4 kilogramu. Panovník měl navíc, coby církevní hodnostář, při korunovaci na hlavě zároveň i malou čepičku - mitru.
Kam se poděl chybějící safír?
Další záhadou je chybějící safír. Zmiňuje jej Hájkova kronika z první poloviny 16. století. Korunu s ním měla na hlavě pravděpodobně i Marie Terezie. Na jejím náhrobku je jasně vidět. Při korunovaci naposledy jej zřejmě měl Leopold II. Habsburský, a to v roce 1791. Poslední král, který si Svatováclavskou korunu posadil na hlavu - Ferdinand V. Dobrotivý - už ji v roce 1836 nesl bez něj.
Odborníci jednoznačnou odpověď na otázku, kdy se část s jedinečným kulatým modrým kamenem ztratila, zatím nemají. "Koruna se pochopitelně vždy před korunovačním obřadem pečlivě kontrolovala a případně opravovala. Už za Karla IV. se z ní ztratily dva smaragdy, které bylo potřeba doplnit. Dokud byla uložena ve vídeňské klenotnici, byla kompletní. Safír se z ní tedy mohl ztratit až v Praze," naznačuje jednu z možností Kroupa.
Správce klenotů zároveň vylučuje neustále se opakující hypotézu, že se kámen mohl při manipulaci rozbít. "Safír má na Mohsově stupnici tvrdosti hodnotu devět z deseti. Obrábět ho bylo teoreticky možné pouze diamantem. Nějakou neopatrnou manipulací se tedy skutečně rozbít nemohl," vysvětluje Kroupa.
Skutečnost, zda královna nebo král měli na hlavě korunu ještě i s unikátním kamenem, mohou badatelé usuzovat jen z dobových vyobrazení, soch nebo korunovačních žetonů a mincí. Na některých je vyvýšený kříž jasně patrný, jinde se lze o jeho poloze pouze dohadovat. "Navíc není vůbec jisté, zda dobový umělec tvořil dílo podle skutečnosti, nebo vycházel ze staršího vyobrazení. Kulatý safír mohl na korunu přidat, ačkoliv ve skutečnosti tam již dávno nebyl," doplňuje jedno z úskalí výzkumu Kroupa.
S naprostou jistotou se tak ví pouze to, že roku 1836 už byla Svatováclavská koruna bez safíru. Badatelé předpokládají, že pokud by kámen stále někde skutečně existoval, dal by se díky jedinečnému tvaru a velikosti dobře identifikovat.
Badatelé navíc zúžili teoretické období, kdy ke ztrátě kamene mohlo dojít, na 56 let, mezi lety 1780 a 1836. Kritickým okamžikem mohl být například státní bankrot monarchie v roce 1811. To vše jsou ale pouhé teorie.
Poslední kámen zvaný Sirotek
Nejde o jediný kámen na koruně, za kterým stojí příběh. "Rubín byl nalezen a prodán císaři a ten jej kázal vsadit do koruny," píše se v dobových záznamech a účtech z doby několik měsíců před smrtí Karla IV. o dalším kamenu. Ten je svou velikostí a barevností zcela jedinečný i dnes. Ve středověku se mu proto v rytířské poezii začalo říkat Sirotek. Žádný další takový kámen totiž neexistoval.
"Právě zářivě červený drahokam neobyčejné velikosti byl pro Karla IV. tak důležitý, že kvůli němu nechal někdy v roce 1378 korunu upravit," vysvětluje mineralog a gemolog Jaroslav Hyršl.
Právě on a jeho tým v roce 1998 během zkoumání výzdoby korunovačních klenotů odhalili, že červený kámen, který literatura po staletí znala jako světově největší rubín vsazený do šperku, je ve skutečnosti rubelit. To na jedinečnosti kamene nijak neubírá, ba právě naopak. Už jen jeho barva a prokreslení jsou natolik zvláštní, že se vyplatí jej vidět. V určitém světle například připomíná hvězdnou mlhovinu.
Dole na čelence pod Sirotkem je další výjimečný drahokam. Přes 50 milimetrů dlouhý modrý safír přezdívaný Boží oko. Dnes jsou safíry o velikosti deset milimetrů považovány za velmi vzácné. Na první pohled jsou právě modré kameny na koruně těmi vůbec nejvýraznějšími. Pochází ze Srí Lanky, kde se při říčních náplavách těžily po tisíce let. Kámen je podélně provrtaný a dávno předtím, než se dostal na korunu, jej někdo nosil zavěšený na krku.
"Safír je druhý nejtvrdší minerál po diamantu a brousit se dá pouze diamantovým prachem. Jeho jakékoliv opracování - a na koruně vidíme i několik kamenů s primitivními symetrickými brusy - bylo v dané době nesmírně technologicky náročné," popisuje Hyršl. "Safíry na Svatováclavské koruně patří k největším a nejkvalitnějším, jaké lze na celém světě na dochovaných historických předmětech nalézt," doplňuje gemolog, který mimo jiné zkoumal i výzdobu proslulého Maurova relikviáře.
Kámen, který zčernal
Na vrcholu pravé lilie z pohledu krále si pozorný divák na koruně všimne světle modrého kamene s okem viditelnými žlutými vlákny. O něm si dlouhá léta odborníci mysleli, že také patří mezi safíry. Opět při průzkumu v roce 1998 mineralog Jaroslav Hyršl určil, že je to s velkou pravděpodobností akvamarín. Jak už název napovídá, kámen svou barvou připomíná moře.
Hyršlovu odbornou hypotézu napřímo potvrdilo i pozdější nasvícení koruny infračerveným světlem. Zatímco ostatní drahokamy se v tomto spektru podle očekávání staly zcela průhlednými, světle modrý kámen naopak zcela zčernal.
Samostatnou kapitolou je zcela výjimečný způsob osazení všech kamenů na koruně. "Každá osazna pod drahokamem je samostatné sochařské dílo vytvořené tak, aby uchycený drahokam maximálně vynikl. Pro každý je citlivě zvolená jiná modelace. Středový rubelit je pro maximální efekt uchycen nikoliv do typického kornoutku, ale uchycen pouze drátky tak, aby maximálně vynikla jeho tvar a jedinečná velikost," popisuje výjimečnou zlatnickou práci Andrej Šumbera.
Původní zelené kameny byly přitom pravděpodobně osazeny podobným způsobem. Díky Jaroslavu Hyršlovi pak experti při vytváření virtuálního modelu původní koruny dokázali odhadnout i jejich velikost. Zatímco dříve badatelé vykreslovali v předpokládaných podobách insignie zelené smaragdy stejně velké jako červené kameny, právě gemolog Hyršl upozornil, že nemohou být větší než 25 milimetrů. Větší se totiž nikde nevyskytovaly.
Hledal Karel IV. kameny celý život?
Vědci také stále hledají odpověď na to, kde a jak Karel IV. tak cenné a jedinečné kameny sháněl. Ustálená verze praví, že je sháněl celý život a když konečně sehnal i bájného Sirotka, nechal korunu upravit.
Ředitel hradního odboru památkové péče Petr Kroupa má jinou teorie. "Můžeme se domnívat, že panovník mnoho z těch kamenů již dávno měl. Kvůli jejich magickým možnostem si je však nechával u sebe. Mohly mu pomáhat například v léčení jeho vleklých zranění. Až opravdu těsně před smrtí je nechal usadit do koruny jako odkaz svému synovi a budoucímu králi Václavu IV," domnívá se.
Jak se vytváří virtuální koruna
Vytvoření virtuálních modelů všech tří verzí Svatováclavské koruny měl na starosti 3D specialista Matěj Šindelář ze spolku Naše historie. Celý postup konzultoval jak se správcem klenotů Kroupou, tak i odborníkem na zlatnické postupy Andrejem Šumberou.
Bylo totiž potřeba přesně zachytit nejen tvary jednotlivých součásti klenotu, ale i takové detaily, jako jsou stopy po dobových nástrojích. Na zlatém povrchu virtuální koruny jsou dobře patrné například i drobné vlnky zanechané hladítkem dávného šperkaře. Právě ty totiž dodávají koruně zvláštní třpytivý lesk.
Experti měli k dispozici řadu detailních snímků koruny od hradního fotografa Jana Gloce a Martina Frouze. Osvědčenou metodou fotogrammetrie pak vznikl výsledný podrobný virtuální 3D model. Je tak přesný, že sestavený tým odborníků bude schopný napřesrok s jeho pomocí vysledovat postupy dobových řemeslníků, zlatníků a šperkařů a celou korunu za použití týchž metod replikovat postupy reverzního inženýrství. To by bez výjimečně povedené multioborové spolupráce mezi experty nebylo vůbec možné.
