Aktuálně.cz: Už skoro tři roky se snažíte objasnit, jak amnestie Václava Klause z 1. ledna 2013 vznikla. Proč je to důležité vědět?
Tomáš Němeček: Z principu proto, že v té věci byla neuvěřitelně protichůdná vyjádření a ta amnestie vznikla naprosto nestandardním způsobem. A také proto, že se kolem ní objevila významná podezření.
Jaká významná podezření?
Jedno z těch krajních podezření, o kterém se konkrétněji psalo zcela nedávno, i když se objevilo již dříve, bylo tvrzení, že při vzniku amnestie byl poskytnut úplatek ze strany těch, kteří z toho měli nějakou výhodu.
Myslíte případ zesnulého Petera Kovarčíka, který to podle spekulací měl zprostředkovávat?
Přesně tak. Já této spekulaci sice osobně nevěřím, ale právě proto si myslím, že je potřebné vědět, jak tato amnestie vznikala, kdo ji psal, jaké byly návrhy a jak se postupně proměňovala. Osobně si myslím, že ta amnestie je spíš monumentální diletantství několika fušerů, kteří se pokusili udělat svou představu o amnestii, a že v tom je spíš neschopnost než zlý úmysl. Ale je třeba to vyjasnit.
Říkáte, že vznikla nestandardním způsobem. V čem byl nestandardní?
V tom, že byl absolutně obejitý odbor legislativy a práva Kanceláře prezidenta republiky, kde pracují zkušení právníci, trénovaní právě na takovou věc. Místo toho byli povoláni externisté typu Zdeňka Koudelky jako dlouholetého politika, a v té době státního zástupce, který pobýval na stáži na ministerstvu spravedlnosti. A mimochodem, prezident Zeman potvrdil, že podíl Koudelky tam byl a že to je důvod, proč ho nenavrhne ústavním soudcem.
Vy jste tedy chtěl informace, kdo připravoval podklady pro amnestii, abyste to mohl zrekonstruovat. Ale Hrad tvrdí, že žádné podklady nemá, že nic nezůstalo. A soud tomu uvěřil a zamítl žalobu. Věříte argumentaci Hradu?
Je opravdu možné, že tam žádné dokumenty nezbyly a že to tedy probíhalo celé zcela nestandardním způsobem mimo úplně běžné postupy, mimo zaznamenávání v archivech.
Jak asi víte, byl jsem dlouholetým novinářem a mimojiné jsem se věnoval okolnostem vzniku amnestie. A byl jsem to já, kdo poprvé napsal, že jednu verzi připravoval poradce prezidenta Klause Pavel Hasenkopf, dnes advokát, a druhou Zdeněk Koudelka s tím, že do ní vnášeli jisté zásahy Ladislav Jakl a sám Václav Klaus. To jsem považoval za potřebné důkladně prověřit a upozorňoval jsem soud na to, že ve výpovědích jednotlivých aktérů jsou až neuvěřitelné rozpory a že by bylo vhodné je vyjasnit svědeckými výpověďmi. Proto jsem žádal, aby soud předvolal jako svědky Ladislava Jakla, Zdeňka Koudelku, Vratislava Mynáře a samotného Václava Klause. A to nikoliv proto, aby se bavili výslechem, ale aby definitivně jednou provždy vyjasnili okolnosti toho vzniku.
Nicméně soud jejich výslech označil za zbytečný.
Hrad se nevyjadřoval k tomu, jak to vzniklo, a prohlásil, že k tomu nemá podklady. A já na to, jak je možné, že nemá podklady. Říkal jsem si, že možná je to tím, že se kompletně obměnilo osazení kanceláře prezidenta republiky a že těch materiálů je tolik, že se v tom nevyznají. A že věřím, že současný ředitel právního odboru Václav Pelikán říká pravdu, jen ale hledá na místě, kde ty dokumenty nejsou a že je potřeba prohledat jiný šuplík. A k tomu je potřeba předvolat ty svědky, aby řekli, kde mohou být. Právě to soud neudělal a nepředvolal je.
Jenže Nejvyšší správní soud, u kterého jste proti tomu protestoval, dal prvoinstančnímu soudu za pravdu. Proč jim nevěřit, že to nikde v oficiální poště ani informačních systémech nebylo zaznamenáno?
Asi ano. Myslím ale, že pro skutečné poznání pravdy by to bylo důležité – a že by to i pomohlo Václavu Klausovi. Že by se skutečně rozptýlil ten úplatkářský odér, který se tam vznáší a kterému, znovu to zdůrazňuji, nevěřím. Opravdu si nemyslím, že by v tom byly úplatky, jen neschopnost. Proto by ty svědecké výpovědi byly prospěšné.
Tedy že kdyby vyslechli ty svědky, kteří věděli víc, rozptýlili by ty pochybnosti.
Přesně. Rozptýlili by ty pochyby. Já si byl vědom, že to, co navrhuji, je neortodoxní postup, protože ve správním soudnictví se vychází z tvrzení státních orgánů a zpravidla se svědecké výpovědi nedělají a že jdu proti judikatuře. Ale musel jsem to zkusit.
Co teď můžete dělat? Je kauza amnestie definitivně mrtvá?
Pro mě asi ano. Stálo mně to nějaké peníze a ty jsou ztracené. Myslím, že případná ústavní stížnost by byla na 99,9 procenta odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost a nebudu tím Ústavní soud zatěžovat. Z mé strany je to skončeno.
Nebylo ale zbytečné to všechno podstupovat? Vždyť Ústavní soud už v září 2013 uvedl, že není oprávněn se amnestií zabývat, protože v ní převažují znaky, které vylučují jeho soudní kontrolu. Jako například "milosrdenství", "odpuštění" či "zapomenutí."A že na ni není právní nárok a že není také nutné ji odůvodňovat. A připomněl vám to nyní v odůvodnění i Nejvyšší správní soud. I toto byl přece vzkaz, že je zbytečné pátrat dál, ne?
Ano, chce tím říct, že ta amnestie je natolik zvláštní věc – není to ani žádný zákon, ani běžné správní rozhodnutí. Prostě právní blesk z čistého nebe, který se nedá přezkoumat, protože prezident ho nemusí odůvodňovat. Já směřoval ale k tomu, že to musí mít nějakou štábní kulturu, nějaké postupy, že to musí být zaznamenané, že musí být nějaká spisová značka, číslo jednací, referátník – ale Nejvyšší správní soud mi tímto jemně naznačuje, že amnestie je natolik zvláštní zásah do práva, že je bohužel i možné, aby se děla i zcela nestandardními způsoby mimo běžnou spisovou službu, dokumentaci a tak podobně.
