Obnovili jste od roku 1992, kdy sdružení vzniklo, kostel, provozujete penzion, hospodu, zahradnictví, prádelnu, chráněné pracoviště, dílny a bydlení pro lidi se zdravotním hendikepem. Jak to celé vlastně začalo?
V osmdesátých letech minulého století jsem pracoval jako vyučený provozní elektromontér v jedné brněnské továrně a snil o tom, že jednou přijde šance být legálně knězem. Tajně jsem vystudoval teologii, stejně tak tajně jsem byl vysvěcen na kněze. Aby to StB nebylo podezřelé, šel jsem tehdy do bytu k biskupovi vymalovat a on mě vysvětil při tom. O víkendech jsem však jezdil už od dětství do letního tábora v lesích u Klášterce nad Orlicí. V roce 1987 jsem už jako vedoucí připravoval orientační závod a dostal se poprvé až k Neratovu a k ruinám kostela. Hrozně se mi to místo líbilo, i jak tehdy vypadalo. V duchu jsem se od té chvíle modlil, aby jednou přišla šance působit jako oficiální kněz a abych mohl udělat všechno pro to, aby se místo mohlo opravit.
Neratov 1989 a 2016
Stav Neratova byl v roce 1989 více než tristní. Vesnici dominovala ruina barokního kostela, ze kterého zbyly jen obvodové zdi. Pod ním chátralo několik chalup, ve kterých žili poslední dva obyvatelé. Neratov v roce 2016 je vesničkou v alpském stylu. Všemu vévodí originálně opravený kostel, v údolí jsou dva penziony, hospoda, kavárna, koná se tu divadelní festival.
Trvale zde žije 60 obyvatel.
Ta chvíle nakonec přišla nečekaně brzy.
Ano, kdo to mohl tenkrát čekat. Po listopadu 1989 jsem pak vyrazil do Hradce Králové a přihlásil se biskupovi Karlu Otčenáškovi, který se čerstvě vrátil z vězení. Ten mi dal farnost v nedalekém Kunvaldě a za půl roku jsem k narozeninám dostal ještě jedenáct dalších farností, mezi které patřil i Neratov. A protože sliby se mají plnit, tak jsme se s lidmi, se kterými jsem spolupracoval v Rokytnici, i s některými rodinami, které sem jezdily na chalupu z Prahy a Českých Budějovic, rozhodli, že ten kostel nejprve alespoň vyklidíme, vyčistíme.
Slyšel jsem ale, že biskup Otčenášek nejdříve podporu důkladné opravě kostela nechtěl dát.
Sdružení Neratov
Kromě restaurace a penzionu provozuje sdružení zahradnictví, které dodává hlavně do místní restaurace a jídelny. Má i několik chráněných pracovišť. Třeba řemeslné dílny Kopeček v blízkých Bartošovicích. Tam vyrábějí zdraví i postižení keramiku, košíky, mají šicí dílnu, tiskárnu, tkalcovskou dílnu. Podobné je to v jídelně provozované sdružením, v restauraci, obchodě se smíšeným zbožím a suvenýry, v bufetu v léčebném ústavu v Žamberku či v prádelně. V dílně sdružení montují i díly pro blízké podniky Assa Abloy a OEZ.
Organizace také provozuje v Bartošovicích základní speciální školu, od září už se třemi třídami pro 18 dětí. Dvaceti pěti lidem poskytuje i chráněné bydlení, někteří další bydlí v samostatných bytech v širším okolí Neratova. Stará se také o děti, které žijí v pěstounských rodinách.Díky podnikání si sdružení zhruba na polovinu nákladů vydělá samo. Zbytek tvoří dotace z ministerstva práce a sociálních věcí, peníze z nadací a dary. V loňském roce dokonce zvládlo být v plusu, když jeho náklady činily dvacet sedm milionů korun a výnosy byly o milion a půl vyšší.
Jistě. Namítal, že tam nikdo není, že není pro koho, navíc by se o kostel neměl kdo starat. Řekl, že si mám nejdříve najít ovečky. Jenže už v té době začínalo působit a rozšiřovat se občanské sdružení založené v roce 1992, které mělo za cíl obnovu nejen kostela jako poutního místa, ale i života ve vsi. A plánovalo také péči o postižené lidi. Když nás tu už žilo asi čtyřicet − byly to hlavně rodiny, které si vzaly do pěstounské péče nemocné děti, lidé s hendikepem, lidé, kteří se vrátili z výkonu trestu a neměli kde být − šel jsem za panem biskupem znovu. Tentokrát už jsem uspěl. Otčenášek svolil; sdružení mohlo začít shánět peníze a já mohl věnovat kostelu více času. Konečně jsme mohli začít přemýšlet o nové střeše.
Chvíli to ale ještě trvalo, než se kostel dostal do dnešní podoby.
Stavba začala až v roce 2004, novou střechu dostal kostel v roce 2007. Mezitím jsme však dokázali zakoupit a začít obnovovat zchátralý objekt školy, dům, kde je dnes penzion, i některé další nemovitosti. Pracovali jsme na tom, aby to tady trochu vypadalo, když sem přijdou poutníci, aby je někdo přivítal; byl tu obchod, hospoda, zahradnictví. Aby si lidé něčím vydělali na sebe, měli práci.
To se povedlo. Dnes tu mají práci lidé zdraví i hendikepovaní, část z nich tady nebo v okolních obcích žije, vaše pěstounské rodiny se starají o postižené děti. Pořádáte jarmarky, poutě, divadelní festival. Když se každý den podíváte kolem sebe, musí vás to nesmírně těšit.
Já spíš vidím, co je tu potřeba ještě udělat.
Co tady ještě podle vás chybí?
Potřebujeme ještě vybudovat pivovar. Máme už na stavbu přislíbený úvěr a zajištěnou vodu. Navíc máme velmi silný důvod pro jeho zbudování. Původní neratovský kostelík totiž stál na místě nynější kapličky na hřbitově. Až když nestačil návalu poutníků, bylo rozhodnuto vybudovat nový, rozsáhlejší poutní areál. Ale ve chvíli, kdy byly hotovy základy, se představení řádu Servitů nepohodli s místními radními, protože ti jim nepovolili právě stavbu pivovaru. Mniši se naštvali tak, že odešli do Králík a postavili tam klášter. Dnešní kostel nechal dostavět až hrabě Nostic Rejnek z Rokytnice, ovšem už ne jako rozsáhlejší projekt s více budovami, ale jako poutní kostel. A my, abychom to poutní místo dokončili, prostě musíme ten pivovar dostavět.
