Na čtvrtek připadá den válečných veteránů. Jedním z nich je i váš dědeček Bedřich Homola, který byl za nacistické okupace vrchním velitelem odbojové skupiny Obrany národa. V úvodu své knihy jste si posteskl, že o něm i o dalších se Češi ve škole neučí, na řadu z nich se zapomnělo, ačkoliv byli skutečnými hrdiny. Co to vlastně říká o vztahu Čechů k válečným hrdinům?
Legionáři, díky nimž vlastně vzniklo Československo, měli za první republiky ohromnou prestiž. Před zrakem velmocí zabránili statisícům vojáků Německa a Rakousko-Uherska, propuštěným bolševiky z carských zajateckých táborů na Sibiři, vrátit se na západní frontu a zkrátili tím trvání první světové války. Budoucí prezident T. G. Masaryk tak měl argument prosadit vznik nového slovanského státu.
Stejně nadšeně byla uctívána prvorepubliková armáda, která by byla schopna bránit zem před Hitlerem - kdyby jí to nebylo znemožněno politickými kroky. Ta prestiž se ještě zvýšila po druhé světové válce. O hrdinství odbojářů, kteří položili život za vlast, se psalo v tisku, dostávali řády, byli posmrtně povyšováni. Drtivá většina Čechů tehdy válečné hrdiny bezmezně obdivovala.
Založením Československa byla dovršena přes sto let trvající snaha národních obrozenců o obnovení poněmčeného národa. Zdálo se, že navěky. Ale pouhých dvacet let nato chtěl Hitler část národa germanizovat, zbytek zničit, a zdálo se, že bude úspěšný. Je smutné, že dnes, kdy nic takového nehrozí, je pojem národ zneužíván k politickým hrám.
Kniha o vašem dědečkovi nese podtitul zakázaný hrdina. V knize píšete, že Bedřich Homola byl slavný do roku 1948, pak se ovšem o něm čtyřicet let mluvit nesmělo, podobně jako o jiných hrdinech druhé světové války, zpravidla těch ze západního zahraničního či domácího nekomunistického odboje. Čím si to váš dědeček "zasloužil"?
Prvorepublikoví důstojníci byli pro komunistický režim extrémně nebezpeční, což osvědčili v předchozích obdobích. A tak byli tito hrdinové zkrátka vymazání z historie. Stejně jako velká část elity národa, která byla zničena, umlčena nebo vyštvána ze země.
V roce 1967, v předzvěsti Pražského jara, se již objevila knížka o Třech králích - Josefu Balabánovi, Josefu Mašínovi a Václavu Morávkovi, kteří byli v hierarchii Obrany národa Homolovými podřízenými a byli i jeho nejbližšími přáteli. Je to skvělá kniha s mnoha jmény, tedy s výjimkou Homoly. Oni ovšem nebyli politicky tolik vyhranění.
Generál Homola měl další hříchy, než že byl "Masarykův buržoazní generál". V odboji se vymezoval proti komunistům, kteří stáli od srpna 1939 do poloviny roku 1940 po vzoru Sovětského svazu po boku Hitlera - neboť oba socialismy, národní i komunistický, prý bojovaly za dělníky proti západním plutokratům. Chystal se tvrdou rukou zabránit tomu, aby komunisté využili poválečného zmatku k převzetí veškeré moci, jak se to stalo v Rusku v roce 1917.
Generál Heliodor Píka byl komunisty popraven hlavně za to, že byl ve spojení s Benešovou vládou. Toto bylo pochopitelně i zásadní náplní práce generála Homoly v odboji. Děda by asi dopadl stejně, kdyby ho nepopravili už nacisti.
Sám uvádíte, že i vám ve škole či dokonce doma zatajovali, čím váš dědeček byl. Kdy jste se poprvé o těchto jeho zásluhách dozvěděl a co bylo to první?
Otec mi o dědovi, který zemřel třináct let před tím, než jsem se narodil, nevyprávěl. Bál se zřejmě, abych to někde nevyzvonil a neměl problémy. Věděl jsem jen, že byl generál, dokonce posmrtně povýšený na armádního. Měli jsme doma velký portrét v uniformě, generálskou bustu i dvě důstojnické šavle.
V roce 1985, kdy se už mlhavě rýsovala Gorbačovova glasnosť, se tátovi podařilo v jistém sborníku vydat medailon Vzpomínka na mého otce. Příznačné pro tu dobu ovšem je, že tam generál Homola není ani jednou jmenován a sám otec, který od roku 1968 nesměl publikovat, nebyl uveden plným jménem.
Už tehdy vás napadlo, že o něm vydáte knihu?
Když jsem se o něm z onoho medailonku dozvěděl, začal jsem shánět materiály a našel doma mimo jiné kopii obžaloby v němčině. Sice jsem z němčiny maturoval, ale právní jazyk třetí říše byl přece jen oříšek. Nicméně v obžalobě je popsán příběh mého děda za protektorátu, byť šlo o zkreslené střípky posbírané z více zdrojů gestapem.
Po revoluci se objevily i nové zdroje. Jakmile k nám dorazil internet a naučil jsem se ním zacházet, nalezl jsem další údaje a vytvořil jsem o generálu Homolovi webové stránky.
A před rokem a půl mě oslovil historik Jan B. Uhlíř, ukázal mi spoustu dalších písemných materiálů, které právě objevil v archivech, a též úděsnou dědovu fotku z Pankráce, na které se sice snaží držet zpříma jako hrdý generál, ale je vidět, jak je fyzicky zdecimovaný. Když pominu následky mučení, čeští důstojníci vážili o půl roku později před popravou i pouhých 35 kilogramů. Přesto podle svědectví vězeňského kaplana umírali hrdě a důstojně.
Je něco, co vás při sepisování knihy na vašem dědečkovi nejvíce zaujalo. Co na něm například nejvíce obdivujete?
Jeho životopis je pro člověka mé generace, a tím víc pro generace mladší, neuvěřitelný. Pokojný úředník musí narukovat do hrůzostrašné války (myšlena první světová), kvalitativně i kvantitativně o několik řádů překračující vše, co do té doby existovalo. Je Rusy raněn a zajat, v lazaretu přežije tyfus, pak vstoupí do legií a prodírá se s nimi čtyři roky přes Sibiř, kde bojuje v mnoha bitvách s bolševiky. Československé legie v Rusku byly "The army, that never lost", sedmdesátitisícové vojsko, které nikdy neprohrálo, ani nemohlo, jinak by nepřežilo.
Na Sibiři si děda vzal za manželku devatenáctiletou dívku, jejíž celou "buržoazní" rodinu bolševici bestiálně zavraždili. Za protektorátu se stane vrchním velitelem podzemní armády a nakonec je popraven gilotinou jak za francouzské revoluce. A to pouhých třináct let před mým narozením. Mohl mě houpat na kolenou a učit střílet ze vzduchovky, vždyť druhý děda zemřel až koncem šedesátých let. Opravdu žasnu, jak se naši nedávní předkové vyrovnali s tím, co museli prožít.
Často se říká, že v české historii chybí výrazní kladní hrdinové. Jak se na podobná konstatování dívá člověk, jehož předek byl společně s dalšími desítkami vysokých důstojníků nacisty popraven?
Národ, který nemá hrdiny a elity, je jen stádem, se kterým se snadno manipuluje. To si uvědomovali všichni diktátoři a jednali podle toho. Je trpké, když ty hrdiny národ dříve obdivoval a nakonec mu byli násilně odňati a skoro nikdo o nich dnes již neví.
Obrana Národa je nejvíce spjata se jménem generála Josefa Bílého. Po jeho zatčení se ale vrchním velitelem této odbojové organizace pro celé území Čech a Moravy stal Bedřich Homola. Čeho se mu podařilo v čele odboje dosáhnout?
Vedení takzvané první garnitury Obrany národa, kde byl generál Homola velitelem jednoho ze tří zemských velitelství - Velké Prahy, koncem roku 1939 prakticky zaniklo. Někteří byli zatčeni, jiní emigrovali do Velké Británie plnit úkoly v Benešově vládě. Sám generál Bílý, který byl vyššího věku a nemocný se srdcem, odešel do ústraní a skrýval se na venkově.
Bylo obtížné činnost Obrany národa obnovit. V té době už bylo všem jasné, že nacisti jsou mnohem bestiálnější, než se dřív zdálo. Pro mě je významným datem 17. listopad 1939, kdy dali hitlerovci popravit bez soudu devět vysokoškolských studentů a dalších víc než 1200, včetně mého otce, poslali do koncentračního tábora a zavřeli vysoké školy. Hitler potřeboval zničit elity národa…
Německo v roce 1940 vítězilo na všech frontách, gestapo bylo všemocné. Přesto se do toho generál Homola se zmíněnými druhy, důstojníky Mašínem, Balabánem, Morávkem, Churavým a řadou dalších pustil. Prováděli sabotáže, kvůli informacím pro spojence sledovali pohyby vojsk a materiálu, vyhledávali zrádce a kolaboranty a potlačovali jejich činnost.
Do Obrany národa bylo svým způsobem zapojeno na 100 tisíc osob. Generál Homola se zasloužil o sjednocení jednotlivých složek odboje pod zaštiťující Ústřední vedení odboje domácího. Plánoval celonárodní povstání a objednal v depeších s Londýnem obrovské množství zbraní a střeliva. Prezident Edvard Beneš v exilu se totiž domníval, že Němci budou brzy v kleštích protihitlerovských mocností a bylo potřeba podpořit jejich útok zevnitř. Bohužel se tyto optimistické předpovědi nenaplnily. Činnost Obrany národa a řady dalších odbojových organizací byla i důležitým znamením pro spojence a argumentem pro znovuobnovení Československa.
Na podzim roku 1941 byl protektorát "poctěn" tím, že se do jeho čela, respektive na klíčové místo výkonného zastupujícího říšského protektora, postavil třetí muž Říše po Hitlerovi a Himmlerovi, Reinhard Heydrich. Hned v den nástupu nechal popravit generály Josefa Bílého a Hugo Vojtu, přední představitele původního vedení Obrany národa a členy její Rady starších. Začala proslulá první heydrichiáda. Heydrich považoval "Friedricha" Homolu za svého úhlavního nepřítele a vypsal na jeho nalezení odměnu.
Za dva měsíce se mu jej podařilo dopadnout, ale sám, jak známo, dlouho naživu nezůstal. Benešova vláda s rozezleným ministrem národní obrany generálem Sergějem Ingrem, též původním členem Rady starších Obrany národa, se za popravy a další teror pomstila prostřednictvím parašutistů, zbavila svět jednoho z nacistických tyranů, a získala mimo jiné další důkaz před světovou veřejností, že se český národ nevzdal a není dobrovolným příslušníkem Říše.
Dopadnout se generála Homolu podařilo na základě udání na Silvestra 1941. Jak k tomu došlo?
Generál Homola, v přestrojení za obrýleného kulhajícího úředníka s hůlkou, měl večer na Silvestra 1941 tajnou schůzku s jistým plukovníkem na náměstí Krále Jiřího. Dotyčný přítel byl však dva týdny předtím zatčen gestapem a buď nevydržel brutální výslech, nebo se snad údaj o schůzce či kontakt na Homolu našel v jeho poznámkách.
Zatýkání probíhalo obvykle tak, že na schůzku přišel dvojník, gestapák převlečený za udavače, aby nedošlo k varování či potyčce. Za ním se pochopitelně skrývali další tajní s pistolemi. Děda, ač ostřílenějšího vojáka byste těžko hledali, neměl ve tmě šanci. Vlastně je v tom i kus tragikomiky, na Silvestra večer se setkali dva muži v maskách…
Gestapo bylo známé svým brutálním mučením. Předpokládám, že se nevyhnulo ani generálu Homolovi.
Podle spoluvězně, který o tom podal zprávu, byl 54letý generál Homola opakovaně na Pankráci i v Petschkově paláci, sídle gestapa, do krvava mučen. Jak vypadala mučení v "Pečkárně", popsal v motácích například plukovník Churavý. Neuvěřitelné metody, člověk by si myslel, že patří do středověku. Nebylo to, jak jsem si dřív myslel, že by vyslýchaní zarytě mlčeli. Mluvili, ale tak, aby nikomu žijícímu neublížili.
Nakonec byl generál Homola popraven 5. ledna 1943 v Berlíně. Jeho dopis na rozloučenou, který zaslal rodině, končí větou: "O mé oběti nepíši, jest samozřejmá." Předpokládám, že u vysokého důstojníka československé armády byla smrt za vlast samozřejmostí, nicméně necítíte z toho, že byl se svým osudem smířený?
Z dnešního pohledu je mentalita, kterou měli tehdejší důstojníci a další odbojáři, těžko pochopitelná. Děda byl od mládí členem a pak cvičitelem Sokola, vynikal ve cvičení na nářadí. Sokol byl v devatenáctém století nepolitická tělovýchovná organizace, ale postupně se stala zdrojem branné moci českého národa, který pochopitelně vlastní armádu neměl.
V československých legiích, na západě i na východě, bylo národní nadšení ohromné, tehdy se po staletích znovu rodil český stát. A bylo, zejména pro vojáky, přirozené umírat hrdě za vlast. Ta věta stojí samostatně na poslední stránce dopisu rodině zakončeného zdrobnělinou Bedička. Jediného dopisu, který mohl napsat česky.
Je to vzkaz národu a povzbuzení k dalšímu boji proti nepříteli, neboť generál věděl, že v jeho poslání budou pokračovat jiní. Ačkoliv v deníku z první světové války děda o existenci Boha pochybuje - pro hrůzy, které dopouští, v dopise na rozloučenou lituje, že své blízké už neuvidí, protože milý Bůh ve své nevyzpytatelnosti rozhodl jinak.
kniha Generál Bedřich Homola: Vrchní velitel Obrany národa
Nakladatel: Nakladatelství Zhola, 2020
