"Počátky? Jela jsem sem jen kvůli tomu názvu. Dali mi na výběr Kostomlaty, nebo Počátky. Tak jsem si vybrala Počátky, jako že něco nového začíná," říká Adéla v dokumentu Opouštět Počátky o dívkách z tamního výchovného ústavu. Když vysloví název Kostomlaty, v anglických titulcích se objeví "Bone Breaker", tedy "Lamač kostí".
V Počátkách se nachází výchovný ústav, v jehož areálu mohou děti absolvovat i základní a střední školu. Odcházejí po dovršení osmnácti let nebo po absolvování závěrečných zkoušek na zdejší střední odborné škole. Umisťují sem děti z nestabilních rodin, které utíkají z domova, z jiných zařízení či mají závažné problémy se záškoláctvím.
V roce 2011 si režisérka Linda Kallistová Jablonská vybrala zdejší chovanky Pavlu, Denisu a Adélu, když jim bylo sedmnáct let a zbýval jim poslední rok v ústavu. Sledovala je pak s kamerou následujících deset let a vytvořila časosběrný dokument. "Zaujaly mě svým temperamentem, přirozenou inteligencí a vtipem," vysvětluje režisérka.
Film na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2021 vyhrál Cenu studentské poroty v kategorii Česká radost. Nyní soutěží na festivalu Jeden svět v kategorii Česká soutěž. Když protagonistky filmu odcházejí, svěřují se s tím, že rozhodně nechtějí opakovat chyby svých rodičů a že jejich přáním je obyčejný, ale šťastný život.
Festival Jeden svět 2022
Již 24. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět má letos téma Cesty svobody. "Obrací pozornost na místa, kde se dějí věci, které otřásají světem lidských práv, a chce připomenout, jak je svoboda a demokracie křehká," říkají organizátoři. Festival letos nabízí 80 dokumentů a šest snímků ve virtuální realitě. Nechybí ani mezinárodně oceňované snímky, uvedené na prestižních zahraničních festivalech. Festival ve spolupráci s Institutem dokumentárního filmu podpoří i filmaře na Ukrajině speciálně přidanými projekcemi. Kompletní program festivalu Jeden svět zde.
Dopoledne ve škole, pak do večera v práci
Adéla vypráví, že jí bylo devět let, když ji matka i s malým sourozencem vedla několik kilometrů pěšky do školy. Pak zastavilo auto s policistou a se sociální pracovnicí a matce děti odebrali. Od té doby žila Adéla v různých ústavech po republice. Z toho posledního utekla, a když ji chytli, odvezli ji do ústavu v Počátkách. "Mámu tu na fotce nemám, na život s ní si moc nepamatuju. V dětském domově jsem žila od devíti do šestnácti. Od sedmnácti žiju tady ve výchovňáku v Počátkách," líčí dívka.
Vyučila se kuchařkou a při skládání praktické zkoušky z vaření přemítala: "Vůbec nevím, jakou mají potraviny a další věci tam venku cenu. Tady nám všechno dají a platí to za nás." Ukazuje, jak naprosto nepřipravení jsou klienti dětských domovů a výchovných ústavů na život venku. Velmi často proto narazí.
Adéla po získání výučního listu opustila ústav a zamířila do domu na půl cesty, což je typ zařízení, které poskytuje pobytové služby pro lidi do 26 let, kteří odešli ze zařízení ústavní nebo ochranné výchovy. Kromě bydlení jim tu poskytují základní sociální služby, zejména kariérní poradenství. Cílem je úspěšný start do nového života.
Adéla je ze všech dívek před kamerou ta nejcílevědomější a nejsvědomitější. Pracovala v kavárně na půl cesty, což je přímo místo pro děti odcházející z dětských domovů. K tomu zkoušela studovat podnikání na střední odborné škole a v plánu má i barmanský kurz. "Děti většinou do něčeho dokopou rodiče. Já nikoho vedle sebe nemám, jsem sama za sebe, mám cíl a jdu si za ním. O to více mě to hřeje," líčí spokojeně.
Ovšem model, kdy dopoledne studovala a od odpoledne až do desíti hodin večer pracovala, se ukázal jako neudržitelný. Hned na prvním vysvědčení měla několik pětek. Práci tedy dočasně přerušila a věnovala se škole, napotřetí se jí podařilo odmaturovat.
K tomu zkoušela podporovat svého bratra, když i on v osmnácti letech opouštěl dětský domov. "Všechny své věci za třináct let života v děcáku jsem dal do jedné tašky. Když jsem je viděl na posteli, musel jsem brečet," říká.
"Prostě jsme se sebraly a šly se na sociálku udat"
Dvojčata Denisu a Pavlu odebrali rodině mezi třetím a šestým rokem - otec byl ve vězení, matka se o ně nestarala a nechávala je doma samotné. Pak se děti vrátily z dětského domova do péče otce. V patnácti letech od něj utekly, protože už nemohly vydržet s macechou, která měla těžké psychické problémy a neustále se hádala s jejich otcem.
"Denisa prostě jednoho dne řekla: 'Pojď, půjdeme se udat na sociálku, šoupnou nás do děcáku a budeme se mít dobře,' " vypráví Pavla. Když otec přišel domů, děti tam nenašel. Už se sem nikdy nevrátily, jen párkrát přišly na krátkou návštěvu.
Po získání výučního listu odešly z ústavu do domova na půl cesty v Chotěboři, kde jim byly k dispozici sociální pracovnice, jež se je snažily začlenit do zaměstnání.
Režisérka dokumentu Opouštět Počátky je tam jezdila pravidelně navštěvovat a ptát se, co je nového. Obě dívky většinou stále stejně odpovídaly: "Flákáme se, jako vždycky." - "No, co jinýho? Je to příšerná nuda." Práci, kterou jim úřady nabízely, buď odmítaly, nebo v ní dlouho nevydržely. "Já už jsem práci měla. Tři dny jsem tam vydržela, pak mě to přestalo bavit, tak už jsem tam nešla," přiznává Pavla.
"Holky strávily rozhodující roky v ústavní péči, nejsou připravené na reálný život, nemají potřebné sociální vazby, navíc od rána do večera měly pracovníky výchovňáku zcela zorganizovaný den. Když nabyly svobodu, nevěděly, co si počít, protože jim nikdo najednou neříkal, co mají dělat," vysvětluje režisérka Kallistová.
Denisa nakonec začala nabídky na zaměstnání brát vážně a zkoušela pracovat - v call centru, v továrně na sušenky, v masokombinátu… V soukromém životě obě dívky občas žily s přítelkyní, občas s přítelem. Denisa po pěti letech natáčení odmítla další účast v časosběrném dokumentu s tím, že už jí natáčení nic nepřináší a nebaví ji.
Režisérka proto kontaktovala její někdejší přítelkyni Kristýnu, adoptovanou dívku, která se s Denisou znala z Výchovného ústavu Počátky. Když ji Kallistová kontaktovala, žila s partnerem, měli spolu syna a akorát ji čekalo natáčení Pošty pro tebe. "To mi přišlo jako znamení, že tu existuje cesta zaměřit se na Týnku," vypráví dokumentaristka.
Už týden nemáme co jíst
Při jedné z režisérčiných návštěv Kristýna čekala "sociálku" a neměla co uvařit svému dvouletému synovi. Při další návštěvě za ním zase jela do popáleninového centra, protože jí spadl při táboráku do ohně.
"Dokud šlo jen o holky samotné, tak jsem do děje nezasahovala, třeba jsem je jen ponoukala, aby šly zkusit nějakou další práci. Ale když už měly děti a docházelo k situacím na hraně, jako že neměly co jíst, tak už jsem trochu zaintervenovala," přiznává režisérka s tím, že občas i Kristýně poslala balík s jídlem nebo půjčila peníze.
Při jednom z vystoupení před kamerou totiž dívka oznámila: "Už týden nemáme co jíst, všechno jde na dluhy a na nájem." Když si ale na režisérčin popud propočítala všechny výdaje, zjistila, že jen za cigarety utratí 2700 korun za měsíc. Správně hospodařit se však neměla kde naučit. Matce ji odebrali hned po porodu, z kojeneckého ústavu šla k adoptivním rodičům, od nichž ale utíkala, až nakonec skončila ve výchovném ústavu. Biologickou matku viděla poprvé až v dospělosti právě v pořadu Pošta pro tebe.
Všechny protagonistky filmu mají statisícové dluhy, ze kterých se nedokážou dostat. Podle slov režisérky utrácely za zbytné věci jako drahý mobil nebo značkové boty, vzaly si na ně nevýhodnou půjčku a začaly jim naskakovat úroky. Většina platu jim tak rovnou odchází na splácení půjček, zůstává jim minimum.
Naději dává příběh Adély, která s o dvacet let starším partnerem vychovává syna a vyzařuje z ní spokojenost. A také odhodlání nespadnout do takových potíží jako její rodiče i prarodiče. "Ona to dokáže, je na sebe tvrdá," věří její maminka. Adéla zůstává odhodlaná i v momentě, když se dozvídá, že její syn zřejmě trpí autismem. Stálé zaměstnání nakonec mají i Pavla a Denisa, které pracují v továrně na automobilové součástky.
Linda Kallistová Jablonská říká, že během deseti let natáčení viděla v osudech jejích hrdinek více naději než beznaděj, protože dívky opouštějící výchovné ústavy často dopadají ještě mnohem hůře. "U holek z pasťáku se setkáváme s drogami, prostitucí, bezdomovectvím. Takže moje čtveřice dopadla ještě dobře a jsou poměrně spokojené," dodává. Její film má divákům donést poselství o tom, jak těžké je začínat zcela od nuly a jak nesrovnatelně jednodušeji se žije většině společnosti, když "má za zadkem rodinu, přátele, materiální i psychologickou podporu".
